DORO - Forever Warriors/ Forever United

50%

Jasně vím…, metalová královna, srdcařka, sympatická ženská, se vším souhlasím, ale když ona mě ta její starosvětská novinka zase strašně nebaví. Ono poslouchat po roce 2000 každou novou desku DORO bylo vždycky asi tak srovnatelně dobrodružné, jako udělat si čas na nový materiál kupříkladu od teplických KABÁT. Prakticky, ještě než se k poslechu nachystáte, už víte, co vás asi tak čeká a že vás to prostě moc bavit nebude. A přitom má tahle Němka pořád okouzlující, specificky nakřáplý hlas, který mě dělá stále potěšení poslouchat, tak čím to celé tedy asi bude? 

Dle mého prostě DORO chybí pořádná produkce, spolupracuje se špatnými lidmi, tj. s hudebními vidláky a věčnými Hard´N´Heavy dětmi, kteří jsou svým vkusem minimálně čtvrtstoletí za dobou, neschopni westfálskou bohyni zvukově posunout způsobem, jakým se to některým jiným fachmanům povedlo s legendami jako HELLOWEEN, JUDAS PRIEST nebo ACCEPT. A to žádná z těchto velkých kapel ani nepotřebovala měnit styl, ani DORO by jej v žádném případě měnit nemusela - jen tu produkci je možné příště udělat s trochou potřebného odstupu. Stačí si pro názornost poslechnout sólovky od zpěváků jako Bruce Dickinson nebo Rob Halford a musí být každému jasné, že i heavy metal lze tvořit zajímavě a z čerstvých nápadů a ingrediencí.

Oceňuji stále jadrný hlasový projev, chuť do tvorby, schopnost jezdit dlouhé koncertní štace, stabilně výtečný vzhled a pozitivní přístup, který si tahle pravděpodobně nejuznávanější metalová zpěvačka ve středoevropských zeměpisných šířkách udržuje, ale proč její alba působí jako by byla narychlo spíchnutou formalitou před vyjetím na turné? Mám za to, že kdyby si sama Doro Pesch dala více záležet na volbě produkce, určitě by se výsledek v podobně bombastického a moderního alba dostavil, ale zatím znovu dostáváme nekonečně dlouhý, zastarale znějící materiál, kde je první disk plný bodrých a vesměs tuctových „heavy“ halekaček (písní s přímým rytmem, říznou kytarou a bojovným nalazením) a ten druhý zas dává přednost dojemnějším věcem pomalejšího ražení, což mě svým způsobem přijde od DORO skutečnější, na druhou stranu, vydrželi by jste třičtvrtěhodinu dojemných metalových balad?

Hlavní chybou tak zůstává produkce, která je zde velmi slabá - mělo by se značně střihat, vyhazovat a stávající silné momenty zvýrazňovat a semknout v neprůstřelný celek o maximální délce padesáti minut. Když tu a tam z druhého disku vyskočí nějaké to povedenější číslo – „Black Ballad“, „Lift Me Up“ nebo „Heartbroken“, mám z toho upřímnou radost, takže to ne že bych měl potěšení z kritického slovního žonglérství, ale ve skutečnosti zpěvačce držím palce. Pěvecké prožití těch volnějších skladeb jí totiž věřím mnohem víc, než na prvním disku umístěné reminiscence na divokou minulost, které jsou zde vetknuté do klišovitých halekaček opatřených transparentní metalovou pospolitostí. Tohle kovové sesterství, a s tím související kooperace s lecjakými dlouhovlasými mantáky okolo, je mě hodně proti srsti a to už drahnou dobu. Neustálé opakování hloupých sloganů typu ALL FOR METAL k ničemu nevede. K čemu je něco podobného v souvislosti s evolucí v metalové hudbě? Ještě jsem nezažil podobné projevy od někoho, kdo by posléze přišel s něčím zajímavým. Mám za to, že s přínosným materiálem tak dnes dokáží přijít pouze metalové kapely a osobnosti, které se dokáží v rámci nahrávek od ostatních odříznout.

Nemám nic proti tradicionalismu, pokud jej kapele věřím a je za ním nějaké kvalitní skladatelské jádro, v ten moment jsem za něj dokonce rád (viz.poslední řadovka JUDAS PRIEST), ale letošní hodinu a půl trvající dvojalbum s pětadvaceti ničím výjimečnými tancovačkovými vály jej nemá. Tohle musí dávat na jeden zátah pouze hodně otrlej příznivec džísek a metalových klišé.

Jen zde připomenu, že první nosič tvoří spíše metalovější a v médiích více upřednostňované hymny, kde je v té pseudo-80´s banalitě rozpoznatelná alespoň snaha o vygradovanost, když už tam schází cokoliv přínosného a souvisejícího s 21.stoletím, za to druhá polovina patří vesměs dojemným baladám a skladbám komornějšího zaměření. Mnoho z těch druhých a mírnějších skladeb je díky skvělému prožitku a opravdovosti Dořina hlasu vlastně snesitelnějších, než všechny ty bodré juchajdy prezentované se zaťatou pěstičkou na disku prvním. Na jedničce se docela povedla „Soldier Of Metal“, naopak trapně se jeví údajné stěžejní chorály jako „All For Metal“ (mocný sbor se spoustou hostů jako oslava metalové pospolitosti) nebo „If I Can´t Have You – No One Will“ s hostujícím Johanem Heggem z AMON AMARTH. Podobně klišovitá razítka heavymetalových přátelství na celý život mě byla vždycky protivná. I tak znamenitá skladba jako „Don´t Break My Heart Again“ od WHITESNAKE zde v podání Němky působí jako obyčejná odrhovačka. Sorry jako, ale nemůžu jít celkově s hodnocením výš.

27.08.2018	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz