Last Hardrock Outsider

OLYMPIC - Kaťata

OLYMPIC vydali novou desku. Zní zase trochu jinak, vlastně o dost jinak než sada těch předchozích. Chvílemi se i pořádně – „nehardrockově“ – rozjíždí. Sešlápnutí plynového pedálu může být za kalkul považováno asi jen těžko, i když solventní a stále ještě početní latentní, odrodilí, bývalí, unavení, stárnoucí, ale i dosud aktivní fanoušci ostřejší kytarové hudby, zkrátka metalisté zralého věku na koncerty dorazit mohou a určitě jim nebude vadit, když si nakonec zazpívají i nějakou tu lidovku typu „Okno mé lásky“. Turné k albu „Když ti svítí zelená“ musela být bomba, a kdo chce zažít nebo si po více jak třiceti letech zopakovat něco podobného, má tak trochu šanci. Každopádně, pokud odezní zatrolený covid, neměl by váhat. Všichni víme proč a nemusí nás na to ani upozorňovat jedna z posledních zpráv publikovaná na webu skupiny.


Nynější sestava disponuje průbojnou rytmikou, novým klávesistou a lídrem, který hraje excelentně na kytaru a stále si rád zazpívá. Oddanost písničkovému bigbítu a rezervovaný vztah k popu jsou stále markantní. Láska k energii a kytarám tvrdšího rocku působí autenticky i dnes. V tomto rámci už dávno nejde o progresi. Žádné překotné posuny vpřed, nebo vzad, spíše absorpce některých prvků a „hra v šachy“ (znalci si mohou dosadit hru karetní) se záměrem vypovídajícím o momentálním rozpoložení a inspiraci. Progrese není potřebná, v jistém smyslu byla navíc přítomná na perfektním „Trilobitovi“. S OLYMPICEM si už dlouho užívám především jedinečnost, kterou přináší neutuchající touha skládat dobré písně společně s talentem dozrávajícím mnoho desítek let v tónech elektrické kytary. Petr Janda během své aktuální šachové partie, sehrané na podzim roku 2020, překvapil koněm. Opravdu překvapil? Titulní skladba nové desky „Kaťata“, pravda, šlape dobře. Celkově však nejde o citelné přitvrzení. Na to má zvuk ve srovnání s „Trilobitem“ nenápadně obroušené hrany. Doprovodu vládne rozostřená, z hlubin vytažená baskytara. Společně s kytarou jde o mocný pár druhých houslí, budují spíše hutnost než tvrdost. Nad nimi se vznáší nadýchaný polštář z klávesových rejstříků Pavla Březiny. Zvláštní, vzhledem k nejednoznačnému dojmu ze zvuku jsem si operativně odskočil do Supráče pro cédéčko. Tak znova. Z hudby ční vokály (sbory) a klávesy, následují energické bicí Martina Vajgla, které lahodí o něco více po prohnání bednami. Pod tím vším plyne hutný, spíše tušený kytarový proud, jemuž dominuje temnější baskytara. OK, v syrovém živém podání tudíž čekám produkci ostřejší – lidově řečeno „nářez“.



Minulé album svou pestrostí a precizností noblesně završilo zemitě hardrockovou etapu. Zdánlivě konzervativní fázi, ve které bylo, samozřejmě v mezích nepřekročitelných žánrových pravidel, dovoleno vše. A Janda se bavil, co, užíval si to. S „Kaťaty“ nicméně časy nuancí a plnění snů do jisté míry končí. Došlo k poměrně nečekanému tahu, ke skoku zpět přes hradbu desetiletí do dynamičtějšího období, avšak zároveň odkloněnému směrem ke klasické písňové tvorbě. Pakliže tedy mistr něčím překvapil, tak formou, a zejména důrazem, s jakým se obrátil na všechny své potenciální posluchače. Výsledný efekt není vůbec zlý. Kapela zní rázem jinak, neztratila muzikálnost a současně znovu nabízí svůj tradičnější hitový repertoár, nově podepřený uměním Vajgla a ověnčený „osmdesátkovou“ hrou Březiny. Jasně, na nějaké ty hammondky také dojde, základ ovšem tkví v něčem, co mi dělá hodně dobře a co na počátku let devadesátých dotáhl k dokonalosti Moore a Sherinian (co třeba sóla v „Bouři“) z DREAM THEATER. Přežitek? Kdepak, řekněme řemeslně-pocitové retro bez přívlastků typu „synth“. Fenomenální Milan Broum dělá navíc lahůdku prakticky ze všeho. Poslechněte si např. jeho hru pod kytarovým sólem (mimochodem vynikajícím!) v „Nemám páru“ nebo bezpražcové sólo v úvodu ukázkově vygradované „Pálím tvář“. Stručně řečeno, Janda se protentokrát rozhodl o chlup méně bavit sebe a více své okolí, a to od „a“ do „z“. Dodávám, že po svém. Vše ostatní s tím koresponduje.


