Boomer Space

SÓLSTAFIR - Endless Twilight Of Condependent Love

Kdepak jsou ty časy, kdy jsem poprvé držel v ruce EP „Til Valhalar“ od neznámé islandské skupiny SÓLSTAFIR?! Šlo o nenápadné miniCD, které vydal tuzemský hudební nadšenec Pavel Tušl na svém labelu View Beyond Records. Od té doby uběhlo skoro čtvrtstoletí a jméno SÓLSTAFIR se mezitím stalo zavedenou značkou na rockovém i metalovém poli. Kapela si do dnešních dnů samozřejmě prošla svým vývojem, včetně obměny zakládajících členů. Zmíněnou nahrávku pamatuje už jen zpěvák, kytarista a hlavní skladatel v jedné osobě, Aðalbjörn Tryggvason. Dřevní začátky v podobě zběsilého black metalu jsou také tytam, nahradily je atmosféričtější post-metalové plochy a důmyslnější konstrukce skladeb. Přesto si SÓLSTAFIR zachovali velký kus oné pohanské nespoutanosti, která se vine skrze jejich dosavadní uměleckou kariéru a do níž se zaplétají nitky dalších inspirujících vláken. Stejně je tomu i na novém albu s temně romantickým názvem „Endless Twilight Of Codependent Love“, které vyšlo před několika dny a přináší ideální soundtrack k právě probíhajícímu podzimu.


Na jeho obalu je umístěný obraz „Lady Of The Mountain“ od německého malíře Johanna Baptisty Zweckera. Téměř esoterická malba dámy, která může být křesťanskou světicí, stejně jako pohanskou kněžkou, má být zosobněním samotného Islandu. Proč si popsaný motiv zvolili na novou desku právě SÓLSTAFIR, je nasnadě. Jejich hudba je tímto bájným ostrovem zcela prostoupená, dýchají z ní rozeklané útesy, horké gejzíry i bezútěšnost prázdné krajiny, kde je však možné v mrazivých větrech zaslechnout ozvěny nebeských sfér. Z jednotlivých kompozic sálá přírodní spiritualita, obnažená a syrová, prostá civilizačních nánosů. Přes mnohdy až ambientní klidné vody se přelévají vlny rozervaných post-rockových a metalových pasáží, doprovázených převážně teskným zpěvem, který je občas přerušen drásavým křikem. Album je „seversky“ depresivní, plné žalu a bolesti, ale zároveň i neslábnoucí vůle k životu. Kromě jediné výjimky jsou veškeré skladby kompletně nazpívány v rodné islandštině, která ještě zvýrazňuje všechny lokální mystické atributy. Na více než hodinové ploše se odehrávají nikdy nekončící dramata mezi člověkem a přírodou, mezi emocemi a rozumem.



Uvedená stopáž může leckoho vyděsit, ale věřte nebo ne, hudba na své cestě časem plyne tak přirozeně, že raději udržíte plný měchýř o pár (desítek) minut déle, než byste přerušili její tok a paralelní proud emocí. A když se CD dotočí a vy se vrátíte z oněch míst, máte chuť se pomocí tlačítka repeat znovu ztratit ve světě SÓLSTAFIR. Při cestě zpět vás jako první uvítá živelná hymna „Akkeri“. K dalšímu poslechu vábí kouzlem neotřelých melodií, horských ozvěn i kravských zvonců. Následná „Drýsill“ nejprve hypnotizuje kytarovou hrou, aby pak stupňovala napětí a očekávání až k finále se zasněným vokálním nápěvem a třeskem činelů. Ve znepokojující „Rökkur“ s orchestrálním úvodem a navazujícími trip hopovými rovinami vypráví Aðalbjörn temný příběh o zneuctění ženy a její pomstě. Čtvrtým kamenem do barvité hudební mozaiky je anglicky zpívaná „Her Fall from Grace“, jež nabízí ambientní polohy v kontrastu s drtivou basou, podpořenou táhlou kytarovou linkou. Dávný „Dionysus“ poté rozvíří svou vášeň a SÓLSTAFIR se rozpomenou na svůj blackmetalový zápal, tentokrát oděný do moderního post-metalového hávu s „emo“ řevem. Tělo i duši posléze uklidňuje nejkratší song „Til Moldar“; chlácholí hlavně intimní atmosférou popového rázu. Sedmá píseň „Alda Syndanna“ nabízí netradiční náhled na americký grunge v osobitém islandském podání. Díky „Ör“ se zas ocitnete v nóbl baru v Reykjavíku. K pozorování drsné krásy severských žen zde vyhrává jazzový podklad, který se k úleku místní smetánky láme do tvrdších, zraňujících částí a pohnutého křiku. Drama uzavírá „Úlfur“ s nabasovanou riffovou stěnou, která ji jednoznačně předurčuje pro roli koncertního taháku.


Jak je z textu patrné, „Endless Twilight Of Codependent Love“ mi opravdu učarovalo. Jde o řemeslně povedené náladotvorné album s věrnou a mysteriózní atmosférou unikátní Severské země, výspy vikingské kultury, obklopené kdesi daleko chladným oceánem. Pokusím se však být co nejvíce objektivní a zmíním i nějaké ty neduhy. Každému nemusí sednout současný vokální projev Aðalbjörna. Jeho zpěv je silně citově zabarvený, plný lkaní a lamentace. Přestože uvedený výraz do hudební koncepce SÓLSTAFIR perfektně zapadá, patetické sténání a vztekání zarostlého čtyřicátníka může leckoho odrazovat. Mezi negativní faktory je také možné řadit jakousi předvídatelnost, která spočívá ve střídání (byť nepravidelném) poklidných, a naopak emocemi nabitých nálad. A to platí jak pro gradaci samotných skladeb, tak i pro dramaturgii celé nahrávky. S tím úzce souvisí i náhled na vývoj kapely. Ten se jeví jako poněkud stagnující. Na aktuální nahrávce se totiž jen nepatrně inovují postupy užité převážně již na albu „Otta“.


Podstatné ovšem je, že SÓLSTAFIR se ještě pevněji a přirozeněji usadili ve svém originálním pojetí melancholického post-metalu. Bez zbytečného ohlížení po současných trendech usilují především o dokonalé podání vlastního stylu. Vzhledem k jeho jedinečnosti nemám na podobné úrovni s takovým přístupem žádný problém. Nebál bych se dokonce mluvit o tom, že symbolicky teprve až zachmuřený listopad přinesl letošní nejlepší a nejzajímavější nahrávku.


19.11.2020Diskuse (11)Hivris

 

Hivris
23.12.2020 13:00

sorry, vypadlo mi slovo: ...jestli JSEM moc nedal na subjektivní dojem...

 

Hivris
23.12.2020 12:56

Mickej: ty mi dáváš:). Za recenzí si samozřejmě stojím a obhájím si každou větu. Ale přeci jen jsem si říkal, jestli moc nedal na subjektivní dojem. Kouknul jsem tedy po zahraniční konkurenci a s Kerrangem, Louderem, Sputnikem a MetalInjection se vesměs shodneme:). Tím rozhodně neubírám váhu tvému názoru; třebas měl jen jiný očekávání.

 

Mickej
23.12.2020 11:12

Dal som tomu cas a zhruba 15, 20 posluchov, na zaciatok fajn, myslel som, ze to porastie a...ee. Solstafir je srdcovka a toto je vyluhovany mdly caj, nakoniec u mna velke sklamanie. 60% a jednoznacne najslabsi album kapely.

 

Metalirium
23.12.2020 10:54

Je uzavretejší ako predchodca, avšak po niekoľkých pozorných vypočutiach sa nádherne otvorí, emócie prúdia celým telom i mysľou...atmosféra sa nedá až tak dobre opísať, je potrebné ju vyskúšať na vlastné uši. Všetko čo si človek predstaví pod pojmom Island sa na albume nachádza. Deluxe verzia obsahuje aj dva výborné bonusy. Venujte mu čas, vyplatí sa to...pre mňa album roka: 95%

 

afro
24.11.2020 13:41

Díky za recenzi a pro mě i objev nové kapely. Domníval jsem se, že Sólstafir hrají black metal, který jde úplně mimo mě a tohoto chlívku se mi líbí vlastně jen Cobalt, poslední Blut Aus Nord a čeští Somniate (jsou to vůbec black metály? :-)). Velmi příjemná a osobitá muzika; těším se na cestu proti proudu času.

 

Hivris
20.11.2020 07:35

Mickej: včera jsem neměl moc času, tak jsem si zkusil pustit znovu aspoň "Akkeri". Nebudu si hrát na odborníka na zvuk, ale přijde mi v pořádku. Mám docela slušnou repro sestavu i sluchátka a na obojím ok. Soustředil jsem se na činely, možná trochu víc "chrastí" a jsou docela nahulený, ale s tím nemám problém:). Naopak jsem se opět přesvědčil, jak je ta skladba perfektní:).

 

Mickej
19.11.2020 19:27

Hivris: Nevravím, že sa neposunuli, len, že je ten progres tentokrát najmenej výrazný a preto mi tam chýba moment prekvapenia a asi preto sa u novinky neviem nadchnúť tak ako to bolo v minulosti, ale to je samozrejme vec, ktorá si "sadne" a chce to akurát čas a to, že chlapci puliruju rukopis kvitujem. Inak, ten zvuk ti príde v poriadku?

 

Hivris
19.11.2020 18:18

Mickej: mně nepřijde, že by se SÓLSTAFIR nikam neposouvali. Pravda je, že nový album není na první poslech nějak překvapivý nebo přelomový. Jenže na druhou stranu na něm SÓLSTAFIR dovedli svojí současnou hudební polohu skoro k dokonalosti. Proti takový stagnaci, která se projevuje prohlubováním vlastního stylu a jeho typickými atributy nic nemám...

spajk: těžko říct. Já myslím, že to na tebe bude pořád moc surový a neučesaný. Éteričtí Sigúr Ros na to jdou přeci jenom odjinud. Ale za zkoušku nic nedáš:).

 

spajk
19.11.2020 17:17

Copy nepřidaly s tvrdým ted jak to čtu, ale co už...

 

spajk
19.11.2020 17:16

Svého času jsem jim podlehl i já a pořídil Svartir Sandar na 2 LP.
Možná to bylo tehdy vyvrcholení celosvětového trendu zájmu o Island jako takový, že až s touto deskou se dostali ke mně, posluchačovi nejevící zájem o post metalové squadry. Nebyla to špatná deska a je tam Fjara, že ano. Pak jsem viděl pár live videí, kde jim to spolu moc nehrálo a spletené copy jak od Kelly Family tomu taky moc nepřidali, prostě jsem je pustil ze zřetele. Stejně mám mnohem radši Sigúr Ros.
Ještě jsem koupil debutové album Kontinuum a to mě definitivně nasměrovalo od této hudby pryč.
Proč to píšu? Docela zas chytám slinu na nějakou divočárnu. Bude se mi to jako fandovi jediné jejich desky líbit?