Last Hardrock Outsider

AC/DC - Power Up

Zatímco se oslavné úvodníky předhánějí v popsání velikosti australských hardrockových legend, AC/DC na své poměry docela v tichosti přichází s novým albem „Power Up“. Vždyť ještě dva měsíce zpátky nikdo netušil, jak na tom vlastně jsou, a už vůbec ne, že by to mohli stihnout s novým albem letos. Stalo se a od zbytečností oproštěný a velmi stylový způsob, jakým po šesti letech od předchozí řadovky provedla elektrárna své nahození, probouzí u mnohých uznání a obdiv.


Předně, sestava kvintetu se opět stabilizovala na klasickém složení z dob albového předchůdce, což bylo podmínkou některých členů, např. baskytaristy Cliffa Williamse, který by bez Briana Johnsona již nepokračoval. O Brianových zdravotních potížích se již psalo, posun v medicíně a s tím související využívání nového zařízení mu dnes umožňuje stran poškozeného sluchu fungovat mnohem lépe než před několika lety. Před Johnsonem je třeba smeknout, neboť se mu desku podařilo nazpívat absolutně fantasticky. Za bicími je opět Phil Rudd, o jehož kontroverzní život a problémy se zákonem se před lety hojně zajímal bulvár. Chybí pouze hlavní hnací motor kapely Malcolm Young, který byl vždy zásobárnou nápadů a skvělých riffů. Před třemi lety zemřel po letité nemoci a za dobře známých okolností. Jeho místo dnes, stejně jako u minulé desky, zastal jeho synovec Stevie Young. Hlavním katalyzátorem pohybu uvnitř i okolo kapely je tak dnes zejména ten nejviditelnější, kytarista Angus Young, který v průběhu několika let ticha pracoval na nevyužitých nápadech, jaké se svým bratrem kdysi ukládal do rezervní truhlice s nápisem AC/DC. Materiál tak vznikal v naprostém utajení a stranou mediálních vírů.



Odmítám teorii, že AC/DC hrají na každém albu naprosto stejně a ještě více mě nadzvedávají věty, že hrají stále stejnou písničku. Osobně slyším diametrální rozdíl mezi novinkou „Power Up“ a několika předchůdci. Aktuální deska totiž vyznívá velmi energicky a na věk hudebníků vlastně mladistvě. Jakoby se jim podařilo vrátit se alespoň do první poloviny osmdesátých let. Pomocí vyšší nařvanosti a tvrdosti, stejně jako pomocí častých sborů, je dnes materiál zase trochu blíže stadiónové produkci a metalové scéně. Když si představím desky jako „Stiff Upper Lip“, „Black Ice“ nebo „Rock Or Bust“, na nich bylo zjevné, že se Australané znatelně kloní k boogie a bluesovým kořenům, tíhnou k hudbě, která jim spíše stála předobrazem a opracovávají si ji po svém, kdežto nyní jsou za posledních třicet let asi nejblíže k fenomenální nahrávce „The Razor´s Edge“. Novinka určitě není tak bombastická jako svého času album z roku 1990, ani nevlastní monstr šlágr typu „Thunderstruck“, ale přeci jen ke mně vůbec nevysílá informaci, že poslouchám kapelu, jejíž členům už je okolo sedmdesátky a budou končit. Tohle je hlavním znakem novinky – nepůsobí jako album stařičké kapely, která se chystá odejít. Ten vjem je přesně opačný. Naprosto svěží a koncentrovaný výkon vrhne na posluchače dvanáct vypalovaček plných energie, tzn. strojově přesné rytmiky, úsečných kytar a Brianova ryčného hlasu umocněného sbory.


