Last Hardrock Outsider

DIO - Dream Evil

I čtvrté album „Dream Evil“ si dokázalo udržet vysokou laťku kvality a navazovalo, bez výraznějších obměn stylizace písní, na tři starší a velmi úspěšná díla kapely DIO. V roce 1987 už však bylo klima na metalové scéně poněkud jiné než o pár let dříve. Do zorného pole nové generace fanoušků se čím dál více dostávaly divočejší a ne až tak nažehlené kapely, které ve výsledku stály u zrodu nových, agresivnějších subžánrů metalové kultury. Pro rockové klasiky bylo tak čím dál těžší uspět a vůbec si udržet pozornost nové generace fanoušků. Ona výrazová neměnnost celé řady melodických Hard N´Heavy kapel možná spíše dopomohla spustit onu alternativní bouři, ke které se v závěrečné fázi osmdesátých let schylovalo. Pokud budu mluvit za sebe, tak i přestože starší tvorbu DIO mám velice rád, musím zároveň doplnit, že i když se kapela vykazovala v osmdesátých letech konstantní kvalitou a neměnnou recepturou, mohlo být pro tehdejšího pisálka čím dál těžší cosi poutavého o nich psát a chválit. Na sklonku osmdesátých let se svět epického heavy metalu prostě přežral. Do mysli mnohých se tak poprvé začala vkrádat myšlenka na všeobjímající absenci neotřelosti. Zvláště pak v případech, když se interpret soustředil spíše na to se nevyvíjet a zůstat svůj, než-li na hledání novějších cest vyjádření, tolik chtěných pozdější devadesátkovou generací.


Čtyřka „Dream Evil“ je zkrátka klasickým albem DIO se všemi pro a proti, co jeho Hard N´Heavy styl nabízel v době načechraných a velmi drahých produkcí. Fakt, že deska neuspěla po stránce prodejů, srovnatelně jako tomu bylo u alb předešlých, budiž přičten vlivům spíše vnějších okolností, včetně neoddiskutovatelného posunu ve vkusu hudebních fans a rostoucího zájmu mladších posluchačů o větší vzrůšo, které jim zajistily nové a vesměs neotřelejší kapely v čele s žhavými bohy ANTHRAX, SLAYER a METALLICA. Písně Ronnieho Jamese Dia byly však od nepaměti ukotveny na neměnných pravidlech, lyrika si potrpěla na uctívání nadpřirozena, historii a schémata z oblasti fantasy a celkově vždy šlo o oslavu klasického melody pojetí heavy metalu. K stylovým změnách opravdu nedošlo. Dočkali jsme se však jisté personální obměny. Ještě před započetím studiových prací totiž přešel kytarista Vivian Campbell k WHITESNAKE a na jeho post nastoupil kytarový novic Craig Goldy, někdejší spoluhráč klávesáka Claude Schnella z ROUGH CUTT. Rytmika Jimmy Bain a Vinnie Appice zůstala ještě na dva roky neměnná a tak šly práce hudebníkům velmi dobře od ruky.



Jestli se v něčem „Dream Evil“ liší od předchozí desky „Sacred Heart“, tak je to méně prvoplánový naturel, snovější atmosféra a velice vyrovnaná kvalita skladeb. Minule byly totiž fanouškům nabídnuty zhruba čtyři naprosto mistrovské hitové fláky a zbytek působil průměrně, zatímco nyní šlo o kompaktnější, více vyrovnaný materiál s hlubší uměleckou ambicí, ovšem rovněž s menším obsahem hluchých míst. Songy měly všechno, co fanoušek od hudby DIO žádal, ale nápadných singlů se, po pravdě, opět nedočkal. To ovšem neznamená, že by bylo album tvořeno průměrnými písněmi.


Desku zahajuje ponurá a na umělce formátu Dia vlastně i děsivá suita „Night People“, svižnější flákota s mocným hlasem ústředního elfa, naznačující cosi o existenci rasy nucené holdovat nočnímu životu. Titulní „Dream Evil“ rovněž inklinuje k temné straně a zabývá se fenoménem, ne přímo viditelného, nicméně tušeného zla, které obchází kolem mysli a duše jedince i v časech spánku a právě nekonečný souboj mimo vědomí pak způsobuje ony zlé sny. Jako úvodní singl byla zvolena skladba „I Could Have Been a Dreamer“ vzešlá ze spolupráce Dia s novým kytaristou Craigem Goldyem. Nemyslím si, že to byl šťastný tah, neboť píseň určitě nepatří k nejvýraznějším, naopak ji mám mezi čísly, která trochu ztrácí dech. Mnohem lepší dojem zanechala výpravná „All The Fools Sailed Away“, epicky rozmáchlá věc připomínající dávnověkou odyseu narvanou od začátku do konce vášní, za což mohl tradičně dramatický hlasový projev hlavní persony, ale i skvělá instrumentace vykreslující abstraktní obrazce zkušeně dělaného hard rocku a heavy metalu. V případě tohoto alba došlo i na tvrdší věci jako „Sunset Superman“ nebo „Naked In the Rain“, nařvané řízné songy, které se staly uspokojivou předzvěstí čehosi příštího, co nikdy nebylo naplněno. To samé lze vlastně říci i o písni „Faces In the Window“. ve výsledku si myslím, že nový kytarista Craig Goldy zanechal dobrý dojem a velmi obohatil vyznění všech zdejších písní. Nicméně deska prodejně neuspěla a Ronnie James pocítil nutnost mnoha změn, a tak se „Dream Evil“ stalo na dlouho posledním albem DIO pro všechny jeho tehdejší spoluhráče (pro mnohé zcela posledním).


