Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Firepower

Přiznávám, že v posledních jednadvaceti letech jsem se s každým novým albem JUDAS PRIEST docela pral. Bylo poznat, že to je muzika složená a prezentovaná zkušenou kapelou, která už má hodně za sebou a která chce držet krok s moderním světem, a tak je vytvořena v nejlepších možných podmínkách, ale něco tomu vždycky chybělo. Žádnou z desek z období posledních dvou dekád bych neoznačil jako vyloženou bombu, ale rovněž ani jako totální provar, do klasických alb ze sedmdesátých a osmdesátých let jim prostě vždy dost scházelo. A jelikož jsem se k téhle kapele dostal poprvé v éře vynikajícího alba „Painkiller“ a nasával jsem onu strhující jízdu plnými doušky již v roce 1990 v druhém ročníku střední školy, bylo pro mne ono obligátní a v éře přelomu milénia často užívané sdělení „je to docela dobré“ prostě na tuhle kapelu děsně málo. Docela dobrá alba si totiž můžou nahrávat nějací GAMMA RAY, HAMMERFALL nebo RAGE, ale tady jde přeci o JUDAS PRIEST?

 

Abych nastínil moje myšlenkové pochody napříč dvěma dekádami, tak to slyším asi takto. O Ripperově éře netřeba se zmiňovat, zpěvák je to sice pozoruhodný, ale legendu nevylepšil. Jakkoliv v jeho éře snaha se posouvat s hurikánem groove metalu chlapcům nechyběla, scházely jim především skladby. Alibistický návrat s Halfordem v podobě nic neřešícího alba „Angel Of Retribution“ jaksi vyvanul, deska obsahovala jak povedené věci, tak samozřejmě dost vaty, takže člověk radši další půl dekádu léčil hlad skvělou Halfordovou sólo prvotinou „Resurrection“ z roku 2000. Podezřele roztahanej a nudně zprodukovanej „Nostradamus“ u mne bůhvíjak velké nadšení neroznítil, tenhle těžkopádný materiál byl v mých uších spíš o formě provedení než o dobrých nápadech a to provedení mne navíc nevzalo. Když odešel K.K.Downing a na jeho místo přišel Richie Faulkner, zažil jsem fantastický koncert JUDAS PRIEST v Pardubicích a nějak podvědomě tušil, že se věci můžou rozjet správným směrem, byť šlo o rozlučkové turné. Naděje tedy žila. Kapela se nakonec rozhodla pokračovat a udělala dobře. Album „Redeemer Of Souls“ bylo důkazem jistého zlepšení, ale pořád to nebyla deska, která by konkurenci ukázala záda bez nějaké upocenosti. To pravé přichází totiž až letos, novinka „Firepower“ je pro mne jasně nejlepším albem JUDAS PRIEST od dob milníku „Painkiller“ a možná jedno ze čtyř až pěti nejlepších alb této legendy vůbec. Jsem si jistej, že ani IRON MAIDEN od časů Sedmého syna nenahráli podobný masterpiece. Co je na tom celém zvláštní, je fakt, že z toho mám děsnou radost.


 

Na novince funguje absolutně všechno a z materiálu sálá neuvěřitelná divokost a energie, ovšem i úcta k tradici, která je stvrzena každou zdejší písní. Ano, z oněch čtrnácti tracků jsem nenašel jediný, který by mne nějakým způsobem nezaujal nebo snad dokonce nudil. Tohle jsou JUDAS PRIEST jaké si jejich fanoušci žádají. Na desce není nic, co by jakkoliv popíralo letitou práci a úroveň britských legend, nejdůležitější je však fakt, že se skladby povedly naprosto od základu, tedy nosnými motivy počínaje, přes melodie až po vrstevnatost, aranže a sóla. Deska ctí historii, styl kapely, ale na druhou stranu má velice plný a moderní zvuk připadající do 21.století. Chcete pořádný heavy metal současnosti? Pak kašlete na ACCEPT i IRON MAIDEN a pusťte si „Firepower“, ta věc je totiž naprosto dokonalým vzorkem oceli. Ještě nedávno bych vůbec netušil, že ještě v roce 2018 vznikne v klasickém heavy metalu takto upřímné, nápadité album bez pseudo-uměleckých alibismů a různých prog-natahování.

 

Nevím co se stalo tím hlavním důvodem, že kapela, která takřka čtvrtstoletí nemohla přijít s deskou hodnou jejich jména, vystřelila až letos materiál, jenž působí tak lehce a samozřejmě, a navíc se naprosto výtečně poslouchá. Tohle ve mně vzbouzí pouze vzpomínky na jeden možný milník a ten má jméno „Painkiller“. Dle mého JUDAS PRIEST prostě nespěchali a v klidu střádali nápady, navíc chemie mezi letitými členy a nováčkem u kytary Faulknerem slyšitelně zafungovala, takže skladby s vkladem Glenna Tiptona byly Richiem ještě došperkovány. Kytarové duo nemá absolutně chybu a pohání každou položku naprosto skvělým způsobem jako na svých nejlepších pracech z diskografie. Rob Halford se nachází v pětašedesáti ve špičkové formě a mezi jeho hlasem z osmdesátých let a současností není takřka žádný rozdíl. Rytmika sedí naprosto bezchybně, takže Scott Travis opět stvrzuje, jakou byl pro JUDAS PRIEST v roce 1990 výhrou.

 

Album zahajují tři rychlejší a úsečnější vypalovačky – titulní „Firepower“, „Lightning Strike“ a „Evil Never Dies“, byť jim třeba nechybí ani to potřebné zdobení (každou chvíli odněkud vyletí vyhrávka či nepokojné sólíčko), které se třeba projevuje v zapeklitých melodických sólech znamenitého dua Tipton/Faulkner. Každou z nich pohání ostré kytarové laufy a výrazný refrénový slogan. Rytmika burácí a hymny tak míří směr ohnivé inferno ctít podstatu svých názvů. To nejzásadnější však, dle mého, na albu začíná až se čtvrtou položkou „Never the Heroes“, skladbou natolik přesvědčivou až člověku přechází mráz po zádech. Song v sobě spojuje onen nostalgický esprit z časů vynikajícího alba „Screaming For Vengeance“ s takřka dojemnou hitovostí a platí za jeden ze stěžejních hymnů nových Jidášů. Halfordův hlas je zde doslova k sežrání.:-) „Necromancer“ má všechny atributy nervní úsečnosti heavy metalu, na který mají patent pouze JUDAS PRIEST. Song přináší téma, jenž se v tvorbě kapely nikdy nevyhýbalo, vzpomeňme další fantaskní potvory minulosti napříč diskografií – ať jejich názvy zněly „Tyrant“, „Running Wild“, „Exciter“, „Steeler“, „Jawbreaker“, „Painkiller nebo třeba „Demonizer“.

 

Houpavá „Children Of the Sun“ rozpíná pařáty hybridních dětí do vyschlé pláně sežehnuté sluncem, zajímavé je zde prolnutí klasické dunivé nařvanosti s výpravným akustickým předělem, ostatně ona rozmanitost a proměnlivost jsou součástí většiny zdejších skladeb. Výpravnost je správné slovo charakterizující tohle album. Když se po předělu „Guardians“ ozvaly úvodní tóny velkolepé suity „Rising From Ruins“ stál jsem doma jako přimraženej, skladba mne dokonale pohltila, tohle je pravděpodobně vrchol celé desky, epicky rozepjatý song postupující na kaskádových riffech, kterému navíc nechybí tvrdost ani poutavá výpravná melodika. Tady se kapela doslova dotkla nebes, dokonce jsem se zamýšlel nad tím, že je docela možné, že by „Rising From Ruins“ patřila k nejlepším položkám i na albu „Painkiller“, každopádně jde o vygradovanější verzi „A Touch Of Evil“.