Stejně jako tomu bylo na předchozích dvou deskách, produkce alba se ujal kanadský rockový guru Brendan O´Brien, jenž v minulosti proslul také pracemi na mnohých památných albech z časů grungeové revoluce a případně i pozdější americké rockové scény (PEARL JAM, STONE TEMPLE PILOTS... ten seznam je opravdu dlouhý... VELVET REVOLVER). Chemie mezi ním a Angusem Youngem slyšitelně stále funguje a „Power Up“ je tak bezesporu nejživotadárnější rock´n´rollovou nahrávkou od AC/DC za hodně dlouhou dobu. Mám sice velmi rád desku „Black Ice“ z roku 2008, ale novinku řadím v podstatě na totožnou úroveň. V tomto srovnání je devízou nového materiálu skutečnost, že drží mnohem lépe pohromadě a neskutečně dobře odsýpá. Skladby jsou koncentrované na okamžitou gradaci a bezprostřednost a po jejich poslechu máte okamžitě chuť si to celé od začátku znovu pustit. Materiál je prostý výplně, unavenějších pasáží, či dokonce vyloženě slabých skladeb.



Už úvodní vpád skladby „Realize“ symbolizuje velkou chuť po rock´n´rollu, po realizaci dalšího odvazu a posluchač je tak okamžitě vržen do víru euforie rozdmýchané tolik typickým zvukem AC/DC. Brian Johnson křepčí jako o život a z vítacích slok postupuje k refrénu podporován mnohohlasým chórem. Zvuk kytar je řízný a čirý a skladba má díky strojově šlapající rytmice pořádný švih. To vše signalizuje, že se AC/DC po letech vracejí ne do bluesových, cigaretovým kouřem prostoupených jižanských lokálů, ale na rozběsněné stadióny. „Rejection“ působí sice méně odvazově než úvodní vypalovačka, ale i tak jde o bytelný rock, jehož ani ne moc rychlé tempo udávají výrazné riffy a celkové charisma kapely. Pilotní singl „Shot In The Dark“ je již dnes hitová tutovka, stejně jako před dvanácti lety píseň „Rock´N´Roll Train“. Výborně vystavená a mimořádně chytlavá věc, složená zcela v tradici velkých hymen kapely a vrcholící ve výtečném refrénu, má všechny předpoklady se zařadit na pevno do jejich koncertního repertoáru. 


Náklonost k vícehlasým sborům potvrzuje i následná „Though The Mists of Time“, jenž zde, na zřejmě nejtvrdší, nejrozparáděnější a nejživější desce AC/DC za hodně dlouhou dobu, patří spíše k těm vzdušnějším boogie věcem. Zkrátka pohodový mejdanový song. Následují čtyři songy, které všechny do jednoho řadím k tomu lepšímu, co novinka nabízí. Jde o „Kick You When You´re Down“, píseň postavenou na úderném sloganu, kde Johnsona znovu doplňují back-vokály a text zmiňuje všeobecně známou a velmi hořkou pravdu chodu života, a sice když je člověk dole, existují tací, co se jej snaží dole pozdržet. Skladba nepatří k rychlým peckám, o to má však posluchač větší prostor si uvědomit tvrdost vyznění jejího kytarového riffu. Famózní hymnu „Witch´s Spell“ jsem si zhruba od třetího poslechu desky již jen užíval. V ní se povedlo takřka vše: prvotřídní kytarová výstavba, skvěle pějící Brian Johnson a dokonalá kombinace slok a refrénu umocněná povedeným sólem před očekávaným finále. Další jasná volba pro pozitivní prezentaci stavu věcí u AC/DC roku 2020.


Velkou formu odhaluje i tradiční jízda po ohnivé dálnici do pekla, začínající bluesovými kytarami a Johnsonovou deklamací. Když se totiž „Demon Fire“, skrze plápolavé jazyky plamenů dostává do tempa, víme, že potenciál vyznění AC/DC jak z časů alba „Back In Black“ byl zde zužitkován. Píseň jakoby zrála léta u Anguse v šuplíku, natolik vyvolává vzpomínky na slavné období. „Wild Reputation“ je jednou z mých úplně nejoblíbenějších skladeb na albu. Bytelná rytmika drží tempo a kytary nad ní jakoby jen tak lážo plážo vyvažovaly balanc. Avšak krátký a úderný refrénový slogan odhaluje velkou sílu a potenciál se zapsat do paměti. Hodně na Ameriku orientovaná „No Man´s Land“ představuje uvážlivější polohu rock´n´rollových legend, aby se pokračovalo další povedenou hymnou „Systems Down“, která svou dravostí drží na vysoké úrovni i poslední třetinu alba. 



Předposlední píseň „Money Shot“ je spíše průměr, i když mne objevení jejích kladů třeba teprve čeká. Co mě však opravdu nadchlo, byla závěrečná železničářská vyřvávačka „Code Red“ postavená na mnohohlasém chorálu a pozvolna se šinoucí kytarové vozbě. Svým způsobem lze tento ani ne moc rychlý, o to však masivnější závěrečný song přirovnat k někdejšímu songu „Rock´n´Roll Ain´t Noise Pollution“ z fenomenální desky „Back In Black“, kde byl tento pozvolnější song také zařazen až dodatečně a nakonec si získal velkou oblibu. 


Věřím, že deska „Power Up“ se zařadí mezi klasické nahrávky AC/DC s naprostou jistotou. Ve srovnání s několika předchůdci totiž působí jako album od podstatně mladší kapely. Žádné loučení se nekoná, jen stoprocentní koncentrace na rock´n´roll, velká energie a znovu objevená stadiónová hymničnost. Tohle album je z těch, které si po jeho poslechu zkrátka velmi rádi poslechnete znovu. Hodně chytlavé, hodně semknuté a zcela typické pro AC/DC. Jakoby se vrátila osmdesátá léta, tak na mne novinka působí.


22.11.2020Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

čubírková
04.12.2020 13:27

Vydržím, no problemo... toliko připomínám, jen aby to nezapadlo.. THNX.
Dík za rychlou reakci.

 

Stray
04.12.2020 13:16

V podstatě potřebuju psané téma nějakou dobu prožívat, nemůžu to brát jenom jako úkol, který je třeba napsat. To bych dlouho nevydržel a vyhořel bych jak papír. Páč takovej jeden díl, je jedno jestli AC/DC nebo KING DIAMOND, ti zkrátka zabere veškerej volnej večerní čas v jednom pracovním týdnu, a to ještě posloucháš novou hudbu, píšeš na ní recenze a staráš se o články dalších lidí, tzn. zakládáš texty, čteš si je, vybíráš k nim fotky a upravuješ vše, tak aby si to sedlo, takže jeden historickej článek je dokonalej lux volného času mezi 17-21hodinou zhruba na 10 dní dopředu. To mi věř. Tohle prostě nejde dělat jao úkol, který je třeba zdolat, bez radosti z té práce. Tohle nesmí být cíl ale cesta, kde je koupáníčko, slunění, fotbálek a výstup do kopců, stejně jako šipka do vodopádu. Hele, SAVATAGE, DEATH, LED ZEPPELIN, AC/DC si myslím, že je za těch 18 měsíců docela dost seriálů, a to mluvím jen o těch svých, v lednu přijdou MAIDENI a FLOYDI.

 

Stray
04.12.2020 06:55

KING DIAMOND/ MERCYFUL FATE byl a stále je v plánu. Vydrž do doby ZA ROK. Musel jsem přeházet priority kvůli více věcem, nejen kvůli tomu, že seriál nedávno proběhl jinde, ale také kvůli tomu, abych to v požadované kvalitě byl schopen dát, což bych mezi projekty AC/DC a IRON MAIDEN/ BRUCE DICKINSON nedal. Snažíme tady každému článku dávat maximální péči, nejde jen o to si téma odškrtnout/ splněno/ napsáno. Takže vydržet...díky za příspěvek.

 

čubírková
04.12.2020 06:00

Ahoj Vám všem v předvánočním čase,..

tohle bohužel nebude o ACbleskDC, sorry. poprvé.. nevím, kam psát nějaké info pro všechny (mimo témata jasně daná (recenze/profily/koncerty atp.) - např. Co právě poslouchám je sice super rubrika, ale asi tam nebude prostor na strukturované odpovědi, respektive si to pak třeba nikdo ani nečte, nevím, umravněte/přesuňte mě.. díky.

tuším, že Vám tady pořád narušuji klidnou, pohodovou, chlapsky klokotající auru, ale nevím, kam toto vlastně napsat, zkusím to zde - bohužel trochu naruším už vlastně spící recenzi... sorry podruhé.

Poslední měsíc se mi zdá, že se zde na CD postupně "doplňují" alba a kapely devadesátých let - ok, nic proti (mám to ráda a vybavuji si spoustu těchto alb/kapel v RockHardu a MetalHammeru a samo také z vlastního poslechu), čtu info/sleduju vývoj/poslouchám hudbu z té doby ráda, no problem...
a jsem za to ráda, že to zde je.. o to nic.

a odtud budu jen strohá ženská....

PRVNÍ ALE:
onehdá v diskusi zaznělo, že v nějaké dohledné době zde budou i recenze na Kinga Diamonda a Mercyful Fate..(samo že nevím, jak to máte rozdělené, sorry, nechci šlapat na drát..)

DRUHÉ ALE:
zatím toto ALE tedy tímto směrem nezarezonovalo...
a nebo (pro mě pouze varianta sypusipopelnahlavu) neumím zde hledat.. :-( Nenašla jsem.

mimochodem: Ano.. vím, už teď jsem pro všechny otravná ženská, která nedá pokoj..

TŘETÍ ALE:
očekávám recenzi od Vás, guruů, třeba na alba Abigail/Them/Conspiracy (198x), to bych teď, před vánocemi, opravdu uvítala.... byl by to (tuším asi nejen pro mě) krásný vánoční dárek... díky.

moc prosím...

Sama mám originál LP, božský obal s Kingem (1989, Conspiracy) byla v té době prostě pecka - pastva pro oči... a strašidelný úkaz pro sousedovic děti...

a samo - nebudeme se zde bavit o klipu v Tim Sikes video show v roce 199x.. to byl na českých obrazovkách v té době přízrak..

Díky kluci.. pěkné svátky...

 

čubírková
26.11.2020 05:30

Můj pohled: Recka pecka, album 70%, klip/song Shot in the dark super.

 

pedrosph
24.11.2020 14:50

Po x posleších a stále jsem maximálně spokojený. Deska vynikající, jedna skvělá píseň vedle druhé. Jsou to klasičtí AC/DC a zároveň nejsou- přijde mi, že je tam pár netradičních věcí, ať už ve zpěvu nebo kytarách, kt. dříve nepoužili (Realize, Rejection, No Man´s Land), zároveň mi při poslechu Whitch spell hned naskočilo We salute you a při Code Red zase Flick of the Switch, ne opakování, jen náznak ve zvuku.., kontinuita zachována : ). Možná je to naivní, ale při poslechu Power Up mám pocit, že mají z hraní fakt radost a že si vše sedlo. Kdybych hodnotil, tak za 100%. Škoda, že to nedotáhli i obalem, cover ok, ale balení na prd, obecně nemusím digipacky a tohle balení jen s kapsou už vůbec, zlatá plastová krabka.

 

Stray
23.11.2020 16:29

Jarda: Díky, opraveno, stane se.:)

 

Jarda
23.11.2020 14:36

Rock n roll train!

 

Hivris
22.11.2020 20:02

Souhlas s hodnocením i s recenzí. Překvapivě potichu vydané album přináší skladby nabušené energií a ostrým hard rockovým zvukem. Kdo se obával bluesových bilančních uspávaček jako já, musí být opakem nadšený. Nejlepší skladby Shot In The Dark a Witch´s Spell. Jen nechápu, kdo vymyslel ten formát digipacku. CD i booklet jdou pěkně blbě vytáhnout, už jsem si obal i trochu drbnul.

 

Hellraiser
22.11.2020 19:08

Dík za recku,tak nakonec 80% a tos mi nedávno říkal abych s hodnocením šel z 8 na 7 :)

(8=80%)