Last Hardrock Outsider

DIO - Sacred Heart

„Sacred Heart“ je posledním z trojice velmi úspěšných alb od DIO. Ti v roce 1985 zakončili pomyslnou trilogii, v rámci diskografie úvodních a do dnes velmi ceněných alb, na kterých se vynikající zpěvák nesmazatelně zapsal do povědomí heavymetalových fans, a to aniž by na něho bylo nahlíženo jako na někdejšího člena jiných slavných hardrockových bandů minulosti – RAINBOW a BLACK SABBATH. Na všech třech albech se nacházely nezapomenutelné hymny s typickým odérem historie, fantasy a mysteriózního nalazení. Každé z těchto alb se ve své době velmi dobře prodávalo a bylo oslavováno jak fanouškovskou obcí, tak rovněž kritikou. Ronnie James Dio se stal v osmdesátých letech jedním z nejrespektovanějších hlasů na metalové scéně a jeho koncertní turné byla v té době hojně navštěvována. Spolu s britskými nezmary IRON MAIDEN, zkušenými metalovými bohy JUDAS PRIEST a kupříkladu s rázujícími Germány ACCEPT představoval v polovině osmdesátých let tu největší sílu stále více se rozvíjejícící metalové revoluce.


Co Dia od ostatních odlišovalo? Rozhodně specifický hlasový projev, jeho pěvecká i skladatelská kvalita,  řemeslná erudovanost jeho spoluhráčů, touha po úspěchu a s ní související profesionalita a opravdová nechuť tvořit krátkodechý pop/rockový brak. Jeho skladby měly v sobě nemalou dávku dramatu, nepůsobily ani omylem lacině, přesto všechno byly chytlavé a velmi dobře se poslouchaly. Žebříčky sice tehdy skrze největší Hard N´Heavy boom v historii populární hudby začaly dobývat kapely jako DEF LEPPARD, BON JOVI či TWISTED SISTER, ale to nic neměnilo na jeho postojích. Kapela DIO si vždy držela osobitý, na fantasy stylizaci postavený směr. „Sacred Heart“ bylo tak sebejistým zakončením nejúspěšnějšího, desetiletého období v životě Ronnieho Jamese Dia, neboť od následujícího alba „Dream Evil“ už se mluvilo spíše o vyklízení pozic a rovněž prodeje s nástupem tvrdších metalových žánrů druhé poloviny osmdesátých let způsobily odliv zájmu také o DIO. Každé z prvních tří alb nese znamenitý skladatelský a muzikantský vklad. Objevem se tehdy stal kytarista Vivian Campbell, který posléze, v roce 1986, přešel do řad na velké úspěchy se tehdy aklimatizujících WHITESNAKE, kde vystřídal uraženého Johna Sykese, znamenitého kytarového borce, který Coverdaleovi pomohl na albu „Slide It In“ udělat z jeho družiny celosvětovou záležitost.


 

První tři alba na sebe plynule navazovala a držela se poměrně shodného naturelu, i když je pravda, že to třetí bylo nejvíce specializované na výrazné singly. DIO již od samotných počátků najeli na osobitou heavymetalovou notičku a lyriku inspirovanou všemožnými starodávnými příběhy o hrdinství a nadpřirozenu, kterou jen čas od času měnili a nahrazovali ji surovějším a realističtějším výrazivem a sociálně kritickou tématikou. Pokud se „Sacred Heart“ přeci jen v něčem od svých předchůdců liší, je to dost možná větší přímočarostí a orientovaností na refrény. Více prostoru rovněž dostaly klávesy Claude Schnella. Šlo říci, že materiál vyzníval více okázale, ale zároveň ve své podstatě neměl až tak vysoké umělecké ambice. Jsou zde zhruba čtyři mimořádně chytlavé věci doplněné o trochu méně výrazný materiál. Na desce jsou zároveň jedny z největších hitovek kapely DIO, a rovněž také poměrně prázdná místa.

