Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - Praha, Synot Tip Aréna, 29.července 2013

Byl to již můj pátý koncert IRON MAIDEN a přesto se stal naprosto výjimečným zážitkem, na který nebude možné nikdy zapomenout. Jakoby celá pondělní událost symbolizovala věčný boj světla s okolními temnými a nepřátelskými živly. Všechnu tu metalovou parádu totiž v Praze vyšperkovalo neutěšené počasí, kdy teplota již více než desátý den přesahovala třicet stupňů a navíc se od odpoledne začaly nad stadiónem zhrocovat nízko položené mraky, ze kterých se ještě ke všemu těsně před samotným vystoupením hlavních hvězd, ale i v průběhu něj, několikrát spustil nefalšovaný tropický liják. Tou dobou to v kotli Edenu vypadalo jako na nějaké barbarské seanci, kde se desetitisíce příchozích v transu houpou nejen pod vlivem mysteriózní metalové hudby, ale i díky bouři právě probíhající nad jejich hlavami. Představa, že voda nebude mít brzy kam odtékat, a tak se ze stadionu stane ohromný bazén, by byla sice trochu přitažená za vlasy, ale příznivcům nadpřirozených jevů a sci-fi literatury jistě lahodící. Tak tedy k popisu věcí.

 

Precizní a naprosto dotažená performace nejslavnější heavy metalové kapely světa, která nás zavedla do časů jejich démonického alba „Seventh Son Of A Seventh Son“, patřícího k absolutním vrcholům rozsáhlé diskografie IRON MAIDEN, tak získala právě během pražského večera na  neopakovatelném kouzle, protože tomuto už tak zvukově naprosto dokonalému koncertu (sound se srovnal během dvou úvodních skladeb) hrály do noty právě všechny neovlivnitelné skutečnosti. Zkrátka hromy, blesky a heavy metal, čert vem nějakou předkapelu!


 

Hned po intru se začalo pořádně zostra, takže výběh Bruce Dickisona na vyvýšenou zadní část pódia byl opravdu toreadorský. Vlastně to byl právě on, kdo ten večer zcela opanoval a všem pochybovačům a skeptikům rázně ukázal, že je stále pěvcem naprosto mimořádných kvalit. Při takové pohybové vytíženosti Dickinson odzpíval celý dvojhodinový set naprosto bez výpadku a svými již tradičně rozmáchlými gesty dokázal navazovat spojení s fanoušky, burcoval je každou minutu strávenou na pódiu, a ještě do toho stihl běhat, nebo třeba i mávat britskou vlajkou.

 

Úvodní dvě položky „Moonchild“ a „Can I Play With Madness“ velmi dobře nakoply celé vystoupení, byť bylo patrné, že si zde všechno teprve sedá. S třetím songem „The Prisoner“ a dalšími legendárními vypalovačkami, jako „2 Minutes To Midnight“, „Wasted Years“, „Phantom Of The Opera“ nebo „The Trooper“, které ve svižném tempu následovaly, už bylo všechno na svých místech. Steve Harris v roli zkušeného kapitána, kormidlujícího čtvrtou dekádu svou bárku s naprostou jistotou, si občas vypálil nějakou tu salvu ze své baskytary, jinak ozdobené erbem jeho oblíbeného fotbalového klubu West Ham United. Potutelně se usmívající Dave Murray se naopak tradičně houpavě pokládal do všech typických harmonií a kytarových vyhrávek, a tak vedle svých dvou kytarových kumpánů působil jako mírumilovný méďa. Zkrátka jak říkám, vše bylo na svých místech.

 

Všichni tři kytaristé se dle potřeby sešikovávali do jejich typických bojových formací. Nedávno jsem se totiž někde dočetl, že zatímco Dave Murray je typickým představitelem divoké a nespoutané hry, pak Adrian Smith je přemýšlivějším kytaristou. Měl jsem zkrátka zase co pozorovat, zvláště když na bočních plátnech běžely často detailní záběry jejich rukou. Velmi potěšilo zařazení skvělé, avšak dnes již poměrně netradiční „Afraid To Shoot Strangers“ z roku 1992, která byla obohacovaná typickými Gersovými tanečky a gradací blesků nad stadiónem.


 

Kdo čekal zásadní hity, dočkal se rovněž – „The Number Of The Beast“, „Run To The Hills“, „The Clairvoyant“, nebo „Fear Of The Dark“ musely uspokojit všechny letité příznivce. Vrchol však zcela jistě přišel s démonickou a více než deset minut trvající „Seventh Son Of A Seventh Son“. Z toho co se v jejím průběhu odehrávalo na pódiu a rovněž všude kolem, včetně boje hromady přírodních živlů nad našimi hlavami, mne ještě teď mrazí. Zkrátka zážitek jaký nepřichází zas tak často, natož pak aby jej vymyslel nějaký scénář. Kulisy za hudebníky se měnily s každou další skladbou a tak sněhově bílá stylizace pódia získávala u každé další položky, díky měnění hlavní zadní plochy a rovněž rozličnému barevnému nasvícení, stále trochu jiný ráz. Hlavní část setu zakončila jako již tradičně skladba „Iron Maiden“, takže přišel znovu čas na příchod nějakého obrovského Eddieho.

 

Přídavky byly zahájeny znovu skvěle rozjetou „Aces High“, kterou poháněly bicí party Nicko McBraina do pořádných obrátek. Občas jsem za masivní soupravou téhle chobotnice zahlédl tu jeho doširoka otevřenou hubu. Právě tohle mne na všech členech IRON MAIDEN učarovalo. Po téměř čtyřiceti letech koncertování na nich byla vidět obrovská radost z hraní, která neměla daleko k euforii, díky tomu měl koncert obrovský spád a nebyl ničím rozsekáván. Jelo se zkrátka na doraz. Další z vrcholů představovala skladba „The Evil That Men Do“, aby následující dřevní hymna „Running Free“ celý ten zážitek na dobro ukončila. Strhující performace, které mnoho nechybělo k absolutní dokonalosti (snad jen absence „Hallowed By Thy Name“). Můj již pátý a dosud nejlepší koncert těchto legendárních Britů, co jsem zatím měl tu čest vidět.


30.07.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz