KING DIAMOND - Abigail

100%

Už svou sólovou prvotinou „Fatal Portrait“ z roku 1986 někdejší zpěvák MERCYFUL FATE bodoval a nabídl o něco okázalejší poslechový zážitek, než tomu bylo v případě dánských heavymetalových legend. Značka KING DIAMOND si zkrátka okamžitě vydobyla početnou fanouškovskou základnu a navázala na předchozí Kingovo působiště, svým brilantním provedením heavy metalu s hororovými prvky tak tnula do živého. Základem úspěchu byla samozřejmě vysoká instrumentální kvalita čerstvě postaveného souboru, která za MERCYFUL FATE nezaostávala, ale také vokální neobyčejnost samotného Kinga, proslulého především svým ďábelským falzetem a hlasovou rozmanitostí. Kim Bendix Petersen byl zkrátka originál, jaký nebyl k nalezení nikde na scéně. Velkolepější kytarová aranžmá a občasné vstupy varhan a klávesových partů budily dojem větší noblesy a i díky nim působilo vyznění skladeb od KING DIAMOND o něco načechraněji, romantičtěji a nadpřirozeněji. Legendární status MERCYFUL FATE však nebyl ohrožen, spíše byla jejich tvorba rozvinuta novým směrem...brzy se v metalovém koloritu konce osmdesátých let ukázalo, že velmi populárním.

Základem úspěchu KING DIAMOND byla silná sestava a tu hned na začátku své sólové dráhy zpěvák dokázal postavit. Z řad jeho bývalých spoluhráčů v rámci MERCYFUL FATE k němu přešli hned dva hudebníci - kytarista Michael Denner a basák Tim Hansen, naopak novým objevem se stal brilantní sólový kytarista s originálním projevem, vystupující pod uměleckým jménem Andy LaRoque. Tento švédský talent prakticky okamžitě ovlivnil vyznění celého projektu svým klasicistním cítěním a čarokrásnými vyhrávkami a častým sólováním. Neméně zdatnou posilou se však ukázal být i Andyho krajan, bubeník Mikkey Dee, jehož geniální rytmické postupy vnesly do zvuku KING DIAMOND další mimořádnou kvalitu. Tato sestava pokračovala po debutovém albu „Fatal Portrait“ i na nadcházející, od začátku do konce konceptuální albové dvojce „Abigail“, která otevřela před projektem široký obzor možností a stala se nesmrtelným a legendárním počinem.

Deska s mrazivým historickým příběhem byla pojmenována jménem prokleté dívky Abigail, jež se za dramatických okolností v létě roku 1777 narodila mrtvá, a šlo o koncepční dílo, jehož strašidelný děj se odehrával ve dvou časových rovinách. Pojďme si jej nejdříve tedy přiblížit z bližší perspektivy. Hlavní linka posluchače zavádí do roku 1845, kdy se mladý manželský pár Jonathan LaFey a Miriam Natias stěhují do starého sídla kdesi ve Francii, které tou dobou sdědili po Jonathanových předcích. Na cestě kočárem divokou krajinou („Arrival“) jsou mladí manželé varováni sedmerem černých jezdců, kteří jim coby přízraky zkříží cestu, když se jejich zpřežení blíží k tajemné usedlosti. Jezdci je přesvědčují o existenci zlých sil, které v starobylém domě („A Mansion In Darkness“) působí a nutnosti se za žádných okolností nenastěhovat, ba naopak co nejrychleji vzít z tohoto místa kramle.

Manželé varování nedbají, byť tajemným větám „pokud se ubytujete z osmnácti se stane devět“ nerozumí. Během jedné z prvních nocí se po chodbě usedlosti bloudící Jonathan setká s hrabětem LaFeyem, jeho předkem, respektive rodinným duchem LaFeyů („The Family Ghost“). Duch hraběte žijícího v 18.století vyděšenému mladíkovi ukáže ve sklepení rakev, v níž jsou uloženy ostatky jeho dcery, mrtvě narozeného dítěte, holčičky nesoucí jméno Abigail. Hrabě Jonathana informuje, že jeho žena Miriam od dnešní noci v sobě nosí zárodek právě nebohé Abigail, a že se holčička velmi brzy znovu narodí, což pravděpodobně nebyla informace, která by mladíkovi rozjitřila úsměv na tváři.

