Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Nastal čas demolice (1994-2004) 6/7

Poté co řady Jidášů opustil Rob Halford, skupina nespěchala ve výběru jeho náhradníka. Bylo však předem jasné, že se jím stane někdo, kdo se svému předchůdci hlasově alespoň trochu podobá. V časově rozsáhlém konkursu nakonec na sklonku roku 1995 zvítězil úplně neznámý Američan a obdivovatel JUDAS PRIEST - Tim „Ripper“ Owens. Nutnost nahrátí nového alba si sice všichni uvědomovali, ale skutečnost nenapovídala spěšnému nástupu k jeho přípravám, vždyť v roce 1996 došlo dříve i na první sólové album Glenna Tiptona „Baptism Of Fire“. Navíc se scéna od dob alba „Painkiller“ znatelně změnila, do popředí pozornosti fanoušků se draly zcela nové směry metalu, stavějící na hutnějším a méně melodickém vyznění. Tohle všechno si JUDAS PRIEST v době svého nicnedělání plně uvědomovali. V té době velmi pozvolna nahraná a sestavená novinka „Jugulator“ (vyšla nakonec až na podzim roku 1997) byla vytvořena za jediným účelem, totiž přenést legendu osmdesátých let do nové epochy a to celé učinit bez poskvrny. 



Jugulator  (1997)


Z dnešního pohledu můžu říct, že se tahle kombinace stěžejních vlastností staré tvorby JUDAS PRIEST s novým brutálním zvukem a postupy, kde ubylo melodií, povedla asi tak zhruba z poloviny. Důvodem menšího zabodování alba „Jugulator“ u dobové kritiky však v žádném případě nebyl Tim „Ripper“ Owens, jenž se zde vyždímal z nejlepšího a zároveň ctil hlas i styl zpěvu svého předchůdce, natož pak koketování nové nahrávky s hutným moderním zvukem, zcela atypickým pro slavnou skupinu osmdesátých let. Tím pravým důvodem nevelkého úspěchu byla prostě skutečnost, že se Jidášům nepodařilo napsat dostatek přesvědčivých skladeb. Zhruba polovina alba byla sestavena z materiálu, který sice urputně tlačil na pilu, ale příliš nápadů neskýtal, je dobře známým faktem, že hutnost a hlasitost ještě neznamená invenci a skladatelskou kvalitu. Nicméně zdejší výkon debutanta i všech staroušů vyrážel dech, co do agresivity a energie si totiž nově zformovaná legenda nic nezadala s vlivnými monstry tehdejší americké metalové scény. Hutné kytary dua Tipton/ Downing připomínaly spíše styl s jakým vešla ve známost PANTERA, než někoho, kdo před lety ještě předl riffy ve stylu „Breaking The Law“ . Tim „Ripper“ Owens byl přesvědčivý jako Rob Halford za mlada, navíc svůj hlas s lehkostí pouštěl do většího rozpětí - nedržel se jen ve výškách, ale operoval i s nižšími tóny. Scott Travis rozjel dle předpokladů svou nezastavitelnou kanonádu. Albu po stránce nasazení tedy nešlo nic vytknout, horší už to bylo se samotnými písněmi. Nejsem příznivcem samoúčelné agresivity, proto u mne „Jugulator“ nebude nikdy dosahovat úrovně valné většiny starších alb. Titulní song značil tajfun snažící se přebít i svého předchůdce „Painkiller“ za všech okolností, stejně jako trojka „Dead Meat“, k úspěchu však oběma chyběla myšlenka. Novodobé ocelové hymny - „Deathrow“, „Burn In Hell“ a „Bullet Train“ považuji za to nejlepší, co album nakonec nabídlo. Zajímavá byla i ponurá „Abductors“ nebo refrénová část závěrečné „Cathedral Spires“, které by ovšem velmi slušelo zkrácení na polovinu. Naopak skladby jako „Blood Stained“, „Decapitate“ a „Brain Dead“ považuji za velmi špatný odvar dobového metalu bez jakéhokoliv zajímavého momentu. Celkově se tedy rtuť vyšplhala zhruba do dvou třetin hodnotící stupnice, což bylo vzhledem k potencionálu „Rippera“ i JUDAS PRIEST, ale i vzhledem k sedmileté době mlčení, celkem zklamání.

(70%)



98´- Live Meltdown (1998)


Koncertní album ne zcela věrohodně zachytilo atmosféru na právě proběhlém prvním turné JUDAS PRIEST s Timem „Ripperem“ Owensem u mikrofonu. Nahrávce scházel náboj a působila tak, že se o desce dalo mluvit jako o živáku jen stěží, studiově se v případě divácké kulisy znatelně dokreslovalo a songům postrádajícím šmrnc neprospěla rozsekanost do tracků, nezvykle surový sound nebo nevyvážená dramaturgie pendlující zde mezi songy z poslední desky „Jugulator“ a celou řadou klasik. Z mého pohledu předčasná emise koncertního alba určitě nikomu příliš neprospěla, určitě tedy ne kapele, která po sedmi letech spánku jen nedávno předtím nahrála desku s novým zpěvákem. Já osobně jsem se první pražské zastávky JUDAS PRIEST s Ripperem Owensem účastnil a pamatuji si na hodně dravý set, ale i neskutečnou přeřvanost vystoupení v Malé sportovní hale, že ani strhujícím způsobem naladěný Owens nedokázal tu hromadu kovového šrotu přeřvat.

