Last Hardrock Outsider

IRON MAIDEN - A Matter Of Life And Death

V roce 2005 absolvovali IRON MAIDEN další ze svých úspěšných koncertních turné (konkrétně Eddie Rips Up The World Tour), která se někdy tou dobou začala rozdělovat dle druhu koncepce, a sice na šňůry propagující aktuální studiové album, nebo naopak ta, která připomínala určité specifické období nezapomenutelné historie kapely (v tomto případě The Early Years 80-83´). I vzhledem k úspěšnosti těchto akcí, po komerční stránce značka britské legendy rozhodně netrpěla. Právě naopak, uprostřed stále se zrychlující a proměnlivé doby první dekády nového milénia platili Maideni za nezlomnou instituci řídící se vlastními pravidly a stabilním vnitřním řádem. Nadcházející deska byla však ve všech směrech speciální a její příprava se rozhodně lišila od několika předchozích, a to ačkoliv IRON MAIDEN si za svou studiovou základnu opět zvolili studia Sarm West v Londýně, kde opětovně pracovali s producentem Kevinem Shirleym.


Co tedy odlišuje desku „A Matter Of Life And Death“ (vydanou v první polovině roku 2006) od několika předchozích nahrávek této slavné kapely? A v čem pro mne zůstává právě tahle placka výjimečná, alespoň tedy co se novodobé etapy týče? Začnu věcí, která jde mimo osobní vkus a jejíž základem jsou prostě fakta. Tohle album bylo totiž ve studiu zaznamenáno naživo ve velmi spontánním duchu a v tvůrčí atmosféře překypující silnými nápady, prýštícími na světlo doslova eruptivně, což bylo na písních poznat. Můj názor je ten, že každá velká a sebevíc promyšleněji skládající kapela by se do podobného stylu práce měla někdy dostat a vyzkoušet si jej. Tak třeba americká kapela MEGADETH něco podobně spontánního zažila u tvorby svého alba „Youthanasia“ o dvanáct let dříve, v roce 2006 došlo na britskou metalovou legendu. IRON MAIDEN se snažili desce zachovat mohutný, dynamický a přirozený zvuk, který by byl ve studiu co nejméně upravován, což se jim při faktu, že většina instrumentů byla zaznamenána najednou, zkrátka podařilo. 


Deska „A Matter Of Life And Death“ je však specifická rovněž i tím, že byla  ponechána zcela bez masteringu, přesto dýchá skutečnou energií. Skladby působí, i přes své složitější struktury a progresivistické ambice, ve všech směrech nekašírovaně a jsou přirozeným vyústěním skladatelské formy dané doby. Jejich velkou předností je nejen přirozenost, ale rovněž i velké množství dobrých nápadů zachycených během spontánních jamů.



Hodně partů, které nakonec posluchač slyší z výsledné nahrávky, bylo použito z prvních verzí. Deska si onen spontánní přístup mohla dovolit, neboť kapela překypovala zanícením a za celou řadou motivů byla neoddiskutovatelná kvalita. V časech nástupu nových progresivistických směrů na metalové scéně tak Harris a spol. akorát zúročili své letité skladatelské zkušenosti a umožnili svým hudebním tužbám vyvstat na povrch. Když se o desce mluví jako o progresivní, nemyslí se tím, že by svou podstatou obdivovala velikány art-rocku let sedmdesátých nebo něco podobného, ani že by se skladby prodíraly závějemi umělecky laděných motivů, míní se spíš, že po svém způsobu Maideni reflektovali modernější přístup ke zvuku a groovu skladeb, ty však tentokrát nabízely poněkud masitější flákotu. Leckomu materiál nesedl, neboť se řada songů na této desce rozjížděla pomalu a záhy procházela přehršlí prostředí, zkrátka a dobře se toho v některých písních odehrávalo tolik, že někteří posluchači ztráceli koncentraci. Osobně se však mezi tuto sortu fans nepočítám a desku si užívám.


IRON MAIDEN už dlouho nepůsobili živelněji a přirozeněji a zároveň do svých skladeb neumístili tolik neočekávaného a dobrodružného. Svým způsobem zde nalézám paralelu s o rok starší deskou „Octavarium“ od amerických prog-metalových kingů DREAM THEATER. Album bylo pro kapelu velmi důležité, protože IRON MAIDEN tehdy na jaře 2006 stáli na křižovatce a volili směr, jakým se v následujících letech vydají. My dnes již víme, že šli cestou umělečtějšího výraziva a komplikovanějších delších skladeb, s čímž tak nějak koketovali již od poloviny devadesátých let. Délka jejich skladeb dost často narůstala k desetiminutové hranici, za což jim mnozí posluchači začali spílat. Nikdo však nemůže kapelu obvinit z neupřímnosti a určitě ani omylem u desky, jako je právě tahle. Dle mého onen progresivističtější směr alb nového milénia vychází z přirozených pohnutek hudebníků, zejména pak kapitána Steva Harrise. Ten se v roce 2006 skladatelsky rozjel a naplno odhalil svou touhu po komplikovanější skladatelské práci.


Své spolu-skladatele nalezl ten rok hned v případě čtyř spoluhráčů. Na skladbách tak Harris pracoval nejčastěji s kytaristou Adrianem Smithem, se kterým dal dohromady parádní spletité kusy jako „Brighter Than a Thousand Suns“, „The Longest Day“ nebo „Lord Of Light“, Brucem Dickinsonem (především balada „Out In The Shadows“), ale také s Janickem Gersem (bujarý tanec „The Pilgrim“ s typickým maidenovským zdobením jak z časů Matky Rusi a rovněž kolosální protiválečnou epopej „The Legacy“). Pilotní singl „The Reincarnation Of Benjamin Breeg“ vznikl v rámci spolupráce Harrise s Davem Murrayem a na to, že mělo jít o singlovou jednohubku, se jednalo o skladbu nezvykle temnou, dlouhou a nepříliš chytlavouPouze pod jedinou písní byl Harris podepsán jako autor zcela sám, bez asistence kohokoliv ze svých spoluhráčů, a tou položkou je skvostná suita „For The Greater Good Of God“ zmiňující téma náboženských válek. Ona celá koncepce tohoto díla vyznívá hodně protiválečně, neboť válka a zaslepená víra prostupují náměty většiny skladeb.



Jako bylo zvykem u několika předchozích nahrávek, deska startuje rychlejší a svou formou poněkud strožejší skladbou „Different World“ a ačkoliv byla tahle vypalovačka posléze umístěna do pozice druhého singlu, představuje pro mne vlastně to nejméně zajímavé, co jinak deska nabízí. Skladbu sice hodnotím výše než minulý otvírák „Wildest Dreams“, ale rozhodně v „Different World“ neslyším reprezentativní vzorek alba „A Matter Of Life And Death“. Baví mě ona spontánnost, zpěvný refrén a kytarové kudrlinky, které před posluchačem sviští, aniž by si ten uvědomil, že tahle skladba je vlastně vcelku promakaná a má daleko do kolovrátku. Bohužel v sobě nemá onen potřebný magnet a osobitost. Prvním zjevným vrcholem desky se mě jeví až protiválečný song „Brighter Than a Thousand Suns“, který je výsledkem autorské spolupráce Adriana Smitha, Bruce Dickinsona a Steva Harrise. Třetí položka na seznamu skladeb, v souvislosti se svým názvem, vyloženě oslňuje odlišným přístupem k melodice, než tomu bylo v případě Maidenů obvyklé. Je opakem k přímočarým kolovrátkům a má v sobě až psychedelickou linii. Někde uprostřed své délky se song zlomí do svižného tempa a nabídne krom dramatických pasáží, kde se Bruce vyždímává z maxima, také všechno to instrumentální předivo, jaké mají fanoušci této kapely tak rádi. Gradující motivy a kytarové souboje nabídnou napětí i skladatelský rozmach. Právě takto bych rád slýchával moderní verzi IRON MAIDEN ještě dnes.


Následuje skvostná kytarová katarze „The Pilgrim“, která ve svém zvuku vlastní určitou složku, evokující mě atmosféru středověkých tržišť a různých jarmarků. Skladba svým způsobem připomíná bujarý tanec a stojí pevně na výrazné kytarové složce, progresivistických partech a bohaté obrazotvornosti. Právě tenhle song vnímám jako ten z téhle desky opravdu nejbližší všemu, co světu dali IRON MAIDEN v osmdesátých letech. Gersovská „The Pilgrim“ se nerozpakuje se změnami temp a nabízí bohatou kytarovou strukturu, která je plná bujarých tanců a excentrických kejklí. Mimořádně výživný materiál nabízí i následující položka „The Longest Day“, což je trochu temnější, mytologií ovlivněný a svou zvukovou podstatou ještě o něco moderněji laděný kousek než všechny předcházející. V něm Steve Harris se svými spoluhráči dokonale zužitkovává skladatelských schopností a posunuje hudbu IRON MAIDEN na poněkud umělečtější level. Skladba je však znamenitě poslouchatelná a posluchače neubíjí svou složitostí. Zkrátka báječná prog-metalová erupce v podání IRONS!



Velká chvíle Bruce Dickinsona, zde samozřejmě fantasticky pějícího na celém albu, přichází v baladě „Out In the Shadows“, což je další z pomalých songů s hrdinským refrénovým nápěvem. Píseň by vlastně mohla uspět i na zpěvákově sólové dráze, stejně tak je velmi dobře použitelná pro potřeby IRON MAIDEN. Jde zjevně o posluchačsky nejvstřícnější skladbu na desce, kterou zdobí melodická zpěvová linka, dojemná atmosféra, ale i celková navázanost na využití v rockových charts pro mainstreamovější publikum. Že podobným způsobem nebyl song využit, považuji za velkou chybu. Pilotním singlem se naopak stal song „The Reincarnation Of Benjamin Breeg“, který vypráví příběh člověka, jenž ve svých osmi letech (v roce 1947) přišel po požáru v rodinném domě o oba rodiče a byl následně umístěn do sirotčince. Zde učarovával (nebo spíše děsil?) svými napřirozenými schopnostmi v oblasti jasnozřivosti a rovněž vizemi, které prezentoval skrz neobvykle komplexní kresby, jenž měly základ v jeho častých nočních můrách. Svůj život odstrkovaného podivína posléze Breeg stvrzoval zájmem o nadpřirozené jevy a touhou po cestování, vše posléze korunoval vlastním zmizením v roce 1978.


Skladba se silným protiválečným a protináboženským poselstvím „For The Greater Good Of God“ by mohla znít v časech nutného mašírování do války a svou podstatou se jedná o jeden z nejvíce majestátních kusů v novodobé historii IRON MAIDEN. Byť se song rozjíždí pozvolna, koncentruje v sobě nemalý potenciál napětí a z něho vyplývajícího dramatičnosti, vše posléze vrcholí přehlídkou znamenitých kytarových figur, pochodových temp a pekelně uhrančivého refrénu, který Dickinson podává v nezvykle rozohněném provedení. Ústředním tématem je problematika týkající se konfliktů na Blízkém východě a myšlenka, že žádná víra nestojí za stále narůstající počty zmařených životů. 


I dalším dvěma věcem nechybí ono mohutnějící skladatelské nastavení, takže i „Lord Of Light“ a „The Legacy“ platí za výživné porce neutuchajících skladatelských a progresivistických ambic letité heavymetalové kapely. Obě uhranou svou schopností prezentovat skladatelskou stránku v celé její komplexnosti, ale také silnou atmosférou procházející mnoha prostředími, jakoby snad šlo o filmové sekvence. Z mého pohledu se IRON MAIDEN právě na této desce dotkli svého tvůrčího stropu, pokud tedy budu myslet jen na jejich novodobější historii počítanou od poloviny devadesátých let. Album s nedocenitelným skladatelským potenciálem tak, krom toho i díky promakané marketingové kampani a zručnosti Roda Smallwooda, slavilo ve své době obrovský celosvětový úspěch. Dnes však deska tak trochu rozděluje fanoušky IRON MAIDEN do určitých sekcí, kde jedna tvrdí, že jde o jeden z těch méně výrazných materiálů v historii IRONS, zatímco druhá slyší v erupci všech těch pestrých partů, tvořících zde dlouhé skladby, onu mimořádnost díla. Přiznám se, že patřím vlastně k těm druhým, jakkoliv je mi jasné, že osmdesátá léta nejdou napodobit a už vůbec ve své invenčnosti dohnat.



Obal alba měl tentokrát na starost malíř Grant Goleash. A výjev kolem tanku kráčejících vojáků se škraboškami smrtek je inspirován obdobím americké války v Koreji. Symbol s  hlavou Eddieho ve vojenské přilbě a se zkříženými puškami, umístěný na kapotě tanku, měl být původně pouze na zadní straně obalu, nakonec bylo dohodnuto, že tato jednoduchá grafika bez problému zapadne i do jinak poměrně náročné komiksové kresby s vojáky. Ne úplně typický cover desky IRON MAIDEN však nevnímám jako průserový, naopak jej mám o dost radši, než obaly desek, které s tímto dílem časově sousedí. Obrázek vlastně vcelku dobře vystihuje protiválečný koncept alba. Zákopové motivy, barikády a hradby z dřev, kamenů či ostnatých drátů se posléze objevily coby kulisy během turné, které dílo koncertně propagovalo. A že šlo o podnik velmi úspěšný, nemusím vlastně ani doplňovat.


30.08.2021Diskuse (19)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
13.10.2021 11:47

Ono to není jen o tom, co občas zahlídneš v diskusi. Občas mě přijde i nenávistný mail, který třeba tvrdí, že za mými aktivitami je "iba ego", ale i když občas dojde k nějakému diskusnímu střetu, nikdy se nestalo, že by návštěvnost klesla a to je pro mne hlavní.
Teď se třeba asi na rok zastavil růst, možná jsme dosáhli možného stropu, nevím, ale určitě se neděje to, že by někdo někam hromadně odcházel.:-) S tím egem je to pravda, ale ne "iba", všechno co člověk dělá se zaujetím přeci nese stopy jeho ega, bez ega by nic nedávalo smysl.

 

Step
13.10.2021 09:49

Tomu rozumím, častokrát jsem to zaznamenal, takže reakci chápu :-), ale tohle fakt není můj styl. Rád sem chodím, protože víte o čem píšete a recenze máte fakt vypilovaný se vším všudy (např. poslední Accept, o tématických recenzích ani nemluvim - vynikající)

 

Stray
12.10.2021 16:59

V pohodě. Byla tam možnost, že jde o výsměch či provokaci. Ve vztahu k určitému minoritnímu typu čtenářů stojí tohle území už pár let na sudu se střelných prachem. To nelze popřít.

 

Step
12.10.2021 16:29

Díky za odpověď i vysvětlení:-)

 

Stray
12.10.2021 15:34

Ok, nikdy jsem neměl v úmyslu ji v této recenzi zmínit, stejně jako jsem neměl v úmyslu zmínit v jiných recenzích i některé jiné skladby na tam probíraných jiných albech, není povinnost zmiňovat každou skladbu, navíc jsem neměl nic co bych k ní řekl, opomíjené věci kolikrát dramaturgicky překáží, brzdí text a jsou tam navíc, prostě to tak u tohoto článku vyšlo, nepovažoval jsem to za nutné, ta skladba není na desce ani moc stěžejní a už vůbec není nějak extra špatná.

 

Step
12.10.2021 15:20

Nemyslím to špatně, CD návštěvuju už dost dlouho a některý recenze čtu opakovaně, akorát se nezapojuju do diskuzí.

V recenzi se rozebírala každá skladba zvlášť, a tak mě překvapilo, že o Colors (bez ohledu na to, že ji považuju za nejlepší z výše uvedenýho alba) není žádná zmínka, prostě jako by na albu vůbec nebyla. To přece není rýpání, ale standardní dotaz, proč ji autor vynechal

 

Stray
12.10.2021 14:21

Ale rýpáš, díky za starost, měj se.

 

Step
12.10.2021 14:02

Ahoj Strayi! Nechci rýpat, ale nevypadla ti z recenze skladba These Colours Don’t Run? :-)

 

Michal
03.09.2021 10:59

Moje nejoblíbenější deska Ironů a když ji budu brát pouze jako celek tak i včetně osmdesátých let. Bruce v životní formě. Jak vytáhne první refrén u Benjamina je neuvěřitelný (takové výšky si pamatuju snad naposledy z flight of icarus). Deska je neuvěřitelně promakaná, ale hlavně písně mají obrovskou atmosféru. Na rozdíl od většiny mám hrozně rád i otvírák a jeho refrén, který je posazený netradičně níže , ale opět má hrozně příjemnou atmošku. Podle mě je AMOLAD hrozně nedoceněná deska, určitě jedna z nejlepších od IM.

 

Petr
01.09.2021 20:13

Obal super. Je tam co zkoumat. Drsňák Eddie, nikoliv mutace s opičkou : ) Celé dílo dává smysl, neuvěřitelné množství melodií. Skupina má na tomto albu tah na branku jako málokdo. V Ostravě jsem prožil asi nejlepší koncert a za mě byl vrchol Benjamin.