Last Hardrock Outsider

CONCEPTION - State Of Deception

CONCEPTION jsem vždycky považoval za progresivní kapelu, v níž invenční a technicky skvěle vybavený kytarista Tore Østby s pomocí party výborných muzikantů realizoval svou osobitou představu o melodickém (power) metalu. Netvrdím, že je dvojka jeho projektu ARK de facto nejlepší deskou CONCEPTION, nicméně můj přístup k hodnocení první comebackové a celkově teprve páté řadovky norského kvarteta se rozhodně nebude odvíjet od nadšení z toho, že Roy Khan konečně znovu a zatraceně dobře zpívá. Podstatnější bude míra kontaminace gotizujícími KAMELOT, které by mohly nasvědčovat jak výstupy z posledního photo session, tak albová obálka. Na druhou stranu, pokud muziku v podobném stylu zaštítí právě Tore, odepsat, resp. nazírat ji jako pop metalový produkt půjde jen velmi těžce. Určitě by také nikoho neurazilo, kdyby dotyčný pomohl na svět něčemu s parametry Khanovy sólovky, jež by do lehce progresivního hávu některé komerčně osvědčené polohy pojala.


Posledně uvedená alternativa se přitom nabízí, protože, co si budeme povídat, Roy u KAMELOT vyrostl v pěveckou hvězdu, a na svou domovskou skupinu tak upozornil množství fanoušků, kteří by o ni jinak nezavadili. Rýsuje se nám tedy varianta v podobě přetlačované mezi tradičním mixem evropského power metalu s klasickými alby QUEENSRŸCHE na straně jedné a Toreho snahou o progresi, eventuelně provázenou žádaným pop emo nábojem. Poměr a kvalita uvedených složek se bude odvíjet od ambicí a aktuálních možností dvou výrazných osobností, přičemž nelze opomenout ani tvůrčí vklad rytmické sekce, který byl na dosavadních deskách evidentní. Bez bubeníka Arve Heimdala, který měl navíc právě na novince složit dvě skladby, a excentrického baskytaristy Ingara Amliena by se stále ještě probíhající comeback prostě nemohl jevit plnohodnotným.



Faktem zůstává, že Tore a spol. nic neuspěchali. Nevsadili ani na kvantitu; cca 34 minut nové hudby skutečně není moc. Laťka se však po celou hrací dobu drží hodně vysoko. Roy svým nezaměnitelným patetickým projevem naléhá, Tore čaruje, rytmika zní nápaditě a zároveň dost krutě. Po budíčku a intru „In Deception“, zčásti evokujícímu úvod ze soundtracku k Avatarovi, nastupuje překvapivě drsná a velmi slibná skladba „Of Raven And Pigs“ z Arveho bubenické dílny. Rytmické orgie, dystopicko – „orwellovský“ tlak, ostře deklamující Roy a monstrózní kytarový riff, drtivý v monotónní repetici, o chorobném sólu nemluvě, dělají z tohoto otvíráku artovou věc, kterou bych se s odkazem na již zmíněné QUEENSRŸCHE nebál označit za spojení „I Am I“ s „Revolution Calling“ vzor 2020. Vynikající. Jízda pokračuje s „Waywardly Broken“, což je vkusný hit a zároveň dokonalá ukázka perfektní týmové hry „pro píseň“. Všudypřítomné klávesové podkresy i díky tomu nevadí. Progres? Ve smyslu příslušného metalového stylu rozhodně. V podobném duchu vyznívá i nariffovaná pecka „No Rewind“. Ve třech minutách se zde povedlo něco, co zasvěcení znají z ARK a co se kupříkladu SYMPHONY X už delší dobu nedaří na ploše desetiminutové.


Zdánlivá přístupnost a přímočarost by posluchače neměla oklamat. Nejde „jen“ o technické riffy či výjimečný hlas, ale o propracovanou kompoziční stránku s elegantním vytěžením nosných nápadů. Khan září po celou hrací dobu. Přestože každou chvíli procítěně baladizuje ve stylu, kterým tak zásadně proměnil provinční US power metal KAMELOT ve skandinávskou pohádku, „nosnost“ jednotlivých písní není zdaleka vyčerpána. Dokonce i milostné téma s hostující Elize Ryd zanechá pouze prchavou stopu Amorova zásahu, nikoli pachuť přeslazené marmelády. A jsme zase u toho. Jednotlivé party v „The Mansion“ na sebe navazují naprosto nenásilně a ve velmi mírné gradaci až do decentního, ale o to silnějšího finále. Druhá půlka alba mi přijde o chlup slabší. Začíná se opět na progresivní notu, ústřední funky motiv v „By The Blues“ lehce připomene „6:00“ z kultovního „Awake“ od DREAM THEATER, kontrast tanečního rytmu v patřičně zatěžkaném podání baví stále víc. Poté nás Roy pozve do národního muzikálového prostředí, což snad nebylo nutné, nebo bylo? Vezměme to z té lepší stránky, v „Anybody Out There“ se pěkně mísí KAMELOT se SAVATAGE a QUEENSRŸCHE (zmiňuji je už potřetí a věřte tomu, že bych mohl vícekrát a v řadě dalších kontextů). Přežil jsem bez problémů. Někdo jiný může být nadšen. A blíží se závěr, bubenická exhibice „She Dragoon“ uvolní a znovu připomene progresivní tvář norského kvarteta. Zrecyklovaná, resp. zremasterovaná „Feather Moves“ se snaží o to samé a současně skoro dotahuje stopáž novinky na obvyklou úroveň řadového alba. Vkusná tečka udržující „flow“. Procenta mi tudíž vychází přesně mezi 70 a 80. No nic, zaokrouhlíme.