Zde se vyprávění stáčí do minulosti a metalový fanoušek sleduje příběh takřka o sedmdesát let starší, takže se dozvídáme, co se vlastně stalo hraběti a jeho ženě osudového dne 7. července 1777, kdy hrabě LaFey zjistil, že mu byla jeho žena nevěrná a čeká nemanželské dítě („7th.Day Of July 1777“). Rozzuřený pán domu hraběnku tenkrát shodil ze schodů, zlomil jí vaz a dítě se ještě téže noci narodilo mrtvé. Hrabě nechal zpopelnit hraběnčino tělo a v záchvatu šílenství mrtvě narozený plod pojmenoval Abigail, nechal jej mumifikovat a uložit do sarkofágu v kryptě pod starým stavením. Bůhví z jakého důvodu měl potřebu zachovat ostatky Abigail pro budoucnost...

Příběh se posléze vrací do léta roku 1845, kdy Jonathana a Miriam v jejich novém domově sužuje řada podivuhodných znamení („Omens“); kostelní zvon zvoní, přestože v podkroví věžičky se nikdo nenachází, květiny okolo stavení záhadně odumírají a v jídelně je stůl před večeří připraven pro tři. V jednom z pokojů posléze Jonathan objeví prázdnou kolébku, která se kýve ve vzduchu, ale on i Miriam si jsou jistí, že tam nikdy před tím nestála a sami ji s sebou nepřivezli. Na druhý den od tohoto záhadného výjevu je Miriam již bez pochyb těhotná a plod se rychle vyvíjí. Jonathan si tehdy uvědomí, že rodinný duch mluvil pravdu.

Jonathan ve stavu silného emotivního pohnutí sleduje, kterak duch nenarozené dívky Abigail brzy, čím dál zřetelněji, ovládá jeho ženu Miriam („The Possession“) a její jednání. Ta tyto skutečnosti ve stavu naprosté posedlosti přiznává, kdy chvíli mluví za sebe a chvíli ústy prokleté Abigail. Jonathan je vyděšený a ve zbytcích psychických sil uvažuje o pozvání kněze, který by Miriam osvobodil. Samotná Miriam jej v krátkodobém stavu návratu svých původních smyslů vybídne, aby ji daleko spíše shodil ze schodů a zabil ji, stejně jako hrabě v roce 1777 zabil hraběnku a s ní i původní vtělení ďábelské dívky Abigail. Posléze totiž Abigail v těle Miriam již přebírá veškerou moc a síly zla prostupují usedlostí. Jonathan si je toho vědom a tak navrhne, aby spolu sestoupili do rodinné krypty, aby se Abigail mohla znovu narodit tam, kde v minulosti zemřela.

Než se však Jonathan stačí ve tmě zorientovat, na schodišti Miriam ovládaná myslí nenarozené Abigail svého manžela schodí do sklepení a zabije jej („Abigail“). Miriam další den porodí holčičku a dá jí jméno Abigail, ale krátce na to sama umírá, přičemž to poslední co vidí jsou žluté oči právě její dcery. Brzy na to sedm černých jezdců („Black Horsemen“) dorazí do sídla a objeví v sarkofágu uvnitř sklepení malou hrůzně vyhlížící dívku, která pojídá něco natolik děsivého, že se o tom dokonce i vypravěč zdráhá mluvit (Abigail totiž v sarkofágu jí tělo svého původního já). Ve stavu naprostého odporu a zděšení se odhodlají ji zabít a odvezou mimo dům, aby ji pohřbili ve skryté kapli v lese se sedmi stříbrnými hroty zabodnutými do jejího těla (právě velkolepý a notně strašidelný varhanní song „Funeral“ je intrem celého konceptu) v naději, že to zabrání dalšímu vzkříšení. To je tedy celý příběh tohoto díla.