Stačí pohlédnout na obal připomínající alternativní – českou – verzi zadní strany Madonniny obálky „Like a Prayer“. Má švih a vyvolá zájem. Absolutní trefa, o facce korektnosti nelze hovořit, stejně tak ovšem ne o ponižujícím sexismu (viz fakáč:-)) či pocitu trapnosti. Poukazovat na vysoký věk hlavního protagonisty ve spojitosti s příslušným tématem přitom není fér. Smutných „seniorských“, resp. bilančních alb plných „životních zkušeností opravdových emocí“ apod. začíná být příliš. Janda se vydal jinou cestou a je to … fajn. Z mého pohledu doslova obdivuhodné. Linii drží i texty. Mísí se v nich zábava s „životními šrámy“. Oslovení autoři, přispěli solidním materiálem, který nepoučuje, nekáže ani moc nevydírá. K náladě jednotlivých skladeb pasuje ovšem skvěle. Jandův macho žije naplno, je hodně sobecký, může být chlípný, zároveň však dokáže být také sebeironický, opravdově smutný, milující; dokonce, zvlášť když dostane čočku, i decentně empatický. Neříkám, že bych ho chtěl za kámoše (on mě nejspíš také ne), ale v principu mi nevadí. Dokázal bych s ním vypít pár piv a pokecat, třeba o tom, co ho naplňuje mimo vztahovou sféru, která ho na albu definuje. Jde o hudbu? Nevím, moc o něm vlastně nevím a on nechce, abych ho či jeho zpověď řešil.


Promlouvá k nám skrze nápadité písně, jejichž melodie mají k mému srdci blíže než slova. Teď už to mohu konečně říci naplno. Pakliže se odhodlám nahlížet na „Kaťata“ pod prizmatem své „kovové specializace“, kochám se nejvíce právě melodiemi. Jejich stavbou, osudovostí a patosem, byť se s nimi, jejich silou – hlas občas potýká. Navíc si připočtěte vzpomínanou hutnost. Nečekejte žádnou láci. Kdo za ni považuje momentky ve stylu tvrdší produkce TURBA, resp. EUROPE a TEAMU, prosvítající v již zmíněné hitovce „Pálím tvář“, měl by se vystříhat unáhlených závěrů. OLYMPIC jsou výrazně tvrdší. Neutuchající melodický tlak se navíc udržuje po celou první čtvrtinu desky. Nakrátko pomíjí až s nástupem „Ach“, která odkazuje k posledním dílkům diskografie. S valivou „Erikou“ se ostře baladizuje a napětí opět vzrůstá. O vatě nelze hovořit, o vrcholech ano. Půdu pro hymnu „Šrám, co se nezahojí“ bezvadně připraví zahřívačka „Padám“. Samotný „Šrám“ představuje jednoznačné vyvrcholení; poslední trio skladeb sestup, nikoli však kvalitativní. Mluvme o taktickém ústupu před závěrem. Nálada se opět mění. Namátkou stačí zmínit „Bouři“, ve které dochází ke – zřejmě spontánnímu – spojení osvědčené baladické formy OLYMPICU s temnotou KING DIAMOND, na které konečně upomíná i závěr kytarového sóla. Plíživé klávesové plochy odvádí výtečnou atmosférickou práci nejenom zde. Druhý, méně efektní a méně přístupný vrchol. Zajímavě se v refrénu proměňuje i závěrečná „Nemám páru“. Pokřivený rokenrol zde nečekaně ústí do mocného refrénu a dalšího vynikajícího sóla, během jehož přednesu Janda dokazuje, že páru ještě má.


Takže jsme ve finále zase u progresu? Je to neuvěřitelné, ale pravděpodobně ano. U skvělých skladeb stoprocentně, OLYMPIC totiž stále odmítá „důstojně zestárnout“. Nic takového Petr Janda pro léta 2020-2030 v diáři nemá (nový zpěvák 2025?). Nic takového se prostě neřeší. Django určitě jednou odejde, ale spoutat se zatím nedal; ani očekáváními od ctihodného kmeta, ani věkem jako takovým. Navzdory pár muškám proto hodnotím vysoko. „Kaťata“ jsem si poslechl mnohokrát a dojem je čím dál lepší. Nakonec se zredukoval do dětinského přání: Chtěl bych umět hrát jako každý jeden z nich.


17.12.2020Diskuse (52)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Otakar B u r e š
30.01.2021 21:47

Tak musím zprvu říci, že jsem ,,byl"" velkým fandou skupiny. Dosti velké množství jeho písní si i zazpívám. K Petrovi mám velkou úctu a obdiv, neboť jeho tvorba vykazuje mimořádnoua kvalitní plodnost.Stejně vysoko hodnotím i další muzikanty skupiny, předně Milana Brouma. Žel jak čas jde, jsem tak trochu zklamaný. Rozhodně si Kaťata nekoupím.Slyšel jsem vzorky skladeb. Mám pocit, že jsou tam dobré pasáže, ale nelíbí se mi ani kvalita nahrávky. Je to jen můj subjektivní názor, který si dovoluji vyjádřit a pochopitelně ho nikomu nenutím.Jsem sice jen amatérský muzikant, s určitou vlastní tvorbou i několika vydanými CD. Pokud by měl někdo zájem, zašlu za velmi přijatelný obnost a přijmu i kritiku.

 

Stray
27.12.2020 00:01

Kelly: Dík za názory. Hlavní je hned prvníma větama recenze neodradit čtenáře od četby. Okrasné věty nemají smysl. První odstavec nemusí být nutně nejlepší v článku, ale neměl by být nejhorší. U nás to funguje tak, že když se mě něco nelíbí, doporučím autorovi změnu, ale o výsledku se už rozhoduje sám. Kdyby Pekárek řekl "zachovat", zůstane to tam. Sám se také občas ptám, jak co vidí u mého textu, bohužel se tak děje až po zveřejnění, přesto - zajímá mne to a konkrétně na něho i na Dartha dám.
Arogance - pokud se o ní vůbec dá mluvit, nebyla nikdy použita bezdůvodně. Chci zápal, kvalitu a úspěch/popularitu webu, ne píčoviny jako vliv a osobní důležitost. Co si o mě kdo bude myslet je až za kvalitou webu. Někdy je nutné říkat nepříjemné věci - odchozích nelituji. Lidi, kteří by kvůli vlastní namyšlenosti a osobní důležitosti zničili oblíbený web mě neschází, ať už se na něj koukali zevnitř nebo zvenčí.