(50%)



Demolition (2001)


Druhá studiová nahrávka s Ripperem Owensem u mikrofonu si zřejmě kladla za cíl ukázat kapelu JUDAS PRIEST z ne zcela typické stránky. Dodnes si myslím, že kdyby fanouškovi této legendy někdo poprvé pustil „Demolition“ a neřekl by mu, že jde o jeho oblíbence, ani by je nepoznal. Jsem o tom přesvědčen, natolik deska zní rozdílně a bez identických vlastností. Vlastně jde jinak o velmi dobré heavymetalové album moderního střihu, jehož největší slabinou je však skutečnost, že je dobré jenom pokud o sobě netvrdí, že je albem JUDAS PRIEST. V roli díla od Jidášů znamená „Demolition“, přiznejme si to otevřeně, absolutní provar. Co mi na něm tedy vadí? Britové byli po celou dobu své existence velmi specifickou jednotkou, jejíž hudební jazyk nebyl nikdy zaměnitelný s žádnou jinou kapelou (ta originalita projevu je u nich podstatně větší než u jiných kapel, např. než u ICED EARTH), zkrátka ryzí originál, budeme-li postupně měnit či odebírat z jeho struktury jednu ingredienci po druhé, chemie rázem přestane fungovat a přesně to se stalo na „Demolition“, na albu natolik schopném, moderním, sympatickém, jenže ne v rámci tvorby této kapely. Když se totiž hudebníci z JUDAS PRIEST rozhodnou neznít jako JUDAS PRIEST (znát je to samozřejmě nejvíce na kytarách, protože hra dvojice Glenn Tipton/ K.K. Downing je zcela mimořádně specifická plná staccato partů, klokotavých sól, heroických stupňovitých riffů) výsledkem bude jiná metalová kapela. Jasně že jsou zde skvělé skladby jako „One On One“, „Hell Is Home“, „Jekyll and Hyde“, „Subterfuge“ nebo zejména „Bloodsuckers“ či balada „Close To You“. Kapela předvádí hody zemitého metalu, riffy pořádně zhutňují sound, Ripper je znovu perfektní, jenže nejsou to prostě JUDAS PRIEST, nicméně při zdejším výsledném procentuálním hodnocení se na to snažím nemyslet.

(70%)



Live In London  (2002)


Stejně jako u předchozí řadovky byla následována i deska „Demolition“ obsáhlým živým záznamem, tentokrát o něco zdařilejším, co se zvukové stránky a nasazení týče. Znovu tedy došlo na kombinaci vypalovaček ripperovské éry s letitou klasikou. Fanoušci si na aktuálního vokalistu JUDAS PRIEST začali poměrně zvykat, ale neúspěch prodejů posledních alb velel členům legendární heavymetalové družiny konečně se zamyslet nad možným Halfordovým návratem. 

(60%)



Vše se ukuchtilo v roce 2004, kdy byly první koncerty se staronovým frontmanem realizovány ještě před vydáním comebackového alba. Jakkoliv byl Ripper velmi schopnou náhradou a znamenitým zpěvákem, většina fanoušků si nejenže žádala návrat opravdového a jediného Metalového boha, ale vlastně i návrat k původnímu stylu, jakým se kapela proslavila zejména v průběhu osmdesátých let. Souběžně plynoucí Halfordova kariéra s vlastním projektem nazvaným HALFORD se po nadějném debutu „Resurrection“ (2000), který byl vlastně takovou modernější (čtěte: podlazenější) oslavou hudby starých JUDAS PRIEST, se s následujícím albem „Crucible“ také zastavila téměř na mrtvém bodě. Velký návrat se tak stal skutečností


21.08.2015Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Fenris 1319.04.2017 12:11

Owensovská alba nebyla rozhodně špatná, ale zpěváka JP zvolili špatně. Měli sáhnout po Chucku Schuldinerovi :-) Nedávno jsem v autě poslouchal Sound of Perseverance, které uzavírá cover Painkiller, pak jsem si pustil originál, pak znovu Chucka...nevím, nevím, která verze je lepší :-)

 

Bluejamie6523.12.2015 18:07

Zkoušel jsem to, ale nezkousl jsem bez Halforda už ani jedno...

 

rumcajs24.08.2015 12:28

Jugulator je docela dobrá deska, akorát moc dlouhá.Myslím, že šlo o solidní debut nového zpěváka. 70%Demolition si netroufám hodnotit, celé album jsem slyšel snad jen jednou, pro mě jde o téměř neposlouchatelnou věc.