Last Hardrock Outsider

OZZY OSBOURNE - Když stíny varují 7/10

S vydáním výtečného alba „No More Tears přišlo masové vzedmutí zájmu o muziku, jakou se tento všemi mravokárci osočovaný a obávaný rocker na své sólové kariéře prezentoval. S tím souvisela i narůstající obliba a vytíženost všech jeho tehdejších spoluhráčů. Bylo však nutné v nastoleném směru pokračovat, takže když se Zakk Wylde rozhodl právě tehdy prezentovat svým bočním projektem PRIDE AND GLORY (stejnojmenné debutové album vyšlo v roce 1994), jinak inspirovaným jižanským rockem sedmdesátých let a Mike Inez záhy kývl na nabídku seattleských ALICE IN CHAINS, musel se Ozzy porozhlédnout po jiných spoluhráčích. Pravdou však zůstává, že Ineze sám velký šéf přesvědčoval k odchodu, uvědomujíc si dlouhodobou nejistotu, jakou obnáší působení v jeho doprovodném bandu. Na místo kudrnatého baskytaristy tedy znovu zaskočil Ozzyho bývalý spoluhráč z BLACK SABBATH, vynikající Geezer Butler a role studiového kytaristy se na nějaký čas chopil Steve Vai. Z prvních jamů vzniklo několik skladeb, se kterými se později počítalo na album. Práce sice začaly s Michaelem Wagenerem, ale záhy byly přerušeny a znovu se vše začalo přeskupovat. Ono vlastně nahrávání každého Ozzyho alba bylo hodně komplikovanou, mnohdy několikrát přerušovanou, záležitostí, která se táhla déle než rok.



Za bicí soupravou se ještě nějaký čas nacházel osvědčený Randy Castillo, aby finální práce proběhly zas v úplně jiném složení a to nejen na jeho postu. Tou zásadní změnou bylo angažování bubeníka Deena Castronova a zejména návrat ztraceného syna Zakka Wyldea ke kytaře. V sestavě s Castronovem, Wyldem, Butlerem a slovutným mágem Rickem Wakemanem u kláves vlastně vzniklo pod producentským dohledem Michaela Beinhorna album „Ozzmosis“, velmi moderní, ponuré a temné dílo, které si brzy řada hardrockových fanoušků oblíbila.  Co se týče technické a producentské práce, šlo skutečně o naprostou špičku ve škatulce Hard´N´Heavy poloviny devadesátých let a  sám hlavní aktér prostřednictvím tohoto díla tehdy potvrdil, že se nehodlá z nastoleného směru –> vzhůru na rockový Olymp, jakkoliv pakovat. Deska dost možná postrádala onen heavymetalový prvek, jakým se prezentovala alba z osmdesátých let, nebyla možná ani tak jednoznačně hitová jako „No More Tears“, co jí však rozhodně nechybělo, byla sugestivní atmosféra, prvotřídní a v té době velmi moderní hutný sound.


Dílo zahájila hymna „Perry Mason“, jedna z nejlepších Ozzyho skladeb vůbec. Tímto majestátním chórem vstoupil do nové etapy své diskografie. Do etapy, kdy neváhal spolupracovat a podporovat celou řadu kapel rekrutujících se z tvrdě metalového ranku. Tehdejší trend vlastně klasickému rocku příliš nepřál, což věděl ze všeho nejlépe jeho management v čele s manželkou Sharon. K jeho tvorbě se tak záhy dostali i příznivci tvrdších metalových odrůd, ale rovněž i posluchači alternativněji laděných rockových kapel, kterých tehdy vyrašilo všude kolem jako hub po dešti. Nešlo však o žádný vyložený stylový přemet, jen se zkrátka tou dobou i v tradiční hardrockové muzice upřednostnily jiné vlastnosti, než tomu bylo třeba o deset let před tím.


Skladby jako „Tomorrow“, „Thunder Underground“ nebo „Denial“ platí ještě dnes za to nejtvrdší s čím se kdy OZZY OSBOURNE na své sólové dráze prezentoval. Mohutné riffy měly opravdu sílu dynamitu. Jejich protipólem pak byly písně prezentované v o dost mírnějším rozpoložení - hitová „I Just Want You“, což byl na album „Ozzmosis“ netradičně zpěvný singl, dále pak ponuré vály se silně sugestivní atmosférou jako „Ghost Behind My Eyes“ nebo „See You On The Otherside“, kde se do textů promítají témata následků divokého života na hraně a letitého balancování nad propastí. Ozzy to všechno sice přežil, ale varovným stínům z vlastní minulosti právě tehdy začal naslouchat velmi bedlivě. Tyhle songy si udržují auru jakési snovosti. Příjemným zpestřením byl song „My Little Man“, který se jako jediný na „Ozzmosis“ dostal ještě z původních zkoušek se Stevem Vaiem a nebo pak neuvěřitelně nostalgická balada „Old L.A. Tonight“, která byla důvtipně umístěna na samotný závěr. Dle mého však album „Ozzmosis“ na laťku nastavenou svým předchůdcem nakonec nedosáhlo, avšak ukázalo tehdy sedmačtyřicetiletého Madmana z trochu jiné stránky. Jednak koketujícího s aktuálním děním na scéně, s tvorbou více zaměřenou na atmosféru a v o dost ponuřejším, osudovějším vyznění. Pryč byla bezstarostná rozjuchanost z minulosti, stejně jako prvky optimismu, hitovosti a klasicky metalové přímočarosti.



Na sklonku roku 1995 tedy pouhý měsíc po realizaci „Ozzmosis“ koncertuje OZZY OSBOURNE poprvé v Čechách, konkrétně ve Sportovní hale na pražském Výstavišti. Předskokany mu dělají kalifornští divočáci z FEAR FACTORY a prosincová dvojice koncertů je beznadějně vyprodaná. Ještě před zahájením turné však dochází opět ke změnám sestavy. Za Deena Castronova, jehož služeb Ozzy využil pouze ve studiu, se vrací za bicí Randy Castillo a stále vytíženějšího Zakka Wyldea střídá koncertní kytarista Joe Holmes. Tenkrát jsme zkrátka  haluzně přišli o sledování vrcholného Zakka Wyldea v akci a dodnes mě to celkem mrzí, protože Joe Holmes nebyl ani zdaleka tak zajímavou a osobitou personou. Geezer Butler v sestavě zůstal a celé turné se svým bývalým kumpánem nakonec odjezdil, vypouštějící do světa zrovna v té době svůj sólový debut pod hlavičkou G//Z/R.


V druhé půli devadesátých let posléze Ozzy dominuje celé zaoceánské metalové scéně, protože se pod jeho záštitou a patronací konají první ročníky dnes již legendárního putovního festivalu Ozzfest. Kapely, které na něm většinou působily, mluvily za vše - PANTERADEFTONES, KORN, MARILYN MANSON a další. Bylo tedy zjevné, že pod kormidly Osbourneova managementu se daří prosazovat o generaci mladším sebrankám. V roce 1997 dochází k realizaci prvního best of materiálu nazvaného „The Ozzman Cometh“. Na výběrovce se nachází jediná nová skladba a sice „Back On Earth“, která zbyla z natáčení poslední řadovky. Velmi dojemná píseň s výtečnou refrénovou gradací, která dokázala spolehlivě chytit za srdce, stála na výrazných partech Wakemanových kláves a charismatickém Ozzyho přednesu. Dle mého šlo o skvělou skladbu. Zajímavostí je, že klip k této písni se natáčel poblíž Prahy, konkrétně v exteriérech gotické osady Ořech zhruba 10km na jihozápad od hlavního města, která jen pár let poté do základů vyhořela a kterou do té doby využívala celá řada zahraničních filmařů. Početný kompars byl tehdy dobrovolně nabírán v řadách našich bezdomovců.


23.07.2014Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
24.07.2014 12:01

Stray 24.07.2014 11:00: jo, ted jsem to nasel, odjel jen jihoamericke turne 1995 a v polovine zari vyletel, protoze se i dle jeho slov "choval jako curak".

 

Stray
24.07.2014 11:01

Hlavně ho nutili nechlastat a trénovat.:-)

 

Kropis
24.07.2014 11:00

Jen tak na okraj, někde jsem četl, že sám Ozzy album Ozzmozis nesnáší, protože ho tenkrát producent nutil zpívat příliš vysoko a na celé nahrávání nemá moc dobré vzpomínky :)

 

Stray
24.07.2014 11:00

Pokud odehrál Castronovo k Ozzmosis nějaké koncerty, pak to musela být jen menší část a spíš bezprostředně v prvních týdnech po vydání. Deska vyšla asi v říjnu 1995 a v prosinci v Praze už seděl za bicími Randy Castillo. Tak holt nevím, třeba to byly koncerty hrané ještě před realizací a nebo souběžně s ní.

 

Imothep
24.07.2014 10:12

Supr pokracovani i s par infos, ktere ani me nebyly moc zname. Nicmene, co se tyce Deena Castronova, nevim jestli odjel cely turne k Ozzmosis nebo ne, ale mam minimalne jeden audio a jeden video bootleg, kde prokazatelne hraje on.