Last Hardrock Outsider

JUDAS PRIEST - Painkiller: Ohnivá jízda nebem (1990-1993) 5/7

Kdybych měl posluchači, který se nikdy nesetkal s hudbou JUDAS PRIEST, doporučit jenom jediné jejich album, byl by to právě „Painkiller“, protože jde o nahrávku, která představuje tu nejpravější podstatu kapely, a také o nahrávku, která působí (po invenční a zvukové stránce) stále svěže. Ve své době skutečně šlo o dělovku přímo do černého, zasahující svůj cíl zrovna ve chvíli, kdy s legendárními Brity již mnoho metalových fanoušků nepočítalo. Skupina, jež kromě mnoha úspěchů v průběhu celých osmdesátých let minulého století prošla také mnoha těžkými situacemi (vleklé soudní tahanice s americkými mravokárci), si však z nepříznivého vývoje na rychle se měnícím hudebním trhu těžkou hlavu nedělala a raději stranou od mediálního humbuku a bez větších emocí shromažďovala materiál, který se později stal definicí heavy metalu počátku devadesátých let. Zde je tedy můj názor na tohle mimořádně dílo.



Painkiller  (1990)


Před vydáním alba „Painkiller“ opravdu s Jidáši mnoho lidí nepočítalo. Měnící se doba sebou nesla i další rozvoj metalové scény, která se během několika let rozrostla do širokého pole subžánrů a jejich nejrůznějších mutací. Na metalové bohy se tedy už několik sezón lepili další a další mladší hudebníci prahnoucí po úspěchu a pozornosti, která měla dříve tak nějak samosebou padnout Halfordovi, Tiptonovi a dalším, a nyní už zdaleka nebyla jistá. Hodně se na konci osmdesátých let mluvilo v souvislosti s podobnými legendami ze stejné generace o letité skladatelské krizi, pohodlnosti, vyčerpanosti a dalších věcech, což, přiznejme si, rozhodně nebylo prázdným tlachem. Předchůdce „Ram It Down“ opravdu tak trochu odnesl celé to hektické období, kdy se JUDAS PRIEST museli při téměř každoročním skladatelském procesu ještě soustředit na výše zmiňované jiné věci (onen památný hon na čarodějnice - zakončený soudním vítězstvím) než ty striktně hudební. Dnes však již víme, že v jejich případě šlo jen o chvilkové zaváhání a opak byl pravdou. Důkazem budiž právě album „Painkiller“, na kterém se skupina vzepjala ke svému životnímu výkonu a navíc v dosud nejdivočejší formě. Těchto devět nemilosrdných metalových hymen (ale i jedno temné intermezzo) totiž ještě dnes oslavuje široká fanouškovská obec jako „Nový metalový zákon“. Rob Halford a spol. zde působí jako utržení ze řetězu, což je možné (při pohledu na jejich o poznání hustěji okované kožené úbory a rozběsněné počínání v klipu k titulní skladbě) brát jako přirovnání doslovné.



Nové skladby oplývaly nejen největší tvrdostí a divokostí v dosavadní historii JUDAS PRIEST, ale byly doslova přeplněny melodiemi a výtečnými kytarovými momenty. Už od úvodu celého alba, kdy to celé svým hromobitím nakopne novic za bicí soupravou Scott Travis, až po závěrečnou jízdu „One Shot At Glory“, jde o strhující zážitek, který je prostý hluchých míst. Na Halfordův vřískot a kaskády kytarových figur dua Tipton/ Downing v titulní střelbě „Painkiller“ ještě dnes, pětadvacet let od vydání, přísahají zástupy heavy metalových fanoušků napříč několika generacemi. JUDAS PRIEST však nepolevují a vrhají na nás jednu skladbu lepší druhé. Ostatně, vždyť to všechno již dobře znáte. Zpěvná „Hell Patrol“ je jako bujará jízda vítězství, kterou absolvují dobyvatelské jednotky po splnění úkolu a tak se žoldáci řítí krajinou, hulákají a s flaškou v ruce přepadají přes okraj futuristických bojových vozů nedbajíc o konec své pouti. Znovu skvělá kytarová výstavba a souhra dua K.K.Downing/ Glenn Tipton. Následuje song, jenž vlastní ostrost šlechtěné ocelové jehlice - „All Guns Blazing“, kde hysterický Halford šlehá slovy jako cholerický bachař na speedu a vy máte problém od jeho frenetického výrazu uchránit ušní bubínky. Už při třetí skladbě je zřejmé, že se kapela nalézá v nejsilnější sestavě své dlouhé historie, Scott Travis totiž nové skladby neuvěřitelně nakopává a je bezesporu daleko větším přínosem, než kdy mohl být kterýkoliv z jeho předchůdců. Tohle byl prostě kauf.



