THE FERRYMEN - A New Evil

80%

Magnus Karlsson mustr nemění. Všichni, kteří ho mají od časů první fošny už zapomenutých LAST TRIBE rádi i neradi, proto mohou zůstat v klidu. THE FERRYMEN opět přinášejí relativně tvrdý pop power metal, okovaný ostřejšími riffy; v rámci aktuálního projektu pak i power vokálem Romera. V roce 2016 vznikli jako další z řady projektů, plně podřízených Magnusovým skladatelským schopnostem. Dotyčný je velmi zručný kytarista, a hlavně pop metalový hitmaker, který nikdy nepodleze laťku, obnášející hodnotu zhruba 60 %. Až se tak stane, teprve pak začnu psát apokalyptické blogy o tom, že se dnešní doba vymkla z kloubů.

V rámci následujících řádků tudíž zaměřím svou pozornost na vše, co by mohlo vést k případnému navýšení procentního hodnocení. Nejedná se o úplně lehký úkol, řadu zajímavých prvků a momentů může totiž skrývat i album programově útočící na první signální. Hledat po zmíněném ataku nějaké nuance bývá náročné. Připadám si jako amatérský astronom, který dostal za úkol najít jinak poměrně jasnou trojhvězdu Alfa Centauri v průběhu novoročního ohňostroje. Podstatně obtížnější, ne-li nemožné, by ovšem bylo srovnávat novinku „A New Evil“ s debutem. V daném případě bude prostě nezbytné pořádně odhrnout hustý závěs klasických i „modernějších“ riffů, jímavých refrénů, rozevlátých kil a klávesových podmazů. Odhrnout možná není úplně přesný výraz, neboť za ním se prakticky nic nenachází. Přesněji řečeno, ho spíš zlehka vyprášíme. Perly asi nevypadnou ani tentokrát, ale hrstka osvěžujících antiperlí také není k zahození. Naordinoval jsem si proto minimálně deset grilovacích poslechů, v průběhu kterých snad novinka lehce změní konzistenci a vydá o něco víc než obvyklý standard.

Začneme od sestavy. Oproti debutu beze změny. Mike Terrana s Ronnie Romerem podali svůj standardní výkon. Exhibice naštěstí Terranovi povolena nebyla. Přesto do své hry propašoval plno fórků, vyvažujících typickou zvukovou sterilitu a dávajících určitou dynamiku dokonce i patetickým a tradičně protahovaným skladbám typu „Bring Me Home“ a „My Dearest Fear“, které by se jinak vlekly až příliš. Schválně si pusťte po necelé minutě ukázkově vygradovanou „All We Got“. Tohle Karlsson prostě umí a Terrana mu v ní základní rytmus odbouchá v takovém stylu a s takovým groovem, že se musel při převzetí zhotovené bubenické zakázky spokojeně usmívat. Nahrání bicích zabralo dva dny, nikoli proto, že by Mike spěchal, ale protože je, jak sám Mike s úsměvem na rtech zmínil, zatraceně dobrý. Romero patří mezi pěveckou elitu. Na můj vkus se však stále moc okatě snaží a má zaměnitelný projev (po linii Vescera, Lande, Gioeli). Nechápu, co všichni mají s tím Diem. Když se třeba Jorn Lande na desce „Worldchanger“ hlasitě nadechne, cítím víc emocí než v pěti minutách vokálních orgií eskalujících např. v „Your Own Hero“. Tím však negativa končí. Ronnie má příjemný silný hlas, intonačně mu není co vytknout a jeho limity se nalézají mimo běžné sféry. Shrnuto, dobře zvolená sestava rovná se 10 % plus.

Zvuk, resp. produkční stránku řešit nemíním, zajděte do nějakého vyhlášeného nákupního chrámu. Vše se leskne, vypadá efektně, čistě, občas i nápaditě a láká ke konzumaci, jež má potenciál uspokojit náročnějšího, avšak jasně vyprofilovaného znuděného (líného) zákazníka, který se nebojí pustit chlup. Oceňuju formální tvrdost kytar, baskytary a určitou mohutnost bicích. Vlastně stačilo napsat mix a mastering Jacob Hansen. V poslední době má sakra napilno. Kvalitní studiová práce je s projekty Magnuse už nějaký ten pátek pojmově spjata, další procentní bonus tak nepřipadá v úvahu. A nelze o něm bohužel uvažovat ani ve spojitosti s kvalitou písní. Žádná zvláštní meta pokořena nebyla. Karlsson už zřejmě nikdy nepřijde s peckou, jakou byl eponym STARBREAKER. Uvedené časy evokuje zejména nekompromisní hit „No Matter How Hard We Fall“. V podstatě banální song s cituplným ústředním motivem, dobrým speedmetalovým riffem, pozitivní atmosférou, skvělým refrénem a nakopávající klišovitou lyrikou. Na hymnu stejného kalibru předtím ani potom nenarazíte; jenže na „závady“ také ne.

Na začátku jsem tvrdil něco o grilování více poslechy. Stalo se a album přeci jen vyrostlo. Nakonec mě dostala jeho vyrovnanost. Jednotlivé položky postupně získaly jasné kontury, což jim ohromně prospělo. Žádnou z nich bych se neodvážil označit za pouhou výplň. Pokud jste někdy grilovali krkovičku, mozaika se rozpustí a zbytek už znáte. Uvědomil jsem si, že jsem se po celý čas strávený poslechem „A New Evil“ dobře bavil. Vůbec přitom nezáleželo na tom, od jaké skladby jsem se zrovna odpíchl. Málem bych zapomněl, téměř každou z nich zdobí brilantní kytarové sólo. V daném žánru aktuálně maximum možného. Na provedení pochopitelně záleží. Absolutně nepůvodní hudba předložená v exkluzivním provedení a balení. Něco víc než pouhý „repase“. Bez Karlssona nic podobného nedáte. Nejvyšší čas vykašlat se na kupecké počty a pálit od boku.

21.10.2019	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz