Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Firepower

Přiznávám, že v posledních jednadvaceti letech jsem se s každým novým albem JUDAS PRIEST docela pral. Bylo poznat, že to je muzika složená a prezentovaná zkušenou kapelou, která už má hodně za sebou a která chce držet krok s moderním světem, a tak je vytvořena v nejlepších možných podmínkách, ale něco tomu vždycky chybělo. Žádnou z desek z období posledních dvou dekád bych neoznačil jako vyloženou bombu, ale rovněž ani jako totální provar, do klasických alb ze sedmdesátých a osmdesátých let jim prostě vždy dost scházelo. A jelikož jsem se k téhle kapele dostal poprvé v éře vynikajícího alba „Painkiller“ a nasával jsem onu strhující jízdu plnými doušky již v roce 1990 v druhém ročníku střední školy, bylo pro mne ono obligátní a v éře přelomu milénia často užívané sdělení „je to docela dobré“ prostě na tuhle kapelu děsně málo. Docela dobrá alba si totiž můžou nahrávat nějací GAMMA RAY, HAMMERFALL nebo RAGE, ale tady jde přeci o JUDAS PRIEST?

 

Abych nastínil moje myšlenkové pochody napříč dvěma dekádami, tak to slyším asi takto. O Ripperově éře netřeba se zmiňovat, zpěvák je to sice pozoruhodný, ale legendu nevylepšil. Jakkoliv v jeho éře snaha se posouvat s hurikánem groove metalu chlapcům nechyběla, scházely jim především skladby. Alibistický návrat s Halfordem v podobě nic neřešícího alba „Angel Of Retribution“ jaksi vyvanul, deska obsahovala jak povedené věci, tak samozřejmě dost vaty, takže člověk radši další půl dekádu léčil hlad skvělou Halfordovou sólo prvotinou „Resurrection“ z roku 2000. Podezřele roztahanej a nudně zprodukovanej „Nostradamus“ u mne bůhvíjak velké nadšení neroznítil, tenhle těžkopádný materiál byl v mých uších spíš o formě provedení než o dobrých nápadech a to provedení mne navíc nevzalo. Když odešel K.K.Downing a na jeho místo přišel Richie Faulkner, zažil jsem fantastický koncert JUDAS PRIEST v Pardubicích a nějak podvědomě tušil, že se věci můžou rozjet správným směrem, byť šlo o rozlučkové turné. Naděje tedy žila. Kapela se nakonec rozhodla pokračovat a udělala dobře. Album „Redeemer Of Souls“ bylo důkazem jistého zlepšení, ale pořád to nebyla deska, která by konkurenci ukázala záda bez nějaké upocenosti. To pravé přichází totiž až letos, novinka „Firepower“ je pro mne jasně nejlepším albem JUDAS PRIEST od dob milníku „Painkiller“ a možná jedno ze čtyř až pěti nejlepších alb této legendy vůbec. Jsem si jistej, že ani IRON MAIDEN od časů Sedmého syna nenahráli podobný masterpiece. Co je na tom celém zvláštní, je fakt, že z toho mám děsnou radost.


 

Na novince funguje absolutně všechno a z materiálu sálá neuvěřitelná divokost a energie, ovšem i úcta k tradici, která je stvrzena každou zdejší písní. Ano, z oněch čtrnácti tracků jsem nenašel jediný, který by mne nějakým způsobem nezaujal nebo snad dokonce nudil. Tohle jsou JUDAS PRIEST jaké si jejich fanoušci žádají. Na desce není nic, co by jakkoliv popíralo letitou práci a úroveň britských legend, nejdůležitější je však fakt, že se skladby povedly naprosto od základu, tedy nosnými motivy počínaje, přes melodie až po vrstevnatost, aranže a sóla. Deska ctí historii, styl kapely, ale na druhou stranu má velice plný a moderní zvuk připadající do 21.století. Chcete pořádný heavy metal současnosti? Pak kašlete na ACCEPT i IRON MAIDEN a pusťte si „Firepower“, ta věc je totiž naprosto dokonalým vzorkem oceli. Ještě nedávno bych vůbec netušil, že ještě v roce 2018 vznikne v klasickém heavy metalu takto upřímné, nápadité album bez pseudo-uměleckých alibismů a různých prog-natahování.

 

Nevím co se stalo tím hlavním důvodem, že kapela, která takřka čtvrtstoletí nemohla přijít s deskou hodnou jejich jména, vystřelila až letos materiál, jenž působí tak lehce a samozřejmě, a navíc se naprosto výtečně poslouchá. Tohle ve mně vzbouzí pouze vzpomínky na jeden možný milník a ten má jméno „Painkiller“. Dle mého JUDAS PRIEST prostě nespěchali a v klidu střádali nápady, navíc chemie mezi letitými členy a nováčkem u kytary Faulknerem slyšitelně zafungovala, takže skladby s vkladem Glenna Tiptona byly Richiem ještě došperkovány. Kytarové duo nemá absolutně chybu a pohání každou položku naprosto skvělým způsobem jako na svých nejlepších pracech z diskografie. Rob Halford se nachází v pětašedesáti ve špičkové formě a mezi jeho hlasem z osmdesátých let a současností není takřka žádný rozdíl. Rytmika sedí naprosto bezchybně, takže Scott Travis opět stvrzuje, jakou byl pro JUDAS PRIEST v roce 1990 výhrou.

 

Album zahajují tři rychlejší a úsečnější vypalovačky – titulní „Firepower“, „Lightning Strike“ a „Evil Never Dies“, byť jim třeba nechybí ani to potřebné zdobení (každou chvíli odněkud vyletí vyhrávka či nepokojné sólíčko), které se třeba projevuje v zapeklitých melodických sólech znamenitého dua Tipton/Faulkner. Každou z nich pohání ostré kytarové laufy a výrazný refrénový slogan. Rytmika burácí a hymny tak míří směr ohnivé inferno ctít podstatu svých názvů. To nejzásadnější však, dle mého, na albu začíná až se čtvrtou položkou „Never the Heroes“, skladbou natolik přesvědčivou až člověku přechází mráz po zádech. Song v sobě spojuje onen nostalgický esprit z časů vynikajícího alba „Screaming For Vengeance“ s takřka dojemnou hitovostí a platí za jeden ze stěžejních hymnů nových Jidášů. Halfordův hlas je zde doslova k sežrání.:-) „Necromancer“ má všechny atributy nervní úsečnosti heavy metalu, na který mají patent pouze JUDAS PRIEST. Song přináší téma, jenž se v tvorbě kapely nikdy nevyhýbalo, vzpomeňme další fantaskní potvory minulosti napříč diskografií – ať jejich názvy zněly „Tyrant“, „Running Wild“, „Exciter“, „Steeler“, „Jawbreaker“, „Painkiller nebo třeba „Demonizer“.

 

Houpavá „Children Of the Sun“ rozpíná pařáty hybridních dětí do vyschlé pláně sežehnuté sluncem, zajímavé je zde prolnutí klasické dunivé nařvanosti s výpravným akustickým předělem, ostatně ona rozmanitost a proměnlivost jsou součástí většiny zdejších skladeb. Výpravnost je správné slovo charakterizující tohle album. Když se po předělu „Guardians“ ozvaly úvodní tóny velkolepé suity „Rising From Ruins“ stál jsem doma jako přimraženej, skladba mne dokonale pohltila, tohle je pravděpodobně vrchol celé desky, epicky rozepjatý song postupující na kaskádových riffech, kterému navíc nechybí tvrdost ani poutavá výpravná melodika. Tady se kapela doslova dotkla nebes, dokonce jsem se zamýšlel nad tím, že je docela možné, že by „Rising From Ruins“ patřila k nejlepším položkám i na albu „Painkiller“, každopádně jde o vygradovanější verzi „A Touch Of Evil“.

