Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Oběti měnící se doby (1970-1977) 1/7

JUDAS PRIEST, jedna z nejvlivnějších heavy metalových kapel všech dob byla založena v roce 1970 v průmyslovém srdci britské Midlands - v Birminghamu. Jidáši si svou pozici vydobyli až postupem mnoha let a to výhradně díky své vytrvalé práci, častému koncertování a vydávání znamenitých alb, která předurčila zásadní vývoj metalového žánru na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Vlastně se o nich dá mluvit také jako o otcích zakladatelích heavy metalu, protože tento výraz byl uveden ve známost až někdy koncem sedmdesátých let a to právě v souvislosti s některou z jejich nahrávek. První bluesové roky v sestavě Downing/ Hill/ Atkins/ Ellis se nesou ve znamení lokálních koncertů, věci se začnou hýbat až v roce 1973, kdy kapela nejenom že natrvalo přejímá hardrockovější zvuk, ale do sestavy postupně přicházejí dvě velké posily: bratr dívky, se kterou tehdy chodil Ian Hill, pozdější ikona - zpěvák Rob Halford (nahradil Atkinse), a pak také zručný skladatel a kytarista kapely FLYING HAT BAND Glen Tipton, s jehož pomocí dochází k přepracování mnohých skladeb. Když dojde na kontrakt s Gull Records, už je dávno po koncertních štacích v předprogramech THIN LIZZY, TRAPEZE a BUDGIE a logicky také dávno po odchodu bubeníka Moorea, který mezi tím nahradil Ellise. Na židličce za bicími se objevuje John Hinch. Sedmdesátá léta tedy znamenala pro JUDAS PRIEST postupný nárůst popularity od pozice nadějné lokální kapely, hrající svá klubová vystoupení s nebývalým zápalem, až po čelní představitele jednoho z nových hudebních žánrů, zatím jsme však ještě na začátku. Zde je první díl putování po albech JUDAS PRIEST.



Rocka Rolla (1974)


Debutové album JUDAS PRIEST nenapovídalo nic o zářivé budoucnosti a velkých věcech, jakými se později tato skupina proslavila. Prakticky šlo o velmi průměrný a neosobitý dobový hard rock, který by mohl být zaměněn s mnoha podobnými alby dnes již zapomenutých britských kapel. Hlas Roba Halforda ani zdaleka nedosahoval pozdější metalové ostrosti a kapela jakoby se teprve stylově hledala v post hipísáckém bahýnku, od kterého se snažila distancovat. Mezi členy kapely nevládla zrovna spokojenost s prací producenta Rogera Baina (produkoval rovněž první alba BLACK SABBATH), který kapele vyházel několik fanoušky oblíbených skladeb a ty co ponechal, pozměnil k nepoznání. Zajímavostí však zůstává, že některé z vyhozených věcí (např. „The Ripper“  a „Tyrant“ ) se o rok a půl později objevily na albu následujícím, jenž je již všeobecně považované za klasiku. Debutovému materiálu chyběl odpich, kvalitní skladby a zejména moment překvapení a na koncertech z něho kapela od roku 1976 nikdy nic nehrála. Z dnešního pohledu jde zřejmě o nejslabší album v bohaté historii Jidášského kvintetu. Čím víc působí „Rocka Rolla“ neosobitě a tak trochu sci-fi, tím větší překvapení způsobily následující počiny.

(40%)



Sad Wings Of Destiny (1976)


Naprostá hardrocková klasika poloviny sedmdesátých let a jedno z alb, které v Británii, tou dobou zmítané dobře známou punkovou horečkou, nastartovalo nebývalý zájem také o zbrusu nový žánr - heavy metal. Skladby poklidnější podoby jako třeba „Dream Deceiver“, nesoucí se zde na vlně zahájené prvními alby RAINBOW, zde doznávají formy skutečných eposů. Na jedné straně řádí úsečná „The Ripper“ jako předzvěst budoucí metalové revoluce, na druhé se pak Jidáši zaskví výpravnou „Victim Of Changes“ coby ukázkou práce s atmosférou a proměnlivou epickou výstavbou plnou pozoruhodných kytarových motivů, ve které JUDAS PRIEST dokáží obsáhnout hned několik poloh. Věc se natolik chytila, že do dnešní doby patří neodmyslitelně ke koncertním vystoupením kapely. Už tehdy je zřejmá naprosto určující role kytarového tandemu Glenn Tipton/ K.K.Downing, který byl silný zejména v prolínání košatých sólových partů. A konečně, velkého pokroku doznal i hlas Roba Halforda, který se zde poprvé předvede v plné síle. Přestože dnes v souvislosti se „Sad Wings Of Destiny“ můžeme mluvit o archaičnosti, toto album se nakonec stalo jedním z nejvlivnějších děl pro pozdější vývoj metalové hudby, o čemž svědčí i skladby přísně nazvané „Tyrant“ nebo „Genocide“. Hinche u bicích na krátko střídá Moore.