Palubu byli postupně nuceni opustit jak Jimmy Bain s Vinniem Appicem, tak Claude Schnell a ve výsledku i nováček od kytary Craig Goldy. Do devadesátých let DIO vstoupili ve zcela obměněné sestavě, ale o tom, jak se kapele na počátku nové dekády vedlo zas v příštím povídání.


02.07.2020Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Hivris
08.07.2020 09:56

Pro mě taky nejlepší Dio, vypalovačky se střídají s epic songama, parádní album.

 

Louža
07.07.2020 13:36

Chm. Stejně jako ostatní sjíždím povině diskografii pod Strayovou taktovkou a když tak poslouchám Last in Line a Dream Evil, tak bych jim možná v topce i prohodil pozice ve prospěch Dream Evil.

 

Louža
06.07.2020 21:08

Albová top dvojka. Přesně jak píše Imothep. Nejsou tam tak výrazné skladby jako na předchůdcích, ale takřka žádná vata. Ohromně vyrovnaná kolekce. Album skvěle funguje jako celek. Navíc totálně žeru ten obal.

 

Imothep
03.07.2020 14:03

Opravdu vyrovnaná deska, kvalitní písně. G. Goldy je sice sice “nejslabší”, resp nejmíň výrazný ze všech Diových kytaristu, ale svoje si .... jak bych to řekl .... odšmrdlal .... a celek jede skvěle.
Co mi na albu dodnes vadí je ale zvuk kytary, tehdy vrcholila ta ohavná móda dávat i na zkreslené kytary tuny chorusu, ty pak ztrácely tlak i průraznost(hlavně naživo) a ve výsledku zní ta kytara něco jak “autíčko na setrvačník”.
Tuto “módní záležitost” naštěstí postupně skoro všechny kapely někdy po roce 1990 opustily(u nás o něco později).
Jinak ale musím pochválit tyto seriály, jak už jsem říkal v dobách, kdy jsem tu byl aktivnější - člověk má hned chuť si tu diskografii projet celou, což taky udělám.
Od DIO je mou asi nejposlouchanější deskou ta následující, kde tuším půjde pan domácí s body hodně dolů .... já tedy určitě ne, byť si samozřejmě nedostatky uvědomuji.

 

MichalPuchovský
03.07.2020 12:06

Môj najobľúbenejší DIO. Od začiatku až do konca absolútna krasojazda. A najlepším songom je "Sunset Superman".

 

Stray
02.07.2020 17:19

Všichni kreténi odplouvají :-) je skvostná píseň, ale není to prvoplán, ta deska se tváří dost nenápadně a je vlastně stejně silná jako ty předešlé. DIO se ale jako recky píše blbě, protože ta diferenciace těchhle prvních alb je fakt minimální a člověk by musel přímo vyprávět fantasy příběhy jeho lyriky, aby to nějak odlišil, Lock up to Wolves bude trochu jiný článek, tam ten vývoj už je , ale zas spíš negativní kontext, jsem rád, že to mám za sebou.

Článkově jsme od teď vykrytý až do soboty 11.července a jen dva dny nebude nic. Mám hotovo.:-)

 

Endyamon
02.07.2020 17:03

Pre mna najlepsi DIO, prave kvoli tej v recenzii spominanej vyrovnanej kvalite songov, skvele to drzi pokope.
All The Fools Sailed Away povazujem za najlepsi Diov song, svojim sposobom smutna piesen.

 

Prowler80
02.07.2020 10:05

*soundtracku

 

Prowler80
02.07.2020 10:03

Vcelku výstižná recenze. Osobně mám toto album též raději než předešlé. Ještě bych zde vzpomněl zdařilého songu Hide in the Rainbow(poslední studiovka s V.C.), jenž byl součástí soudtracku k filmíku Železný orel, následně se objevil na The Dio E.P., později na některých reedicích třetího či čtvrtého alba.

 

jirka7200
02.07.2020 09:27

Kvalita desek R.J.Dia nebo Osbourna byla do značné míry závislá na invenci aktuálního kytaristy. Proto jsou některá alba lepší a jíná průměrnější. Zrovna tebou recenzované Dream Evil řadím k těm povedenějším.