Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Pozor, ...přijíždí budoucnost? (1985-1989) 4/7

Vlastně tomu tak bylo u celé řady jiných metalových kapel, které se snažily zalíbit se v polovině osmdesátých let mnohým fanouškům za Atlantikem a uspět. Severní Amerika, tou dobou zmítaná dosud neslýchaným zájmem o heavy metal, měla v populární hudbě vždy problém akceptovat cokoliv jen trochu zašmodrchanějšího, hlučnějšího, jdoucího k posluchači až z tzv.druhého plánu, takže určité zjemnění a zpřístupnění vlastní hudby, uskutečněné na vlně bezproblémové hitovosti, tehdy mnohé britské stálice neminulo. Byť byli v této době právě JUDAS PRIEST svými oddanými příznivci poprvé vláčeni jako ti největší zaprodanci, z dnešního pohledu můžu říct, že jejich koketérie s okázalým synthy-kytarovým zvukem nebyla vůbec špatná a i skladby, jaké se zrodily právě v tomto období, si své kouzlo udržely. Možná si hudebníci v době vzniku alba „Turbo“ opravdu mysleli, že tudy vede cesta budoucnosti, každopádně díky tomu zde máme ojedinělou kapitolu, která nabídla metalovým fanouškům JUDAS PRIEST dodnes neobvyklý mix futuristického zvuku a hymnické líbivosti, takže tvrdím, že tohle období má určitě svou váhu a platnost. Zde je profil příslušných nahrávek.



Turbo (1986)


Výrazný stylový obrat. JUDAS PRIEST citelně ubírají na tvrdosti a opatřují zdejší skladby ještě větší melodičností a slušivými kytarovými syntezátory, které byly tenkrát velmi k věci. Jenže rockové vyznění na Ameriku orientovaného materiálu bylo pro dlouholeté fans příliš velkým skokem od starého kovaného stylu. Ne každý tedy „Turbo“ pochopil. Metaloví fanoušci, zvyklí na svou potřebnou dávku energie, si právě v této době počali hledat jiné oblíbence, a to mezi mladšími a podstatně tvrdšími kapelami. Ovšem „Turbo“ nakonec není vůbec špatným albem, naopak si myslím, že postupem doby jeho obliba stoupá a plno lidí které jej kdysi zavrhlo, jeho bezproblémovou hitovost a uvolněnou rockovou krásu až nyní doceňuje. Deska obsahuje několik znamenitých čísel jako „Turbo Lover“, „Locked In“, „Out In The Cold“ nebo „Wild Nights, Hot Crazy Days“, dokonale se hodících pro noční mejdany a plážové srkání barevných drinků. Dnes je v rámci diskografie JUDAS PRIEST Černým Petrem/Žolíkem, stojícím stylově daleko od všech ostatních, a taková alba mám obvykle (svým způsobem) rád.

(80%)



Priest...Live! (1987)


Živák, stavící jak na klasických metalových číslech z minulosti, tak na učesanějších skladbách z poslední řadovky „Turbo“, kterými kapela mířila znovu spíše na americký kontinent. Dokumentuje dokonale stav tehdejších věcí u JUDAS PRIEST a představuje nám skupinu stojící si za dobovým futuristickým zvukem, vyhnaným mnohými klávesovými vychytávkami (jak si to údajně žádal tehdejší zaoceánský hudební trh). Koncerty právě amerického turné se staly v sezóně 1986/87 dosud nejbombastičtějšími a celá jejich pódiová scéna budila dojem kosmického korábu, narvaného různým harampádím, včetně mechanických zdvihadel a robotích jeřábů, zvoucích k přesunu kamsi do vzdálené budoucnosti. Mnoho fanoušků zde však definitivně počalo postrádat živelnost starých časů, což si tak trochu protiřečilo s názvem samotného alba.

(70%)



Ram It Down (1988)


Přestože došlo k mírnému návratu k tvrdšímu vyznění, tohle album prostě neobstálo před stále rozvětvenější metalovou konkurencí, i když osobně na něm nalézám několik lahůdek. Problém je spíše v tom, že deska působí jako produkčně sestavený celek nevalné vyváženosti, kde se nachází řada hluchých míst a děr. Najde se zde však několik opravdu výborných skladeb typu titulní „Ram It Down“ (která je jakousi předzvěstí úchvatné demolice „Painkiller“) a rovněž dvě majestátní hymny „Blood Red Skies“ a „Hard As Iron“. Zbytek je však velmi průměrný, což dokumentuje i zařazení předělávky šedesátkového rock´n ´rollového songu „Johnny B Good“ do singlové pozice. Ihned po nahrávání z kapely odchází bubeník Dave Holland, který je rychle nahrazen skvělým Američanem Scottem Travisem z kapely RACER X. Jeho zásadní chvíle ale přichází až o dva roky později. Celkově tedy bylo na „Ram It Down“ patrné, že na invenčně stále více unavené metalové Bohy počal usedat tíživý prach zapomnění. Až teprve díky následujícímu uragánu se jim hrozící stigma odepsaných legend vyhnulo velkým obloukem, ale o tom až v dalším díle, týkajícím se alba „Painkiller“.

(70%)


09.08.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
08.04.2016 21:37

Tak zase za mě: TURBO - ne že by to byla úplně špatná deska, ale Judas Priest na Sunset Stripu? Ani náhodou přátelé. Stačí skladbu Turbo Lover, a to tak jednou za dva roky. Úkrok bokem a ne moc povedenej. Zachraňuje ho fortel muzikantů z JP, ale je to tak tak. RAM IT DOWN - kdyby byla celá deska tak dobrá, tak skvělá, tak fantastická, tak famózní jako úvodní šleha, bylo by Ram it Down snad nejlepší album od Priest vůbec. Bohužel není. Některé další songy jsou taky velmi dobré (Come and get it, Blood red skies), některé dokonce skvělé (Hard as iron, Monsters of rock), a líbí se mi dost i proklínaná Johnny B. Goode (i když nápad dát ji jako singl byl hodně zhovadilý), ale co je to platné, když po zmíněné titulce nastoupí těžce průměrné Heavy Metal a Love Zone, navíc s totálně amatérským zvukem, které úvodní atomový výbuch naprosto pohřbí a deska pak vyznívá jako béčková kompilace nějakých nevydaných nahrávek. Naprosto nechápu, jak to kapela/produkce/nevím kdo mohli dopustit, po tak velkých zkušenostech. Jakoby si výsledek po sobě ani neposlechli a hned to šlo do lisovny. Škoda, přitom potenciálu tam bylo hodně.