Last Hardrock Outsider

SPIRIT ADRIFT - Enlightened In Eternity

Během posledních pár dní jsem opakovaně sáhnul po cédéčku s „Virtual XI“ od IRON MAIDEN. Aktuální hromádka u přehrávače přitom zahrnovala drtivou konkurenci. Že by nějaký absťák spojený s heavy klasikou? Dost možná; fakt, že se mi ono kontroverzní album doyenů NWOBHM začalo docela líbit, tomu nasvědčoval. Zkusil jsem tedy ještě pár dalších věcí, mimo jiné i novou akvizici Century Media. Dotyční zavětřili a pro účely evropského, potažmo světového trhu zapytlačili v rybníku vydavatelství 20 Buck Spin, propíraného již v recenzi ULTHAR. Vyplatilo se. Motivovaní Amíci SPIRIT ADRIFT splnili očekávání. Natočili žánrovou desku „protemnělou“ doomem, která dodržuje všechny standardy a zároveň nasává kdeco. V rámci firemního rosteru určitě neudělá ostudu.


Jenže navzdory všem superlativům a naléhavé prezentaci vlastního tvůrčího úsilí jsem se ani tentokrát nedočkal desky, kterou by bylo možno poměřovat třeba klasikou typu „Powerslave“ nebo „Tales Of Creation“ od CANDLEMASS. V daném případě bych musel jít tak na dvacet, maximálně třicet procent. No nic, v úpadkové době musíme být shovívaví a vděčni alespoň za slušný mix IRON MAIDEN, THIN LIZZY, OZZYHO, resp. BLACK LABEL SOCIETY, TYPE O NEGATIVE, GRAND MAGUS a také něčeho z amerického jihu. Formálně lze ovšem „Enlightened in Eternity“ vytknout jen máloco. Zatěžkané heavymetalové riffy, podané s hranou ležérností, ujdou, sbory také. Kytarista Nate Garrett, který má všechno pod palcem, se snaží i vokálně. Kdyby se ovšem snažil o něco méně, možná by bylo lépe. Bubeník Marcus Bryant není špatný, naopak, bicím nechybí groove ani příjemná nadstavba. Zvuk desky jim navíc prospívá. Podobnou hutnost svého času s úspěchem ordinoval producent a kytarista Roy Z sólovkám Bruce Dickinsona. Kytary zní každopádně skvěle.



O nějaké nespoutané energii nelze ovšem hovořit. Nate za všech okolností tlačí na pilu, vzorně střídá riffy, hraje fakt dobrá sóla, sem tam něco podmázne synťákem. Na opravdové hity zapomeňte. Pokud za ně považujete skladby jako úvodní „Ride into the Light“, dobře vám tak. Užít si lze nějaké ty refrény, minimálně do chvíle, než se utopí v repeticích, jako třeba v jinak slušné „Cosmic Conquest“. Kytarové vyhrávky a harmonie jakože baví, ale funkční album na nich vystavět nelze, zvlášť když ty nejlepší z nich nejsou vaše, a sunou tudíž hudbu až do vod revivalu. Rozpačitý dojem jakž takž zachraňují některé doomové pasáže a zasmušilejší nálady, které v „Battle High“ odkazují až ke klasickému blues. Klipovka „Screaming from Beyond“ byla proto vybrána velmi dobře. Garret jako kovaříček rozhodně obstojí, kloudný důvod pro opakovaný poslech čtvrtého alba své kapely však nenabízí. Snad nějaké ty emoce? Bohužel se na ně moc nehrálo, kompoziční proces, a zejména snaha o dokonalou skladbu ční nad vším. Co nám k tomu řekl sám Garret: „Když jsme pracovali na „Enlightened in Eternity“, jednou z nových věcí, které jsem zkusil, byl poslech všech starších alb, na kterých se podílel Rick Rubin – DANZIG, SLAYER, eponymní TROUBLE. Chtěl jsem zjistit, v čem spočívají Rubinovy triky.“


V podstatě jediné, co cítím, je olbřímí úsilí natočit dokonalou desku, které jako by ze všech skladeb vycuclo pocitovou složku. Teprve návrat kapely k „rodnému“ doomu v podobě pomalu plynoucí „Reunited in the Void“ přinesl o něco víc. Díky všem možným „trikům“ prostě na „Enlightened in Eternity“ zvítězila forma nad obsahem. Logicky tudíž nemohla vzniknout kolekce písní, která by potěšila něco víc než pouze uši. Srovnám-li ji kupř. s poslední deskou PRIMAL FEAR, nemohu přidávat procenta jen kvůli „cool“ prostředkům, s nimiž Američané operují. Dám spíš o něco méně.


27.10.2020Diskuse (1)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Hivris
27.10.2020 15:26

Na mě to album docela funguje. Baví mi ty Keenanovský táhlý riffy a heavíkovský vyhrávky. Je pravda, že je to takovej neoriginální slepenec (třeba úvod závěrečné Reunited in the Void jsou totálně vykradený ALICE IN CHAINS), ale nějak mi to prostě baví:).