 

Kelly
26.12.2020 23:10

Pekárek: Ruku na srdce - v tomto odstavci si teprve hledal slinu a tu dynamiku recenze - velmi složitý zamotaný odstavec. Dobře, že to Stray s tvým svolením vyhodil. Takto je tvoje recenze na Kaťata skvělá - píšeš fakt dobře, hudebním srdcem, jen tak dál, chlape :-)

Stray: Ruku na srdce - cit pro text máš, o tom žádná. Někdy mi připadáš trošku arogantní ale jasně chápu, o co ti jde a mnohdy to nejde jinak. Ale cit hudební i písmáckej máš. Vybrušuj ho a kolmo nahrávej na hrotové útočníky, kličky a parádičky góly nepřinesou :-)

 

Stray
26.12.2020 10:29

Není nač čekat, zveřejním to už teď, autor s tím souhlasí. Pekárek tím nultým odstavcem chtěl vyjádřit především respekt ke kapele, jejíž fungování zahrnuje ohromnou propast času, prakticky věky během kterých se střídaly, stárly, různě se měnily nebo dokonce umíraly generace fanoušků. Mě se zdálo, že bez tohohle vysvětlení to z toho nikdo nevyčte, ani já jsem to tak nevnímal a zdálo se mi, že to recenzi hned v úvodu zabrzdí, že tím nicneříkajícím přežvykováním ztratí švih, a tak jsme ten úvodní odstavec recenze OLYMPIC vypustili, zde je. Číst jen po odmyšlení si těchto vysvětlivek.

NULTÝ ODSTAVEC RECENZE OLYMPIC:

Mám psát něco o okamžitém nástupu nevolnosti při zvnitřnění půl století lidské existence?:-) Nebo o finální etapě, či dokonce terminálním stádiu tvorby? Popř. snad něco o respektu k profíkovi, který nepřestává pracovat? Co takhle pár slov o muzice, výhradně o muzice? Brutálně oddělit letitý kontext. Jsme na ostřejším webu, takže řeznickou sekerou? Obávám se, že to není možné, ale budu se snažit, abych příliš neplkal o koketování s něčím (začíná to na „m“ a končí na „l“), o čem mlčí i tisková zpráva.

 

Alda
26.12.2020 09:35

Mou reakci na tuto hodně dobrou desku jsem nechal trochu "uležet", poslechům - mám jich za sebou kolem třiceti - jsem věnoval čas i různé podmínky (hi-fi, sluchátka, auto) a v podstatě to slyším stejně jako Pekárek, čím mu tímto děkuji a chválím ho za super recenzi - a jsem zvědavý na první nevydaný odstavec - nevěřím, že by to bylo tak hrozné :-)
OLYMPIC poslouchám aktivně cca od roku 1983, a znám celou jejich tvorbu. Nová deska je trochu jiná, a přece jen je to typický Olympic, a ta "tvrdší" podoba mi vůbec nevadí, právě naopak. Za mě 85-90%, neb nevím proč mi nesedla skladba Erika, za nejlepší považuji Pálím tvář a Kaťata. Textově mi Kaťata vůbec nevadí, text si napsal Petr Janda a evidentně v něm shrnul své životní zkušenosti a je to třeba brát trochu s nadhledem :-) Obal je za mě taky OK, a oceňuji i diskuzi, kde Ti, co jsou proti (Martin) to napsali věcně a hlavně bez vulgarit, a zároveň trochu nerozumím těm, kteří to vůbec neslyšeli (případně max. 1 song) a mají potřebu se vyjadřovat.

 

Pekárek
24.12.2020 13:06

Kelly: vždycky potěší, když to někdo slyší podobně, díky.

 

DarthArt
23.12.2020 23:59

Kelly: Taky jsem to dneska vzal do ruky, nahodil jsem tam ale "Transilvanian Hunger" :):)

 

Kelly
23.12.2020 23:52

Pekárek: Recka super, dobré vystižení současného rozpoložení Olympiku. Z desky je cítit, že je to spolu baví, čím více poslechů, tím lepší pocity. Pálím tvář už dávám na jumbo. Jen tak dál, hoši.

 

DarthArt
20.12.2020 12:59

Stray: Sice vůbec nevím, o čem píšeš, ale tuším, že to asi bude nějakej fotbalista, co dává hodně gólů...

 

Stray
20.12.2020 12:34

DarthArt: Tak se nerozptyluj a bomby to jak Harry Kane, když v dresu Spurs nacupitá po těch svých baleťáckých špičkách a řízne to doprostřed brány, někam na místo kde stojí brankář, a stejně to tam prorve, zúročí to!:-)