Přejděme k celkovému vyznění. Oproti debutu „Fatal Portrait“ působí dvojka „Abigail“ jako mnohem semknutější dílo, jehož vokální i instrumentální party naplňují podstatu koncepčního příběhu ve všech směrem. Tvoří jeho celkovou košatost a prolínají se každou minutou tohoto strhujícího díla. King navíc dokázal songům vdechnout život a dějovou vrstevnatost. Když pohádkově-hororový úvod „Funeral“, z části tvořený klasicistní pasáží, posléze však přecházející v děsivě mrtvolnou varhanní katarzi, která jakoby na vás dýchla spod klenby chladného kostela, vystřídala euforická jízda „Arrival“, energický běh této skladby působil vážně jako koňský cval, zachycující hrdiny příběhu postupují v kočáře unášeném koňským vzpřežením potemnělou divokou krajinou. Kytarové party dua LaRoque/Denner prakticky okamžitě najely do reje košatých vyhrávek a sólového dovádění. Geniální Švéd Andy LaRoque právě zde vystavěl jeden z nejbáječnějších pomníků svého kytarového umu.

Snad skrz ještě větší tah na branku se posluchač seznámil s místem konání strašidelného děje a to v rámci songu „A Mansion In Darkness“. Strhující skladba nabídla opravdu to nejlepší, pod čím se kdy KING DIAMOND podepsali a přepestrá hra bicmana Mikkeyho Dee posunula už tak fenomenální kytarové běhy do míst mimo tento svět. Roli hitovky (byť toto označení je v případě tvorby KING DIAMOND nutné brát jako nadnesené, protože zde se s prvoplánem prakticky nebylo možné setkat) zastala další hymna - „The Family Ghost“, která byla dokonce záhy dosazena do role pilotního singlu.

Na rozdíl od stěžejních hymen debutu, byl každý song na „Abigail“ však velice přirozeně provázán z celým nerozebiratelným albem, a z tohoto důvodu tak deska vyžadovala mnohem hlubší soustředěnost a naprostou nezbrklost přístupu. Kingovy nápěvy a vokální kreace v „The Family Ghost“ působily jako tanec s průsvitným přízrakem ze záhrobí. Při poslechu oněch rozličných vokálů tak bylo možné si představovat studenost onoho bílého vánku prohánějícího se chodbami panského stavení. S následnou „The 7^th. Day Of July 1777“ se dočkáme navýšené progresivity vyznění, neb song procházel celou řadou pestrých fází a přestože začal pozvolným akustickým úvodem v podobě vybrnkávačky, posléze se rozjel do fantastické kytarové katarze mistrovského heavy metalu plného dramatu i dekadence.

Druhá polovina nebyla o nic slabší. Jak na legendárním ústředním riffu postavená „Omens“, tak následující „The Possession“ obsahovaly snad nejvýraznější vokální kreace přinášející další cenné body stran dramatizace vyznění příběhu a jeho vrstevnatosti. Kytarová sóla se prolínala s pasážemi až surrealisticky blouznícími, rytmika pulzovala, cválala, Hansenova basa medově švitořila, zatímco Deeho osminková kreace lehce cupitala, a tak posluchač prakticky v tranzu sledoval děj, který ho dovedl až na práh onoho schodiště vedoucího do sklepa uvnitř panského domu, místa tolika hrůzných událostí. Zlovolnost titulní skladby „Abigail“ byla patrná už od mocné, tak trochu orientální melodie, která hlavní proud této skladby provázela až k děsivému rozuzlení. Titulní skladba se stala dalším mistrovským dílem, jednoznačně určujícím tok historie kapely KING DIAMOND, ale prakticky i všech progresivních tendencí v heavymetalové muzice obdobného hororového charakteru.

Nejvýpravnější skladbou se však ukázala být závěrečná „Black Horsemen“, která ve svých sedmi minutách předvedla ukázky fantastické invence a progresivity. Stejně jako smysl pro dramatickou overturu ucelující jako by mimoděk tohle parádní historicko-hororové dílo. Je až s podivem, kolik neobyčejného měli tehdy dánští KING DIAMOND v zásobě. Od teskných nápěvů v průběhu akustické vybrnkávačky závěrečný song procházel přízračnou krajinou na hranici šerosvěta, aby jeho snová nálada pokračovala i ve vypjatějších úsecích skrze blouznivou scenérii k úplnému finále. „Abigail“ tak zůstává jedním z nepřekonatelných milníků heavymetalové hudby osmdesátých let a je nesporné, že se jedná o jedno z vůbec nejlepších děl nejen v diskografii kapely KING DIAMOND (po jehož vydání již tento band definitivně patřil k celosvětové špičce, kterou obsadil svým skladatelským mistrovstvím, invencí i originalitou), ale i v rámci žánru celkově.

09.02.2024	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz