METALFEST OPEN AIR 2025 - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 6.-8.června 2025 - neděle (den třetí)

Třetí den plzeňského festivalu pokračoval ve znamení deště a teploty se tentokrát nepodívaly ani ke dvaceti stupňům a postupně klesaly až někam k deseti. Což je počasí, které mi vyhovuje mnohem víc než třeba třicetistupňová vedra. Ale chápu, že pro ty, co bydlí ve stanu, jsou tři dny za sebou v mokru pěkný opruz. Byl to také den, kdy jsem v Lochotíně strávil zdaleka nejvíc času a viděl celkem sedm kapel, včetně té, kvůli které se pro mě návštěva letošního ročníku stala povinnou záležitostí. KING DIAMONDa poslouchám od devadesátek, ale nikdy jsem s ním neměl tu čest naživo, takže jsem si do Plzně přijel opravit jednu dlouho svítící nedostatečnou v žákovské knížce. KING netouruje moc často a tak jsme ho v Česku vídali jen sporadicky. Do Lochotína vcházím už po poledni, abych stihnul švýcarské AD INFINITUM, což je jedna z těch více instantních symfonicko metalových kapel, které se v posledním desetiletí zjevily. Pragokoncert k nám tuhle bandu vozí poměrně často na festivaly i na turné, ale zatím se naše trajektorie neprotnuly. Každopádně chyba lávky. Druhá největší hvězda toho dne HEAVEN SHALL BURN kvůli indispozici zpěváka nemohla dorazit, a tak se celý program posunul. Takže jsem překonal svůj festivalový rekord ve včasnosti, když jsem přirazil už za finálních tónů vůbec první kapely, řeckých goth-black metalistů W.E.B.. Kdybych byl býval věděl, co vím teď… Příště si na ně určitě přivstanu. (Gazďa)

Teprve o následujícím zástupci jsem tak schopen něco napsat. O německých HUMAN ZOO jsem předtím také nikdy neslyšel, ale vystoupení to bylo dobré. Poctivý staroškolský hard rock, který připomínal klasické skupiny britského střihu. Šestice muzikantů ze Švábska, kde se vedle běžných nástrojů a kláves objevuje i saxofon, produkuje docela zapamatovatelné halekačky s jednoduchými nápěvy na samohlásky „o“ nebo „a“ umožňují snadnou participaci publika, čehož kapela hojně využívala. Bylo zřejmé, že už podobné štace obrážejí nějakých dvacet let, jelikož jim sandál nerozhodilo ani brzké zařazení do programu ani proudy vody valící se z nebes. Publikum jejich sympatickou snahu ocenilo a celkem spolupracovalo. Já taky chvílemi protáhnul hlasivky a u toho přemýšlel, že takový konstantní intenzivní déšť má výhodu v tom, že se člověku stojícímu venku alespoň samo do kelímku zdarma doplňuje „pivo“… (Gazďa)

Je po poledni. Pořád chčije a chčije. S hrnkem kávy v ruce vycházím doma na balkón a pozoruju, jak se to všude kolem, právě díky všudepřítomnému mokru, hezky zelená. Z kilometrové dálky kdesi dole pod kopcem slyším hlukové poryvy festivalu. Pořád je ještě čas zůstat v teple. (Stray)

Následovali už mnou očekávání AD INFINITUM, na které se počasí trochu zlepšilo, a tak to měli hned lehčí. Plus bylo jasné, že už mají mezi Čechy a zjevně i mezi přítomnými Němci dost fanoušků. Lidi je znali, prostor pod pódiem se zaplnil a i v amfiteátru přibylo dost lidí. Původně sólový projekt krásné a schopné švýcarské zpěvačky Melissy Bonny, kterou možná někdo zná jako doprovodnou tourující vokalistku KAMELOT. Skladatelsky plodná parta, která má za sebou během pěti let čtyři alba dost chytlavého (ale ničím objevného) symfonického metalu. Naživo to AD INFINITUM celkem solidně rozjeli a hodinka s nimi hezky utekla. Kapela přesně pro Metalfest. Melissa (mimochodem manželka bubeníka AMARANTHE) je dobrá zpěvačka i showmanka, na kterou se dobře dívá. Krásná a živočišnost sama – a i díky dobře zvolenému kostýmu tak byly minimálně u mužské poloviny publika uhranuty nejen uši, ale i oči. Klidně na ně někdy (kvůli uším) zajdu znovu. Jen těžko mohl poté následovat větší kontrast. Američtí klasici crossover HC thrashe MUNICIPAL WASTE. Divočáci s punkově krátkými a přímočarými skladbami obalenými do thrashových riffů rozdováděli Lochotín stylem podobným ALESTORM o den dřív. Ne nadarmo se o nich mluví jako o „party thrashi“. Šílený zpěvák Tony Foresta pobíhal jako prdlý po pódiu, natřásal se, žertoval a hrozil publiku – taková thrashově skejťácká verze Barneyho Greenwaye. Docela dobré riffy, docela dobé songy, které si na nic nehrají a ve dvou třech minutách to do nás napálí. Raz, dva tři, bum… Aspoň se Lochotín trochu zahřál. (Gazďa)

Až krátce před třetí jsem uvnitř areálu, neb se spoupiska, díky absenci druhé nejhlavnější kapely dne HEAVEN SHALL BURN, posunula o hodinu a půl vzad. Zpěvák německých metalcoristů údajně ztratil hlas v průběhu vystoupení kapely na Rock Am Ring, konaném o den dříve, a tak tahle akvizice nemohla přijet. Osobně nelituji, podobnou hudbu vůbec nesleduji. Američtí thrash/hardcore rozervanci MUNICIPAL WASTE z Richmondu ve Virginii patřili mezi nemnoho souborů, rozpumpovávajících zdejší dav pod pódiem k vytrvalému circle pitu a velké aktivitě. Bylo nepochybné, že si svůj výstup užívá nejen kapela, ale i řada jejich hektice přihlížejících fans. Nebylo to špatné, ale třeba by se chlapci mohli trochu zamyslet a složit aspoň jednou v životě taky nějakej výraznej song. Náhrada za CREMATORY, maďarská folk-metalová DALRIADA mne vůbec nezajímala. Ten dojem jsem získal již během příprav pódia, při pohledu na bílé volné košilely jednotlivých členů tohoto lidově tanečního souboru. Od malička mám opravdu velkou averzi na cimbálovky, ovšem jestli tahle kapela užívá v repertoáru i zvuk cimbálu, to je otázka spíše na Gazďu, ten na rozdíl ode mne před pódiem zůstal.:-) Dravcům z Bay Area DEATH ANGEL bohužel příliš nedopadl zvuk, konkrétně kytarová složka působila upozaděně, což je pro thrash metal poměrně fatální nedostatek. I přes poplašnou signalizaci mnoha lidí směrem ke zvukařům, si nedokážu vysvětlit, proč se s tímto stavem po celou dobu vystoupení DEATH ANGEL vlastně nic zásadního neudělalo. Možná jen mírná zlepšení v poměru kytar k optimálnímu nastavení zpěvu i bicích, ale do ideálu to mělo daleko vlastně i na konci setu. Velká škoda, Mark Osegueda není jen skvělým zpěvákem a frontmanem, ale i velkým burcířem, který průřez jejich thrashmetalovou tvorbou táhl. Kapela z Bay Area pravděpodobně po celou dobu svého setu nezaznamenala, že zvuk vystoupení nemá ideální. (Stray)

Maďary DALRIADA jsem před fesťákem trochu naposlouchával a docela se mi to líbilo, ale u koncertu jsem zůstal jen na několik skladeb. Taková kombinace Hradišťanu a měkčího metalu s výraznými instrumentálními folkovými vložkami. Zpívají v rodné řeči, mají pár zapamatovatelných věcí, předělali Bartóka, tak proč tomu nedat šanci? Vydržel jsem ale jen asi čtvrt hodinu. Opět se spustil liják a taky jsem si chtěl dát na chvíli pauzu a zaskočit se Strayem, Mauglím a Papouchem na pivo do skla před areálem. Hlavně mě ale rozladily housle a chorály z pásku. Když hrajete „lidovku“, tak nemáte dělat tyhle prasárny. Pokud se jsou v tomhle stylu schopni chopit mikrofonu pouze dva členové z šesti, tak je taky něco špatně. K čemu jsou bílé košulky a juchavě se natřásající vokalistka? U tohohle žánru prostě musejí umět zpívat všichni, jinak to nedává smysl. (Gazďa)