20.04.2020Diskuse (25)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Alda
23.04.2020 22:29

Tři 15% - solidní! :-)
No ale... SAXON - Crusader... Innocence Is No Excuse... top alba!!

 

Stray
23.04.2020 22:17

Tak přesně takhle ňák vypadá příspěvek od někoho, kdo má v hlavě tři pivní speciály patnáctky odtočený v Ravenu do 1,5l petky.

 

Stray
23.04.2020 21:31

Horyna: Já to tam právě taky cítil, ten přesah. Ty alba před tímhle dílem měla aspoň švunk, nápady, drajv, na rozdíl od těch po tomhle albu. Mám možnost koupit Cyberchrist a Something Burning nebo tak ňák, ale mě to prostě moc nebaví. Digital Dictator je super old school american power metal, ale to je všechno, z Mouth Of War cítím cosi víc, takovou zvláštní uvolněnost a přesah z toho kovodělnýho rámce. O kovodělné hudbě se často mluví ( i tady, a i v mém případě) jako o řemeslně dobře zvládnuté, ale já sám když tohle napíšu, tak to znamená, už si to mockrát nechci pustit. :-))) Není to zvláštní? Já jsem prostě typ - stokrát radši QUEENSRYCHE v době experimentů než SAXON, PRIMAL FEAR, HAMMERFALL, dosaď dle libosti...

 

Horyna
23.04.2020 07:14

Stray: Word of Mouth je dle mého jejich jasně nejlepší produkce. Mám na mysli nejpestřejší - co do množství nálad, odstínů, změn tempa, složení skladeb, stylové bohatosti i Carlových intonačních poloh. Prostě klenot. To před tím mě až na pár songů moc nebere, to potom absolutně vůbec. Ale kovaný metalista si jistě vybere.

 

Pekárek
22.04.2020 20:57

Ano, ze starého i nového se tam koncentruje to nejlepší a Albert je v top formě. Zkus i posledních pár desek, nejsou špatné.

 

Stray
22.04.2020 20:06

Dneska jsem si poslech z youtube jinak nesehnatelné album VICIOUS RUMORS - Mouth Of War 94´a lahůdka. Mám doma jen Digital Dictator 88´a Vicious Rumors 90´ a tady šla zřejmě laťka ještě výš.

 

Hooya
22.04.2020 19:06

Prodat či vyměnit Burn the Sun za cokoliv není dobrý kšeft.

 

kuklač
22.04.2020 12:17

Tak Ark Burn the Sun je totálny klenot a naj co Tore stvoril....bez debaty. 10/10. Podme k novinke Coception-po paradnej EPcke bola latka nahodena velmi vysoko ale som rad ze ju kapela nepodliezla. Album sa vydaril a za tento rok je to album cislo 1. Dakujem 8,5/10

 

down
21.04.2020 14:36

Když tady mluvíte o Ark ...je to asi rok zpátky, chtěl jsem oba Ark prodat a nakonec jsem je s kámošem vyměnil za K2 Don Airey a Shock Paris - Steel And Starlight. Myslím dobrý kšeft.

 

horyna
21.04.2020 07:16

Autorovi článku za něj děkuji. Moc se těším, až si ho přečtu, ale v tomto případě chci, aby to bylo až po vyslechnutí kompletního alba. Někdy to tak mám. Když nad něčím váhám, názor druhého si přečtu ihned a rád, někdy to krapet pomůže v rozhodování. Když se ale na nějaké album moc těším, nechci předem znát detaily, až po vlastním důkladném průzkumu. Pak je zajímavé sledovat, v čem se s autorem rozcházíte. Nepředpokládám, že by se mnou noví Conception pořádně nezalomcovli. Je možné, že budu tuze rád smolit recku vlastní. Poslouchám je od 93-tího, od alba Parallel Minds, z něhož hitovka Roll the Fire se točila na MTV a jak klip, tak skladba vypadali velice dobře. Další In Your Multitude bylo potvrzení pozic a následující poslední Flow, pak dokonalá progresivní bouře uchopena hodně svojským kreativním způsobem. Conception tehdy překopali a inovovali vlastní tvář, což se jim hodně povedlo. Moderní vzrušující dílo. Jo a debut - spíš standard s několika jen málo nadprůměrnými věcmi.

A když už je řeč o Ark - obě desky (první s krapet horším zvukem) jsou vysokooktanové prog rockové/metalové milníky. Nabušená energická jízda nemající konkurenci. Lande na vrcholu (nikdy už tak dobře nezazpíval) a Ostby-škoda slov. Tady těch peněz za cd škoda není.