 

Celku vévodí mohutný titulní pochod „Sacred Heart“ stvořený v nejlepší tradici hudby DIO z prvních dvou alb „Holy Diver“ a „Last In Line“. Mimořádně atmosférická záležitost neoplývá příliš rychlým tempem, její předností je síla, mohutnost vyznění a okouzlující atmosféra dotvořená klávesovými hradbami. Hned v úvodu alba zahřmí vypalovačka „King Of Rock N´Roll“, která dává vzpomenout na výtečné období kdy Ronnie ještě zpíval u RAINBOW. Song je poctou rockovému životu a pěveckým vzorům, které jej po dobu jeho rock n´rollového růstu na přelomu padesátých a šedesátých let ovlivňovaly. Skladba je namixována tak, aby působila jako hraná v živém provedení, takže v průběhu ní slyšíme i bouřící osazenstvo zaplněné arény. Jde o podobně nařvaný otvírák jako byl o rok dříve song „We Rock“.


 

Největšími hitovkami alba se staly songy „Rock N´Roll Children“ a „Hungry For Heaven“, opatřené na první poslech nápadnými refrény a celkovou velkolepostí. K oběma byly natočeny poměrně často frekventované klipy. Zbytek materiálu si buď držel kvalitativní standard nebo naopak příliš nezaujal. Osobně si myslím, že závěr alba mohl být vyřešen poněkud méně zbrkle, neboť na rozdíl od charismatické „Another Lie“, kde soubor stále tak nějak soustředěně burácí, jsou písně jako „Fallen Angels“ nebo „Shoot Shoot“ jen určitým alibistickým manévrem hrajícím na prodloužení výsledné stopáže díla. Za dramaturgickou nevyváženost druhé poloviny alba tak může poměrně vysoké tempo střídání studiových prací s koncertními turné a málo času na regeneraci. Na „Sacred Heart“ se tak poprvé mohla nepatrně projevit i únava.

 

V létě 1985 se DIO účastní i metalové obdoby charitativních koncertů Live Aid k podpoře hladovějících v Etiopii a jsou tak s definitivní platností považováni za elitní band amerického heavy metalu poloviny let osmdesátých. Ještě než v roce 1987 spatří světlo světa čtvrté řadové album „Dream Evil“, které bylo dobovou kritikou považované za mírný ústup z pozic (je pravda že se deska mnohem méně prodávala než všechny předchozí, ale určitě o ní nelze mluvit v negativním slova smyslu), ale kdekým jiným naopak jako skvělý materiál, odešel již výše zmíněný kytarista Vivian Campbell k WHITESNAKE a jeho místo zastal novic Craig Goldy, poměrně neznámý, nicméně velmi schopný kytarista z řad kapely ROUGH CUTT. Ale o tom až zase jindy.


30.06.2020Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Louža
06.07.2020 21:05

Tohle album téměř kompletně nemám vůbec rád, protože mi přijde na můj vkus dost rock n rollové. Výjimku tvoří jen epická titulní skladba, kterou doslova žeru. I když na živém EP co následuje má větší drive než na desce.

 

Horyna
02.07.2020 20:23

Výborná recenze mě nenápadně postrkává k pořízení dalšího Dia. Proženu ho na YT a uvidíme. Díky

 

Imothep
02.07.2020 18:08

Mírný ústup, ale stále kolekce velmi kvalitního materialu i riffu. Větší důraz na klávesy mi nevadi.
Spis bych uvítal absenci odrhovacek typu “Hungry for Heaven”, která lehce atakuje pozici největšího hnusu z mistrova pera(samozřejmě Rainbow in the Dark).

 

Prowler80
02.07.2020 10:48

Jo, ještě se mi vybavilo, že v tom samým čísle označil Mustaine styl Megadeth jako "intellectual thrash". Mějte se.

 

Prowler80
02.07.2020 10:21

Zajímavé, že v MH tehdy bodový průměr 6,20/7, což mi přišlo už tenkrát neadekvátní. Osobně bych dal tak 75% kdysi i nyní, kvalitativní ústup byl znatelný.