Last Hardrock Outsider

SAXON - Battering Ram

Palebná baterie anglo-saských legií si i pro letošek připravila pořádně zatěžkaný arsenál ocelové munice, o čemž svědčí novinka „Battering Ram“ plnou měrou. Deska nahraná v dobré tradici těchto stále velmi aktivních heavymetalových veteránů z Ostrovního království má všechno, co si jejich dlouholetí fanoušci mohou přát. Byffordovcům budiž přičteno ke cti, jak i po těch pětatřiceti letech neúnavně přistupují ke svému muzikantskému životu. V jejich věku už to většina kapel jen tak šolíchá, a pokud se připomene s nějakou řadovkou, je to třeba také jednou za pět let, což samozřejmě pro SAXON, stejně jako pro spřízněné MOTÖRHEAD, vůbec neplatí. Přestože tahle kapela v průběhu své kariéry pendlovala mezi několika typickými polohami, ať už šlo o motorkářské hymny pro hejsky oděné do džísek a kůží ve slavných počátcích NWOBHM, rockovější vypalovačky a rozmáchlé stadiónové hymny v průběhu mnoha dalších let nebo epická heavymetalová čísla s historickou tématikou, tak jako tomu bylo v minulé dekádě, nedělo se tak nikdy z vypočítavosti, protože jejich tvorba měla vždy vysokou kvalitativní úroveň a míru zaujetí či nápaditosti. Řemeslně mazácky zvládnutý a po všech stránkách poctivý heavy metal šel vždy SAXON velmi k duhu, což rovněž potvrzovali na koncertních pódiích, a právě proto jsou zde ještě dnes.



Po tak trochu rock´n´rollovějším albu „Sacrifice“ znamená „Battering Ram“ znovu sebejistý manévr do nekompromisně metalových hájemství. Deska je hodně tvrdá, přímočará a sebevědomá, přesně tak, jak má heavy metal působit. Tento úder olověného palcátu, drtící přilbice barbarských nepřátel drásajících se na Vás ze všech stran, má opravdu skvělý zvuk. Přes jistou tradičnost a neoriginalitu (jak já to slovo, v souvislosti s radostmi jenž hudba přináší, nesnáším) jde o dramaturgicky skvěle zvládnuté album s prvotřídními výkony všech zúčastněných, počínaje vokálem Biffa Byforda, přes znamenitě sehraný kytarový tandem Paul Quinn/ Doug Scarratt, zkušenou rytmiku Nigel Glockler/ Nibbs Carter, až po producentskou práci Andyho Sneapa, za kterou mluví jeho zkušenosti, tak samozřejmě fandovství a nadšení pro heavy metal. Deska vlastně kvalitativně nevybočuje z řady těch několika posledních nahrávek SAXON, pro mne osobně je lepší než třeba „Into The Labyrinth“ a „Sacrifice“, a zároveň trochu horší než třeba „Call The Arms“, ale rozdíly jsou vlastně zanedbatelné, protože důrazný a zatěžkaný materiál nezapře historii SAXON.


Začne se poměrně zostra, takže, jak dravý titulní song, tak následná „The Devil´s Footprint“, jenž vypráví historický příběh o šíření pekelných sil na anglickém venkově poloviny devatenáctého století, platí za řádně nabušený materiál v nejlepší tradici pravověrného britského heavy metalu. Paul Quinn i Doug Scarratt zde excelují v riffovitém pojetí, ale i ve střídání všech těch krátkých a bleskových sólíček, kde jim prsty po pražcích vede patrně samotný ďábel. Rovněž pročištěnější song „Queen Of Hearts“ má podobu výrazného hymnu, k čemuž skladbě dopomůže pozvolnější tempo, ale i jistá natlakovanost a nástup na refrén. Po několika průměrnějších věcech dojde na nejsilnější část alba, kterou tvoří tři rychlejší kousky: „Eye Of The Storm“, „Stand Your Ground“ a „Top Of The World“. Každý z této trojice je však trochu jiného zaměření. Zatímco první vypalovačka je plná košatých vyhrávek a má podobu heroické vánice, druhá má trochu rock´n ´rollovější a surově přímočarou podobu. A vlastně i třetí „Top Of The World“ je také trochu jiná, spíš by se dalo o této bez nadsázky vrcholné skladbě celého alba mluvit jako o odlehčené stadiónovce, metalovém hitu s velmi vzdušným a rozpjatým refrénem. Závěr alba už je znovu trochu slabší, protože dalším historickým tématem obestřená „Kingdom Of the Cross“, s mluveným slovem přes téměř polovinu své délky, nedokáže zcela dobře navodit onu velkolepost písní z alb jako „Lion´s Heart“ nebo „Inner Sanctum“ a konečně „Three Sheet To The Wind“ beru jenom jakousi rock´n´rollovou dohru. Vlastně jde o dobré album, které tak nějak logicky zapadne a nebude příliš vybočovat. SAXON mají dost lepších alb, ale také několik jednoznačně horších, takže prostě pohodička. Šedesátka není věk, kdy se chodí v hudební branži do důchodu a to platí i pro heavy metal.


22.10.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

rumcajs22.10.2015 20:39

Tak musím se přiznat, že po poslechu Queen of Hearts a titulky z nové desky jsem byl docela zklamaný. Nejen hudebními nápady, ale hlavně zvukem, který mi přišel na Saxon moc měkký, přeci jen mi více sedí řezavý zvuk z takového Lionhearts (Baurfeind, Byford). Ale u Devil´s Footprint se jedná o dobrou pecku a tak mi zde nazvučení až tak nevadí, takže album oproti původnímu plánu přeci jen věnuji více poslechů (též díky této recenzi). Přesto jsem přesvědčen, že Sneap prostě není pro Saxon ta pravá volba, jeho produkce mi přijde u všech jím produkovaných kapel tzv. "na jedno brdo".