(80%)



Sin After Sin (1977)


První album pro vydavatelský kolos CBS (později Sony Music), takže vlastně nahrávka díky které jdou zvěsti o nové fenomenální kapele do celého světa. Deska se stala doslova kultovní a nezpochybnitelnou pro celou řadu pozdějších ikon metalové scény osmdesátých let, protože na ní tehdy všichni vyrůstali a prostřednictvím těch skladeb absolvovali první muzikantské krůčky. Album „Sin After Sin“ obsahuje hned několik skutečných metalových klasik a je téměř stejně silné jako předchůdce. Za všechny zmíním úvodní jízdu „Sinner“, dále pak strhující „Dissident Aggressor“, později předělanou americkými thrashovými velikány SLAYER na jejich albu „South Of Heaven“, a nakonec třeba předělávku „Diamonds And Rust“ od Joan Baez coby odlehčenější hitovou záležitost. Produkce se tentokrát ujímá zkušený Roger Glover (jinak baskytarista tehdy v roce 1977 ex-DEEP PURPLE a RAINBOW) za asistence Marka Dodsona, což možná výsledku ubralo na větší průraznosti, ale celkově šlo znovu o silný materiál, který užívá gotickou symboliku jako zcela určující výrazový prostředek - „Here Come The Tears“. JUDAS PRIEST ustálili svou pozici velmi nadějné kapely v Británii a navzdory sílící vlně punku přežili se ctí období, kdy se již většina hard rockových kapel ze setrvačnosti lopotila v nezáživném materiálu. Naopak, jak se později ukázalo, právě zde vězela budoucnost hard´n´heavy. Vše obohatil naprosto skvělý obal, poslední se starým archaickým logem. Jediná deska nabubnovaná Simonem Philipsem, což potvrzuje tehdejší a stále vleklé problémy s bubeníky.

(80%)



06.08.2015Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
07.04.2016 21:39

Tak jsem si na dovolené přečetl od Danielse bigografii Obránci víry o JP a teď si poslouchám Judas pěkně vcelku od začátku po konec a oživuju si klasiku a doplňuju neznalosti. Aktuálně pro mě tedy z desek tyhle pocity: ROCKA ROLLA - samozřejmě to ještě není Judas Priest, ale deska se vcelku příjemně poslouchá a asi bych neřekl, že je nejslabší od JP. Spíš jedna z balíku "těch průměrných". Geniální obal. SAD WINGS OF DESTINY - je to lepší než RR, ale zase z ní nejsem tak odvařený a nevidím tam ten obrovský rozdíl, který cítí spousta fans. Spíš pokračování debutu (taky je tam několik skladeb, skládaných ve stejné době jako Rocka Rolla), s některými lepšími skladbami a mnohem dál produkčně. Dobrý, ale na prdeli z toho nesedím. SIN AFTER SIN - tady už to začíná být pořádně horký a fakt asi zrod heavy metalu. Geniální Sinner a Dissident Aggressor, která mě dřív tolik nebavila, ale má neuvěřitelný náboj a takovou tu metalovou temnotu. Mimochodem, jako předělávka na South of Heaven mi nikdy neseděla (do konceptu toho alba), a Judas Priest ji maj stokrát temnější. Jeden z nejlepších obalů v metalu.

 

Bluejamie6523.12.2015 14:19

Když něco znělo zajímavě vedle Uriah Heep nebo Deep Purple, plynul z toho předpoklad stoupat výš bez ohledu na to, že Rocka rolla bylo trochu jiné.

 

Stray
13.08.2015 12:04

Nějak takhle budou vypadat ty profily hair-metalových kapel, co sem budu ládovat v průběhu roku 2016. Akorát půjde o nějakých padesát jednodílných kompletací příslušných diskografií. Kapely jako KISS, W.A.S.P., WHITESNAKE, VAN HALEN a MÖTLEY CRÜE budou mít profily vícedílné a zveřejním je ještě do konce tohoto roku. Stejně jako do konce roku zveřejním třídílný profil MOTÖRHEAD a recenze na řadovky SLAYER, METALLICA a TESTAMENT (v rámci přehazování a rozšíření sepsaného před dávnem na MP, pak už z tam sepsaného jen QUEENSRYCHE, DEF LEPPARD a KORN a pojede se z čistého stolu,...uf konečně).:-)

 

Imothep
11.08.2015 16:16

Aaaa, skvele - rozsireny profil puvodniho dvojclanku na MP, diky :o)Chybi ti tady ale obal k Rocka Rolla.

 

Demonick06.08.2015 13:20

Rocka Rolla - 5/10Sad Wings Of Destiny - 10/10Sin After Sin - 6,5/10

 

rumcajs06.08.2015 10:22

Rocka Rolla zas není tak špatné album, mám ho docela rád, i když je pravda, že není nijak výrazně osobité a nenese znaky charakteristické pro značku Judas Priest. Naproti tomu Sad Wings of Destiny mě nebaví, ale je pravda, že album moc nemám naposlouchané. Oproti tomu Sin after Sin považuju za skutečný hardrockový monument a song Dissident Agressor za jeden z nej songů v hard and heavy ranku, který svou tvrdostí předběhl dobu. Trashový kabát Slayer písni velmi sluší. JP jsou prostě absolutní klasici, kteří dle mě v sedmdesátých letech měli podobně důležitý vliv na vývoj metalu jako Black Sabbath. Osobně mám jejich sedmdesátkovou éru radši než většinu (ne všechna) jejich pozdějších alb .