Poté přichází dálniční smršť „Leather Rebel“ coby oslava vzdoru a svobody, takže stroj pod vámi řeže monotónní krajinu souběžně s asfaltovým podložím a vy se řítíte za asistence hromů a blesků vstříc temnému nebi kdesi daleko na západě. Rozžhavená výheň „Metal Meltdown“ je díky košatým kytarovým partům definicí všeho, co u mne představuje vrcholný okamžik v heavy metalu. Zde se kytarová dvojice opravdu vydala z maxima, další neskutečně namakaná jízda. Všechny tyto skladby se dnes již definitivně staly základní abecedou metalového žánru. Záblesk skladatelské geniality v „Night Crawler“, jakožto jedné z nejlepších skladeb JUDAS PRIEST vůbec, která je do dnešní doby často prezentována i v koncertní podobě a to zjevně díky svým hitovým ambicím, pouze dovršuje celou tu parádu. Skladba „Between The Hammer And The Anvil“ dodnes rovněž patří do základu koncertního setu JUDAS PRIEST a naopak bombastická „A Touch Evil“, která zahraje na trochu monumentálnější strunu, může oslovit i mnohé zarputilé odpůrce skupiny. Pomalu a záhadně se šinoucí song se vzepne k tomu nejbombastičtějšímu refrénu a finále vydatně podkreslené klávesami má své nesporné kouzlo. Po krátkém intermezzu „Battle Hymn“ následuje výtečný závěr v podobě chytlavé „One Shot At Glory“, která vám zůstane v hlavě ještě dlouho po poslechu celého alba. 



Sečteno a podtrženo - osobně neznám dokonalejší ryze heavy metalové album a to tvrdím navzdory skutečnosti, že právě dnes uběhlo od vydání alba „Painkiller“ přesně pětadvacet let. Velkou událost posléze kapela podporuje bezmála dva roky koncertně na obou březích Atlantiku a společnost jim u toho střídavě dělají kapely jako PANTERA, ANNIHILATOR nebo dokonce SKID ROW. Za zmínku stojí i účast na festivalu Rock In Rio v lednu roku 1991. Vrcholné období však nemá věčné trvání a již v létě roku 1992 Rob Halford všechny šokuje zprávou, že v řadách své dlouholeté kapely končí, protože mu údajně jejich hudba již nemá co dát a nabídnout s tím, že se chce především věnovat modernější metalové muzice, což po chvíli dokumentuje působením u FIGHT, kde ho na bicí doprovází rovněž Scott Travis. Nastává naopak období největší krize JUDAS PRIEST, které je zahájeno zhruba pětiletým čekáním na albového následovníka, přičemž z toho minimálně tři roky se vůbec neví, kdo nakonec stane u legend za mikrofonem.


(100%)


11.08.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

DarthArt
08.04.2016 21:42

Tady je zbytečný cokoliv dodávat, jen zatleskat, jak Priest vytřeli zrak všem, co si mysleli, že JP už jsou vyhaslí dinosauři před vymřením. Teda, fans museli čumět jak sviňa, když přinesli Painkillera domů a očekávali něco ve stylu Turbo. Mít Painkillera se skladbou Ram it down jako bonusem, vyhazuju celou ostatní sbírku a jedu těchhle deset skladeb až do totálního zblbnutí.

 

Bluejamie6523.12.2015 18:05

Jsou alba, který se dají celé roky poslouchat každý den In rock,IV, Physical Grafitti, Razamanas, Salisbury,Toys in the Attic, High Voltage, Holy Diver... a Painkiller k nim patří

 

Valič
20.08.2015 10:17

Celý profil je velmi dobře zpracovaný (ostatně jako vždy). Většinu alb bych hodnotil zhruba stejně. Můj Top 5 momentálně vypadá takto: 1. Painkiller 2. Defenders Of The Faith 3. British Steel 4. Screaming For Vengeance 5. Sad Wings Of Destiny (všem pěti bych dal 100%).

 

daveyy14.08.2015 17:29

Tak to těžce nesouhlasím že Ram It Down je sračka!! Naopak ho považuji za předzvěst Painkillera a Johnny B. Goode je pro mě jeden z nejúžasnějších coverů vůbec!

 

Kropis11.08.2015 13:46

Když si vezmu jaká sračka je Ram It Down a jak dokonalé dílo je Painkiller, tak se ani moc nedivím, že Halford to zabalil na vrcholu... Upřímně nevím, jak by se dalo důstojně navazovat, takhle Halford nastolil nové výzvy nejen sobě, ale i Judasům.