 

Už teď (uprostřed materiálu) totiž vím, že deska je naprosto mimořádná, jenže proud skvělých songů nekončí, právě naopak, „Firepower“ se dostává do stále většího laufu, takže „Flame Thrower“, „Spectre“ i „Traitors Gate“ útočí neuvěřitelným nasazením, kde se propojují skvělé nápady v podobě typické heavy metalové melodiky s moderním a tvrdým vyzněním. „No Surrender“ platí za drsně rozjuchaný kolovrat, který zaujme především ty jednodušší fanoušky a to díky vlastní bodrosti a refrénu opakovaném do zblbnutí. Skrytý klenot má název „Lone Wolf“ a platí za nejmoderněji vyznívající položku, nicméně tohle nenabourává podstatu kapely a skladba spíš pozitivně posunuje styl JUDAS PRIEST. Každopádně se jedná o skvělou věc, které neschází vrstevnatost a energie včetně nosných zpěvových linek, zkrátka monstrum. „Sea Of Red“ je temnou baladou, jaké se obvykle neskládají každý rok, právě naopak, jde o to nejlepší možné zakončení desky. Mám z novinky opravdovou radost, zvlášť když před časem vyšlo najevo pár informací ohledně zdravotního stavu Glenna Tiptona (na turné má místo něho vyjet producent Andy Sneap) a album může být definitivně posledním od JUDAS PRIEST. Každopádně jsem vůbec netušil, že tahle kapela ještě někdy vydá takto bezchybný materiál, který se může poměřit s tím nejlepším z jejich diskografie. Ohromné nadšení.


12.03.2018Diskuse (74)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
29.11.2021 05:27

Polské originálky je něco jiného. To jsou prasárny. Já měl vydání JUDAS ze země, kde se té desky prodalo nejvíc, takže správné pořadí prvních tří skladeb na British Steel je pro mne a bude vždy:

1.Breaking the Law
2.Rapid Fire
3.Metal Gods

...vůbec si nedovedu představit, že někdo vnímá Rapid Fire jako otvírák desky a Metal Gods jako druhou skladbu.:-))))

 

DarthArt
28.11.2021 22:33

Breaking The Law na první místě ... kdysi někde u konkurence (nebo u nás?) kdosi vzpomínal, jak měl Černé album nejdříve z Polska, kde byly přeházené skladby a kazeta začínala Sad But True. A pak mu strašně dlouho trvalo zvyknout si na úvod krze Enter Sandman.

Já měl tohle s Coma Of Souls. Na mojí polské originálce po When The Sun Burns Red následovala People Of The Lie. Perfektně to na sebe nasedalo, tou jednodušší dvojkou to dostalo drajv .,.. a dodnes jsem si nezvykl, že na druhém místě je Coma Of Souls, která to takovou tou rozehrou na začátku naopak trochu zabrzdí. Holt mléko není voda!

 

DarthArt
28.11.2021 22:28

Možná mi k tomu jednotnýmu vnímání napomáhají obaly - ve stejným stylu, takový ten komiksovo-heroický cover, nějaká příšera z budoucnosti poháněná heavy metalem :) Představuju si to jako deskový oltář - v gotice tam byl uprostřed Ježíš a po boku na rozevíracích dvířkách nějaký dva svatý, tak u Priest by bylo uprostřed pódium s Marshallama a po bocích obaly Screaming a Defenders :)

Ram It Dowm působí jak sbírka B-stran - každej pes jiná ves stylově i zvukově. To hlavně - rozdíl mezi Ram It Down a Heavy Metal je propastnej, i když remaster to malinko srovnal.

 

DarthArt
28.11.2021 22:28

Možná mi k tomu jednotnýmu vnímání napomáhají obaly - ve stejným stylu, takový ten komiksovo-heroický cover, nějaká příšera z budoucnosti poháněná heavy metalem :) Představuju si to jako deskový oltář - v gotice tam byl uprostřed Ježíš a po boku na rozevíracích dvířkách nějaký dva svatý, tak u Priest by bylo uprostřed pódium s Marshallama a po bocích obaly Screaming a Defenders :)

Ram It Dowm působí jak sbírka B-stran - každej pes jiná ves stylově i zvukově. To hlavně - rozdíl mezi Ram It Down a Heavy Metal je propastnej, i když remaster to malinko srovnal.

 

Stray
28.11.2021 08:12

Prowler: Tak tos slyšel JUDAS PRIEST pár dní před mým narozením. Respekt!:-)
Point Of Entry beru jako slabší desku v rámci klasické etapy, ale přeci jen je to věc z toho zlatého období. Nicméně jsou tam tak 3-4 velmi kvalitní songy (...Highway, Desert Plains, Solar Angel...), zbytek však výplň.
Dokážu si představit, že pro řadu true JP fans jsou ti pravý JPO na albech Sad Wings Of Destiny, Sin After Sin nebo Stained Class, už v sedmdesátých letech byla ta kapela monstr na špici scény, říct, že byli výš THIN LIZZY je úplná haluz. Tohle jsou ti pravý JP, ne Ram it Down.:-)
Screaming/ Defenders rozhodně nevnímám společně, Screaming je pomník heavy metalu, prototyp stavu scény v roce 1982, věc oplývající tesknou náladou a géniem loci, Defenders je tvrdší, víc heavy (spíš si tyká s ACCEPT a mladšími Němci, kteří již vykukují zpoza rohu), svým způsobem naplnění požadavku GER+UK+US+JP fans, není to album, které by šlo do neznáma.
Na Ram it Down je nejlepší skladbou jednoznačně Blood Red Skies, nic lepšího JP v druhé polovině 80´s nesložili, titulní věc beru jako mostík k painkiller, celkově je to album slepenec s ne moc velkým charismatem.
Od roku 1992 jsem vlastnil americkou verzi British Steel, kde je první skladbou Breaking the Law, nikdy jsem si nezvykl na to, že to někdo má tak, že Rapid Fire je úvodní song, to album přeci začíná Breaking the Law a Rapid Fire je klasická druhá skladba.

 

DarthArt
28.11.2021 07:33

Stran toho žebříčku za mě je top, asi takhle:

1. Screaming/Defenders - vnímám to jakoby jeden projekt
2. Painkiller
3. Killing Machine
4. Sin After Sin - strašně se mi líbí ten proto-heavy drajv
5. Firepower
6. Stained Class - první vyobrazení terminatora T-1OOO (liquid metal!!) v popkultuře
7. Sad Wings Of Destiny
8. Ram It Down - ale jen titulní skladba!!! (plus možná Monsters Of Rock)

 

DarthArt
28.11.2021 07:27

Prowler: Z toho si nic nedělej, já jsem exot ještě větší - nemusím totiž "British Steel". Pravděpodoně kvůli totálnímu obehrání "Breaking The Law", "Living After Midnight" a "United" na každý zábavě a na každým maturitním plese. Vždycky, když si "Steel" pustím, říkám si: "Proboha, proč to dělám, vždyť to nechci poslouchat?" Takže nemůžu objektivně zařadit do žebříčku, i když obecné kvality jsem si samozřejmě vědom.

 

Prowler80
28.11.2021 01:51

Koukám, že jsi poněkud změnil názor na PoE.:-) No nic, přidám se tedy. Vím, že zde budu za názorového exota, renegáta a solitéra (ano, perisologie vpravdě záměrná), ale nechť. JP jsem poprvé slyšel pátečního večera 14.2.1975, záhy po Picture Music.
1.Sad Wings of Destiny
2.Painkiller
3.Screaming for Vengeance
4.Sin After Sin
5.British Steel
6.Stained Class
7.Defenders of the Faith
8.Killing Machine
9.Angel of Retribution
10.Firepower
11.Point of Entry
12.Ram It Down
13.Redeemer of Souls
14.Nostradamus
15.Rocka Rolla
16.Jugulator
17.Turbo
18.Demolition

 

Stray
27.11.2021 23:12

Dobře, za mě pořadí v rámci diskografie JP :-)

1.Painkiller
2.Screaming For Vengeance
3.British Steel
4.Firepower
5.Defenders Of the Faith
6.Stained Class
7.Killing Machine
8.Sad Wings Of Destiny
9.Turbo
10.Sin After Sin
11.Ram It Down
12.Point Of Entry
13.Redeemer Of Souls
14.Demolition
15.Jugulator
16.Angel Of Retribution
17.Nostradamus
18.Rocka Rolla

 

Prowler80
03.10.2020 12:35

Já také. V době vydání i nyní 75%.