Zpátky jsme se tak všichni vrátili až na legendy thrashe DEATH ANGEL, na které už zas pěkně svítilo sluníčko, ale bohužel se potýkali s prasárnou jiného typu. Zvuk byl – nedá se to opravdu říct jinak – zprasený. Nevím, co se stalo, ale znělo to, jako kdyby se hrálo hlavně na odposlechy. Kapela zprvu netušila, že se něco děje, což pochopila až z reakcí publika. Zvukař s tím v průběhu vystoupení moc neudělal a celý zážitek to zkazilo. Už jsem tyhle Američany jednou viděl a byl to uragán, maelström a svou nespoutanou živelností jeden z mých oblíbených koncertů, kdy jsem si i pěkně zařádil v moshpitu. Tohle byl proti tomu nedělní čajíček… (Gazďa)

Finští STRATOVARIUS coby zástupci melodického power/speed metalu působili jako vyzrálé, instrumentálně i vokálně nabušené těleso, držené v mantinelech klasicistního pojetí metalu přísným okem klávesáka Jense Johanssona, borce, co hrál kdysi u Yngwie Malmsteena. Právě Jens a zpěvák Timo Kotipelto udávají STRATOVARIUS ráz. Skladby se jinak drží klasických parametrů melodického stylu a celkové perfekce. V průběhu jejich programu ustala další z krátkých dešťových přeháněk a na obloze se nad areálem dokonce objevila obrovská duha, jak symbolické, i vzhledem k tomu, jaký měli na jejich výraz kdysi vliv RAINBOW Ritchieho Blackmorea. STRATOVARIUS však odehráli svůj akademický set bez přidaných niterných hodnot. (Stray)

V žánrově pestrém odpoledni následovali další klasici, tentokrát powermetaloví. STRATOVARIUS jsou prakticky každoročními návštěvníky akcí Pragokoncertu. Jen mění Plzeň za Vizovice nebo za Ostravu. Mám o dost radši jejich stylové i geografické krajany SONATA ARCTICA. Bandu pod vedením nestárnoucího Timo Kotipelta mám v přihrádce „docela dobří“. Líbí se mi ale jejich poslední album „Survive“ (2022) a tam titulní skladba nebo „World on Fire“, které obě v Plzni zazněly. Tyto věci dokazují, že i tihle Finové jsou schopni se posunovat k modernímu a agresivnějšímu zvuku. Jinak to byl standardně dobrý a profesionální stratovariusovský výkon, který potěšil, ale nepřekvapil. HEAVEN SHALL BURN jsou kapelou, která mě nikdy nebavila a její oblíbenost moc nechápu. Některé písně jsou sice docela dobré, ale ten příšerný zpěv… Tuctově šedivý, nudný a sípavý řev, uniformní a stejný ve všech písních. Těšil jsem se, že si naživo potvrdím/vyvrátím tenhle dojem. Kvůli potížím zpěváka s hlasivkami o den dříve v Německu se ale koncert neuskutečnil. Už jsem tyhle Němce z různých důvodů párkrát promeškal. Tak snad příště! (Gazďa)

Vrchol festivalu přišel samozřejmě až s koncertem KING DIAMOND a i když byla očekávání velmi vysoká, dánský mistr metalového hororu letos rozhodně nezklamal. Tvrdím, že podobně skvělý koncert jsem snad v Plzni ještě neviděl. Byť šlo o průřez klasickou tvorbou, zacílený především na prvních pět nejslavnějších desek, obohacený dvěma skladbami z připravovaného alba - jmenovitě „Spider Lilly“ a „Masquarade Of Madness“, celý ten večer působil až magickým dojmem. Fascinovaly jak čarokrásné věci z alba „Abigail“, tak technické provedení vypalovaček z neménně legendární fošny „Them“. Vrcholem se však pro mne staly hitovky „Sleepless Nights“ a pak samozřejmě také „The Eye Of the Witch“ s nosným klacisistním partem kláves, za kterými na vyvýšeném místě v zadní části scény dlela Hel Pyre (řecká basačka od kapely NERVOSA). Mimořádně povedený zvuk, skvělá souhra a instrumentální brilance všech zúčastněných, především pak kytaristů Andyho LaRoquea a Mike Weada, rytmická preciznost, vokální nezpochybnitelnost samotného mistra, scéna budící dojem interiéru honosné usedlosti opatřená dvěma schodišti a přemostěním, zde umožňujícím zajímavá scénická ozvláštnění, uhrančivé nasvícení toho všeho, zkrátka vystoupení KING DIAMOND v Plzni se stalo neopakovatelnou záležitostí a velkým zážitkem. Pro mne dost možná jeden z vůbec nejlepších koncertů v historii Metalfestu. Dokonalost! (Stray)

Naopak u KING DIAMONDA si můžu v kolonce nedostatečných zaškrtnout „opraveno“. Každý rok se během jednoho z těch velkých večerních koncertů snese na Lochotín anděl z nebes, který vytvoří neopakovatelnou a magickou atmosféru. Předloni to bylo úžasné vystoupení ARCH ENEMY, loni mraziví DIMMU BORGIR, letos byly takové koncerty rovnou dva. Páteční WITHIN TEMPTATION a pak v neděli dánská legenda. Tentokrát to ovšem nebyl anděl, ale sám Lucifer, který se vydrápal z lůna země, aby s Kingem uzavřel ďábelskou smlouvu o tom, že tenhle večer bude nezapomenutelný. Stavělo se už od předešlé noci, aby na pódiu vzniklo něco mezi strašidelným domem, katedrálou a blázincem. Těšil jsem se jako malé dítě, ale myslím, že to tady popisuju střízlivě a odpovídá to stavu věcí. Dokonalá atmosféra, výborné hororové divadlo, skvěle šlapající kapela a principál v úžasné hlasové formě. Zcela čistě to tam trefoval bez jakéhokoliv zaváhání. Pod tím make-upem se to nepozná, ale Kim Petersen v těchto dnech oslaví šedesát devět let, a je tak o dva roky starší než Bruce Dickinson. Jak to s tím hlasem dělá? Neuvěřitelná byla také jeho spolupráce s doprovodnou vokalistkou Hel Pyre, původně z výše zmíněných W.E.B. (a také z brazilské NERVOSY), která Kinga často doplňovala v precizních a bezchybných harmoniích. Připojila se k němu až na evropské turné a Plzeň byla teprve čtvrtou štací. Nevěřil bych tomu, kdyby mi to někdo říkal. Znělo to, jako kdyby spolu zpívali roky. Tady opravdu někdo musel podepsat smlouvu s ďáblem… Co se týče playlistu, tak jeho jádro tvořily staré známé klasiky z osmdesátkových desek a také – k mému potěšení – dvě věci z mnou oblíbeného alba „The Eye“ (1990) plus titulní píseň z „Voodoo“ (1998) a dva kusy z nekonečně dlouho připravované novinky, kterou by měl Metal Blade vypustit letos. „Higher, burning higher!“. Jestliže to, co se dělo na pódiu, nemělo daleko k dokonalosti, zklamáním byla reakce publika. Zvláště když vím, do jakých grádů se dokáže Metalfest dostat. Bylo sice plno, ale… Starší generace si to přišli asi odkoukat a ty mladší pod pódiem jen možná zkontrolovat, kdo to je ten pištící stařík převlékající se za čertíka Bertíka. Největší reakce tak vzbudila skladba „Sleepless Nights“, asi protože je mladším nejznámější, jelikož je na internetu hojně podrobována rozborům od různých hlasových koučů a youtuberů. Námitku, že není KING DIAMOND na nějaké divoké trsání, neberu… Nemusí být, ale při koncertu je participace publika zásadní a myslím, že si chladnosti plzeňského davu všimli i o pár kroků dál tam ve strašidelném domě. Škoda. (Gazďa)