 

Už teď (uprostřed materiálu) totiž vím, že deska je naprosto mimořádná, jenže proud skvělých songů nekončí, právě naopak, „Firepower“ se dostává do stále většího laufu, takže „Flame Thrower“, „Spectre“ i „Traitors Gate“ útočí neuvěřitelným nasazením, kde se propojují skvělé nápady v podobě typické heavy metalové melodiky s moderním a tvrdým vyzněním. „No Surrender“ platí za drsně rozjuchaný kolovrat, který zaujme především ty jednodušší fanoušky a to díky vlastní bodrosti a refrénu opakovaném do zblbnutí. Skrytý klenot má název „Lone Wolf“ a platí za nejmoderněji vyznívající položku, nicméně tohle nenabourává podstatu kapely a skladba spíš pozitivně posunuje styl JUDAS PRIEST. Každopádně se jedná o skvělou věc, které neschází vrstevnatost a energie včetně nosných zpěvových linek, zkrátka monstrum. „Sea Of Red“ je temnou baladou, jaké se obvykle neskládají každý rok, právě naopak, jde o to nejlepší možné zakončení desky. Mám z novinky opravdovou radost, zvlášť když před časem vyšlo najevo pár informací ohledně zdravotního stavu Glenna Tiptona (na turné má místo něho vyjet producent Andy Sneap) a album může být definitivně posledním od JUDAS PRIEST. Každopádně jsem vůbec netušil, že tahle kapela ještě někdy vydá takto bezchybný materiál, který se může poměřit s tím nejlepším z jejich diskografie. Ohromné nadšení.


12.03.2018Diskuse (65)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Prowler80
03.10.2020 12:35

Já také. V době vydání i nyní 75%.

 

Stray
02.10.2020 23:09

Moravan: Správně, myslím si to samé.

 

Moravan
02.10.2020 23:08

To album stále kope jak kůň -jistě, u některých skladeb může dojít k oposlouchani, ale pokud k tomu dojde u Firepower, tak Book of Souls se může ubírat na smeťák...tam to opotřebení a poslouchání je drastické

 

Hellraiser
28.09.2020 21:56

Z těch Glennových sól a vyhrávek a vyhrávek mám někdy úplně husinu nebo mráz po zádech, zejména přechod z helionu na electric eye

 

Endyamon
09.09.2020 07:09

Osobne si myslím, že ani Redeemer by neobstál zle, keby mal produkciu Firepower.
Ale Firepower baví aj s odstupom času, najlepšia doska s Halfordom po reunione.

 

spajk
08.09.2020 20:13

Když byl Na Plovárně u Ebena onehdá slavný producent Jacksonova Thrilleru - Quincy Jones, říkal, že ideál je na elpíčko 38 minut. To že je ten správnej "tlustej zvuk". Pak už to jde s kvalitou dolů. Mrkněte do archívu ČT, skvělej rozhovor. Dvoudílnej!

 

DarthArt
08.09.2020 19:08

Imothep: Vidíš, to mi nedošlo, že tam byl limit ohledně místa na vinylu ... pravda. Každopádně to bylo k dobru věci.

Tak si teď nějak matně vzpomínám, že když METALLICA vydávala "Justici", pokoušela se to firma nejdřív nacpat na jedno elpíčko, ale pak to museli předělat na 2LP, protože to bylo příšerný.

 

Pekárek
08.09.2020 17:26

Mám radši Angela.:) Bych si ho mohl zase jednou pustit. ..

 

Stray
08.09.2020 16:12

Za mě taky pořád kvalitka - 100% a určitě jedna z pěti nejlepších desek JP.

 

Imothep
08.09.2020 16:06

Darth: no, tu “vyborne zvládnutou délku” za ne tehdy proste zvládla vinylova tehnologie, kde je doporučená délka na jednu stranu cca 20 - 22 minut, jinak to hraje z piče(a taky ze jo). Ale jinak souhlas, cokoliv nad 50 minut nevydrzim poslouchat na jeden zátah.
Nicméně poslední Judas Priest je pro me stále jejich nejlepší deska od Painkiller.