Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Věk bohů heavy metalu (1980-1984) 3/7

Pokračování cesty po albech britské metalové legendy nás zastihuje v průběhu přelomového roku 1980, kdy se JUDAS PRIEST daří definitivně celosvětově prosadit. Tím zásadním důvodem se stává realizace alba „British Steel“, jejich v pořadí šesté studiové desky, se kterou Britové fenomenálně vpluli do osmdesátých let, do doby heavymetalové muzice všeobecně velmi hodně nakloněné. Prostřednictvím tohoto díla totiž dokázal kvintet z Midlands přiblížit podstatu kovové hudby širokým masám, za což samozřejmě mohla aktivnější singlová politika vydavatele a možnost své skladby prezentovat nejen na hudební televizní stanici, ale i ve veřejnoprávním prostoru. Ještě dnes je počátek osmdesátých let označován jako zlatý věk NWOBHM (Nové vlny britského heavy metalu), což bylo obrozenecké hnutí sice navazující svou agresivitou plynule na punkovou horečku, avšak ctící rovněž i pravidla kvalitní instrumentace staré hardrockové školy a punkem zavrhovaných klasik. JUDAS PRIEST se stali, i díky předchozí tvorbě ze sedmdesátých let, ukázkovým předobrazem ideální hudby pro mladé muzikanty drtící tehdy své nástroje na svých prvních zkouškách, odehrávajících se v malých garážích na dělnických předměstích průmyslových měst Velké Británie zasažených tehdejší recesí, předobrazem, díky kterému se na světlo světa vyklubaly desítky nových metalových kapel. Zde je tedy třetí díl profilového seriálu o dost možná nejvlivnější metalové kapele pro scénu osmdesátých let.



British Steel (1980)


Osmdesátá léta jsou ještě dnes chápána jako zlatý věk tohoto stylu hudby, hudby, kterou na světlo světa přivedli právě hudebníci jako Halford, Tipton nebo Downing. Vyšlechtěná britská ocel byla právě tím albem, které definitivně vyneslo JUDAS PRIEST na vrchol, nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Kapela byla v té době již velkým pojmem a jedním z hlavních hybatelů nově se formujícího metalového žánru a jejich koncerty měly pověst obrovského zážitku. JUDAS PRIEST právě na počátku nové dekády ovlivnili desítky mladých následovníků, rekrutujících se (jak už jsem výše zmínil) nejdříve z řad NWOBHM, ale později i z rychle se klubající německé, ale také americké scény. Celé album je přímočaré, plné na svou dobu strhujících temp, pověstných kytarových partů a sólo duetů od dvojice Glen Tipton/ K.K.Downing, ale hlavně zaměřené na výrazné hymny. Obsahuje nesmrtelné klasiky „Breaking The Law“, „Living After Midnight“, „United“ a několik méně profláklých, ale o to silnějších songů. Příkladem budiž „Rapid Fire“, která stála jako prvotní inspirační zdroj kalifornským králům a otcům zakladatelům thrash metalu - SLAYER. V létě 1980 vystupují JUDAS PRIEST na prvním ročníku festivalu Monsters Of Rock v anglickém Doningtonu spolu s RAINBOW Ritchieho Blackmorea. Ještě před tím za bicí soupravu usedá Dave Holland, jenž tam vydrží devět dlouhých let.

(90%)


 

Point Of Entry (1981)


Komerčním úspěchem alba „British Steel“ namlsaná kapela začala pomýšlet na stále větší sousto, kterým se stalo intenzivní dobývaní (pro heavy metal) nestálého amerického trhu. O nadčasových kvalitách svého předchůdce může však tohle album jenom snít. JUDAS PRIEST výrazně ubrali na plynu, takže „Point Of Entry“ působí velmi neškodně, což dokumentuje zejména zjednodušená struktura skladeb coby rockových halekaček s upozaděnými kytarovými laufy. Vše je zjednodušené, osekané, složené na první dobrou. Hodně lidí tohle album ve své době zklamalo, ale bylo i dost těch, kteří si ničeho nevšimli. Každopádně kapela svou pozici neztrácí a pokračuje vstříc zářné budoucnosti jako nesundatelný kolos. Jeden příklad ohledně nevkusnosti některých věcí této etapy má název „Hot Rockin´“ a já osobně narážím hlavně na videoklip. Album „Point Of Entry“ je produkčně nezvládnuté a s odstupem času platí za výrazný přešlap směrem k prvoplánovosti. Dvě zdejší skladby však stojí vysoko nad zbytkem materiálu a považuji je za perly a sice „Desert Plains“ a „Heading Out To The Highway“. Naštěstí o rok později bylo všechno rychle napraveno.

(50%)



Screaming For Vengeance (1982)


Titánský komerční průlom na území Spojených států amerických. Z dobových záznamů je patrné, že tehdejší koncerty patřily skutečně k nejlepším, což dokumentuje několik záznamů z následného amerického turné. Okovaný Halford s gestikulací nacistického dozorce a pekelné laufy jeho halasných, do kůže a hřebů oděných, spolubojovníků způsobily, že i v zámoří došlo na důsledné obeznámení široké posluchačské obce s heavy metalem. Album prakticky nastartovalo celosvětový boom těžkého kovu, protože od osmdesátých let vlastně platí, že ten kdo prorazil v Americe, měl prakticky vystaráno, takže jednoduše řečeno - kapela v životní formě předkládá své dosud vrcholné album a všechno jí hraje do karet. „Screaming For Vengeance“ je prostě stále synonymem pravověrného heavy metalu své doby. Každá ze skladeb má neuvěřitelnou sílu a schopnost trvale zaujmout. Počínaje hymnou „The Hellion/ Electric Eye“, která zahajovala každou tehdejší show, přes veleúspěšný singl „You´ve Got Another Thing Comin´“ až po závěrečnou „Devil´s Child“ nebo halekačku „Blood Stone“. Skvělá jsou i pomalejší čísla s pozoruhodnou nostalgickou atmosférou, ve které se naplno ukazuje Halfordův hlasový fond - „(Take These) Chains“ a „Fever“. Skály se bortí, zem se rozestupuje a metalový bůh stoupá k nebesům. 

(100%)



Defenders Of The Faith (1984)


Ještě divočejší, ale o něco méně napěchované nesmrtelnými songy, než nabízel jeho o dva roky starší bratříček. Obsahuje strhující útok „Freewheel Burning“, díky kterému se JUDAS PRIEST posunuli ještě o kus blíže k vysokorychlostnímu pojetí heavy metalu definovanému později na albu „Painkiller“. Ze zálohy se však již počaly hlásit o slovo mnohé mladé speed/thrash formace, které posun k větším extrémům dotáhly o řádný kus dál. Deska je dnes známá také díky nepříliš zdařile zvolenému singlu – futuristicky zasekávané „Love Bites“ (tahle píseň prostě neodsejpá), která úplně přesně nereprezentuje obsah tohoto divokého alba a patří zde zcela určitě k slabším položkám. Zajímavé je, že do současnosti patří i do koncertního programu. Přesto se jedná znovu výborné metalové album, hodné jména JUDAS PRIEST, ale tentokrát jásá spíše Evropa (Německo). A nejlepší skladby? Zřejmě hymny „Jawbreaker“, „The Sentinel“, „Eat Me Alive“ a snad ještě smutná „Night Comes Down“ s naléhavým Halfordem, který se znovu nacházel v životní formě.

(90%)




08.08.2015Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
07.04.2016 23:06

BRITISH STEEL - spousta lidí ji považuje za vrchol Priest, ale já ji nějak hůř snáším. Snad je to totální provařeností Breaking the Law, Living After Midnight a United, které dodneška hraje každá zábavovka (protože, co si budeme povídat, naučí se je hrát každý po půl roce učení na kytaru, a zahrát tyhle tři je poněkud jednodušší než třeba Ram it Down). U British Steel mi přijde, že většina skladeb je na první dobrou a já mám u Judas radši složitější, členitější věci. Samozřejmě je to výborné album a pár skladeb mám hodně rád (Rapid Fire, Grinder, Metal Gods, Steeler), ale prostě z něj nejsem tak odvařenej jako většina fans. Mimochodem, asi nejlepší obal v metalu vůbec. POINT OF ENTRY - jak píše Stray, dvě vynikající věci (Heading, Desert Plains, ještě bych k nim možná přidal Solar Angels), zbytek podivnost. Skladby koneckonců nejsou tak špatné, ale po Killing Machine? Po British Steel? V době, kdy je kapela rozjetá jako nikdo jiný? Skoro bych řekl, že se větší část Point of Entry vrací někam k Rocka Rolla :) Ale žádnej průser to není, JP prostě měli trochu slabou chvilku. SCREAMING FOR VENGEANCE - naprostá bomba s tím, že několik málo položek je trochu průměrných a deska se párkrát malinko zasekne. Hellion, Electric Eye, Riding on the Wind, Bloodstone, Screaming, You´ve Got jsou ovšem totálně nedostižné hymny. Další vynikající a ultrametalový obal. DEFENDERS OF THE FAITH - spolu s Killing Machine a Painkiller naprostý vrchol Judas Priest. Tahle deska je strašně natlakovaná celou hrací dobu, nikde žádný slabší okamžik, Halford řve, poulí bulvy a prská jako urvanej ze řetězu, totální metalová smršť a jeden památný riff za druhým. Freewheel Burning je asi kandidát na jednu z deseti nejlepších metalových bomb všech věků, buldozerová pasáž před a po sóle totálně vraždí a unisono v sóle mě doráží podobně jako v Exciter nebo Ram it Down. Sakra, to je kapela!

 

Bluejamie6523.12.2015 16:16

Já bych Kropisovu optimistickou myšlenku klidně vztáhl i na další alba... Jinak souhlasím s Rumcajsem. Žádná britská kapela nejela do Ameriky bezstarostně a klidně, v podstatě snad všichni(možná kromě Dave Clark Five) z toho měli nervy na pochodu. Taky by se mohl zvážit dobový kontext protože šlo o dobu, kdy nejen britští novináři doslova stále ještě slintali nad punkem, takže snadno mohla zafungovat představa, že zjednodušení bude znamenat další průnik do rádií a navíc jisté zmnožení možností pro nadcházející světovou šňůru, která měla jít i přes USA. (Poznámka: možná se nabízí paralela s Accept - porovnejte si Metal Heart a Russian Roullete s Eat the heat.Mám pocit, že tu jde o podobný efekt.)V každém případě musím přiznat, že v porovnání s punkem mi halekačky z Point of entry každopádně zněly jako rajská hudba.

 

Kropis08.08.2015 16:13

Myslím si, že u trojice British, Screamming a Defenders je jakékoliv hodnocení zbytečné. Všechny si zaslouží 100 % a všechny z trochu jiného důvodu. Každopádně já osobně mám nejblíže Deffenders a pokud bych měl být opravdu příšný tak British 90 Screaming 80 a Defenders 100. Co se týče Point of Entry, je to sice B-side britské oceli, ale viděl bych to nejhůře na 60 %. Pár písní se tam jednoznačně vymyká průměru.

 

rumcajs08.08.2015 09:43

Jsem rád, že Screaming of Vengeance hodnotí Stray 100%. I podle mě se jedná o lepší materiál než následující Defenders of the Faith, i když jen o fous.A u Point of Entry bych tak příkrý nebyl. Ta deska je sice "teplá", ale i ty jednoduché halekačky jsou zábavné a osobně má rád i takovou Don´t Go. Ale souhlasím, že vrcholem alba jsou Strayem zmiňované dvě pecky. Recenze k British Steel bez výhrad.