Last Hardrock Outsider

RONNIE ATKINS - One Shot

Když PRETTY MAIDS v roce 2000 vydali výborné (jak jinak) album „Carpe Diem“, nemohl zpěvák Ronnie Atkins tušit, za jakých okolností se k podobnému leitmotivu, symbolizovanému tentokrát názvem „One Shot“, vrátí. Vlastně mohl. Pokud se jedná o čísla, statistika hovoří jasně. Podle údajů České onkologické společnosti je u nás ročně diagnostikováno v průměru více než 87 000 pacientů se zhoubným nádorem. Každý třetí obyvatel ČR v průběhu svého života onemocní rakovinou, přičemž ročně v této spojitosti umírá cca 27 000 pacientů. Jinde možná vypadají tabulky o něco lépe, ale žádná sláva to určitě není. Ronnie reagoval na krutou diagnózu každopádně nejlépe, jak se dalo, nepřestal tvořit a začal záhy nahrávat. Příprava nových skladeb se stala únikem a zároveň podpůrnou terapií.


Význam podpory okolí lze při takovém onemocnění přecenit jen stěží. Bojovat s rakovinou a zůstat sám... nechme toho. Nemám přitom na mysli pouze rodinu a důvěrné přátele. Řekněme, že každý muzikant, který se ocitne v podobné situaci, by si zasloužil „svého“ Chrise Laneyho. V PRETTY MAIDS šikovný klávesák, ve studiu brilantní technik, komplexní hráč a skutečná osobnost, které se na debutním sólovém albu dánského zpěváka podařilo něco mimořádného. S pomocí vokálních linek nejenže zachytil aktuální rozpoložení člověka bojujícího s těžkou nemocí, zároveň však vyprodukoval ódu na jeden úžasný hlas. Styl? Nic převratného, melodický hard rock a A.O.R. s přesahem do starého popu a stejně tak i umně zakaleného metalu. Milovníci košatého aranžmá si užijí, aniž by měli nepříjemný pocit, že před nimi někdo něco zastírá. Nebudu konkrétní, ale poslech určitých desek se blíží obdivování nové fasády na secesní nádražní budově za doprovodu naprogramovaného hlášení o příjezdu vlaku. Relativní hlasová forma řady stárnoucích legend minimálně zaráží. Studiová podpora vokální složky udělala během posledních dvou dekád nejspíš další citelný pokrok. V některých případech se dá hovořit až o „zpěvu na přístrojích“, který se v podobě sofistikovaných playbacků a vrstvení může přelévat i na koncertní pódia.



Také na „One Shot“ jsou filigránsky vypilované a vyhlazené vokály takřka všude, nezakrývají ovšem pěveckou bídu hlasu číslo jedna. Jakkoli samozřejmě nemálo pomáhají, tak především dodávají předem zamýšlenou pompu, ženoucí písňovou kvalitu skandinávského střihu až někam ke klasické produkci DEF LEPPARD. Album je prosyceno vokály na nejvyšší možnou míru, aniž by tím trpělo. Stále si lze užívat stoprocentního výkonu jednoho výjimečného zpěváka, ovlivněného tak maximálně vyšším věkem. Zkušenosti a profesionalita brání tomu, aby se věkový faktor projevil negativně, tj. jinak než vyzrálostí přednesu. Respekt k objektivním – a k posluchačem spíše tušeným – limitům přitom Ronnieho nesvazuje. Velmi brzy pochopíte, co chce říct, a v ten samý okamžik začnete silně prožívat cizí příběh. Všudypřítomnou nit smutku v něm provází tlusté lano optimismu, spletené ze životní síly, naděje a vděku za každý okamžik žití, který proběhl a ještě proběhne.


Upřímně, kdybych byl schopen překročit stín povědomí o vážné nemoci, nevytušil bych během poslechu vůbec nic. Odmyslím-li si nějaké neurčité pocity, slyším totiž výhradně perfektně zkomponovanou muziku s dominantním a nezaměnitelným zpěvem borce, na jehož výkonu se čas prakticky nepodepsal. Možná by něco napověděly osobní texty ve stylu „teď (ještě) žiju, tak žiju, miluju a nemrhám časem, protože jsem dostal dar a zítra již může být pozdě.“ Úvodní hymna „Real“ hovoří, myslím, za vše; navíc jde o dokonalý song. Zdobí ho pulzující poloakustická sloka se silnou melodií, nenápadný bridge a mohutný refrén, které svým hlasem podkresluje dcera Thomase Vikströma (THERION, ex-CANDLEMASS) Linnéa. Další položky se nesou v podobném duchu a ve svém úhrnu představují mimořádně vyrovnanou kolekci plnou hitů, při jejímž poslechu čas enormně zrychlí. Skoro by se dalo hovořit o efektu dobíhajících přesýpacích hodin. Ronnie ovšem plánuje komponovat a nahrávat dál. Pokud by někomu chyběla odlehčující třešnička, ať sáhne po coververzi od Tiny Turner „We Dont Need Another Hero“ z výborné kompilace „The Movie Hits of the 80s (The Soundtrack of Your Life - Vol. 1)“.


K rozkrytí všech vrstev a fórků doporučuji pořádná sluchátka. Fakt, že nejdříve byly připraveny právě vokály (nemusím rozvádět proč) a až poté vše ostatní, se negativně neprojevil. Naopak, přinejmenším produkčně nechává Ronnieho sólovka poslední desky PRETTY MAIDS o řád za sebou. Chris Laney dodal s pomocí řady hostů prvotřídní instrumentaci, zábavná aranžmá a pohlídal též finální studiový nátěr. Mix a mastering Jacoba Hansena proto nemá chybu. Přestože ho bezpečně poznáte, nesehrává obvyklou, někdy až cizorodou roli jakési pojistky tvrdosti, působí více plasticky, respektuje lehkost a eleganci doprovodné hry. Bicí volněji dýchají, kytary muziku adekvátně tvrdí, aniž by křečovitě kompenzovaly a zároveň dusily silný popový prvek. Baskytara Pontuse Egberga je jedním slovem fantastická. Dotyčného a jeho „totální“ hardrockovou hru jsem poprvé zaregistroval na loňském koncertním záznamu KINGA DIAMONDA, kterému dal opravdové grády.


Doprovodný ansámbl byl sestaven s velkým citem, zpěv se od něj může bez obav bezpečně odrážet všemi směry, vždy se bezpečně vrátit a krátce si odpočinout. Celek se díky Laneymu a Hansenovi vznáší v nebeském oparu, prosvětleném světlem z konce tunelu. Ať už zmíněné světlo vyzařuje z nádherně baladizující titulky, příp. ještě více gospelové „Miles Away“, nebo ze šlapavé „Picture Yourself“, výsledkem je vždy ohromný pozitivní náboj. Kontrast mezi vyzněním alba a životní situací, ze které vzešlo, nemohl být větší. Drtí a současně nutí žít do poslední chvíle. Ano, jsme hříčky v rukou osudu, stále však můžeme mít důstojnost a vůli k životu, který dává smysl. Právě díky tomuto přístupu vznikla tak kvalitní deska, jako je „One Shot“. Žádný kontext k ní nakonec vůbec nepotřebujete, dobře se bavte.


02.04.2021Diskuse (8)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Jan Tleskač
02.04.2021 13:53

cítím to podobně jako autor recenze, fantasticky zvládnutá produkce a Ronnie je prostě bourák jako kráva, jeho hlas bych mohl poslouchat pořád. Pokud je tohle jeho studiová rozlučka, nemohla být povedenější.

 

Honza H.
02.04.2021 11:07

Skvělá deska od jednoho z nejcharismatičtějších zpěváků,tak dobrý jsem to fakt nečekal. Dvakrát podtrhuju recenzní zmínku o skvělý produkci, nějak takhle si představuju, že by mohli znít i Pretty Maids, určitě by jim míň tý zbytečný natlakovanosti pomohlo.

 

Pekárek
02.04.2021 10:54

Jasně:)

 

Stray
02.04.2021 10:48

Původně měla znít otázka na QUEEN: "To má být jako dobře?", ale ten ocásek "...nebo ne?" jsem tam dal jako tmel kvůli Tobě, vědíce že pro Tebe to jistě dobře je..., v tomto případě mám betonface.:-)

 

Pekárek
02.04.2021 10:37

Ano, zlepšení:) Poslední album Queen ve smyslu "tušení stínu".

 

Stray
02.04.2021 10:31

Dobrá recka, jdu si to pustit cestou do lesa do sluchátek.

A QUEEN má být jako zlepšení nebo ne? :-)

Bluesové bilancování nesnáším u kohokoliv.:-) Je dobře, že tomu ponechal stadiónovej hype.

 

Pekárek
02.04.2021 10:22

Jj, přesně. Dík! Nechtěl jsem to tam psát, cítím tam ale i trochu Queen.

 

Hivris
02.04.2021 10:00

Sakra Pekárku, skoro jsi mě dojal. Krásně věcně a přitom lidsky napsáno. Samotný album je fajn, ale na mě zbytečně moc načančaný a pompézní. Čekal jsem trochu intimnější produkci. Na druhou stranu je asi dobře, že Ronnie nesklouzl k nějakému bluesovému bilancování, ale zachoval si vlastní frajerský styl i v těžkých chvílích.