Last Hardrock Outsider

ACCEPT - Blind Rage

Němečtí veteráni jdou potřetí na zteč s Markem Tornillem u mikrofonu a jestliže již minulé album „Stalingrad“ naznačilo cosi o nulovém stylovém posunu, ale také o řemeslné práci odvedené podle předem nastavené šablony, novinka „Blind Rage“ vše jen podtrhuje. Tyhle německé válečníky prostě nemůžete nepoznat, díky čemuž jsou stále oslavováni početnou metalovou obcí. Má to však i svou stinnou stránku. Pokud pomineme velmi zdařilou comebackovou desku „Blood Of the Nations“ z roku 2010, která dokonce útočila na příčky vydobyté jejich nejslavnějšími alby z osmdesátých let: „Restless And Wild“, „Balls To The Wall“ a „Metal Heart“, jsou současní ACCEPT vlastně vcelku nezáživnou kapelou. Novinka „Blind Rage“ nemá po umělecké stránce žádných větších ambic kromě toho, aby znovu přiměla širokou fanouškovskou základnu ke koupi a těmto zde bylo naservírováno něco metalové hudby v obvyklém stylu.


 

 

Album „Blind Rage“ obsahuje jedenáct heavymetalových skladeb, z nichž o ani jedné nemohu říci, že by mne něčím nějak výrazně zaujala, na druhou stranu o výrazném zklamání nemůže být také vůbec řeč. Už s předstihem zveřejněný singl „Stampede“ prozradil cosi o skladatelském tápání a oné všudypřítomné šablonovitosti či nulové ambici přijít s něčím neoposlouchaným a trochu zajímavějším. Ačkoliv se nová deska s komickým bizonem na přebalu tváří jako zarputilé a gruntovní heavymetalové výrazivo, jde o vcelku vyluhovaný čaj. Sice zde i letos dokážu vypíchnout několik světlejších bodů, to nepopírám, ale jen stěží si mohu myslet, že jde o skvělé dílo, zcela v kontextu s jejich silnější částí diskografie. Co mne tedy vadí? Všechny skladby vycházejí s téměř shodných motivů a jsou si podobné jako vejce vejci. ACCEPT málokdy přišli s deskou, kde by něco málo motivů, které by jindy připadly tak na šest skladeb, bylo roztaženo na položek jedenáct.

 

Ano, i oni už několikrát ve své kariéře přišli se slabším albem: „Eat the Heat“, „Deathrow“ nebo „Predator“, ovšem zas až tak špatně jako v těchto případech současnost nevidím. Prostě se v době s Tornillem hodně opakují a obracejí stále stejnou formulku, která sice před čtyřmi lety byla osvěžující, ovšem dnes už ani moc není. „Blind Rage“ je nejlacinějším možným způsobem, jakým podobně velká heavymetalová kapela může přivádět na svět své další dílko. Vše hraje pro to, aby znělo jako ACCEPT ze staré éry, ale jsou to jen takové pitomosti jako třeba - podobné ladění kytar, tu a tam vyhrávka upomínající na něco z osmdesátých let, důrazný Wolfův riff a Tornillův ječák, na který chlapácky odpovídá  sbor. Když bych projel jednu položku po druhé, určitě bych u poloviny uznale pokýval hlavou. Konkrétně pro mne jsou těmi nejlepšími tyto songy: svižná „Trail Of Tears“ střižená v hodně tradiční německé fazóně, pomalejší „Wanna Be Free“ s nosnou vyhrávkou, rozohněná „Bloodbath Mastermind“ se zpěvnější refrénovou gradací a nebo v samotném závěru umístěná jízda „Finale Journey“, kterou rovněž zdobí další z klasických vyhrávek Wolfa Hoffmana.

 

Neřekl bych, že je zde příliš průserových songů (do této kategorie bych zařadil asi jen „Dark Side Of My Heart“, moc se mi však nelíbí ani „Stampede“ nebo unavená „Fall Of The Empire“, ACCEPT dle mého prostě letos zaspali v úvodu nahrávky), ale na druhou stranu ani těch víc než jen dobrých. Všechno se tak nějak drží průměru a snaží se hlavně vyhnout všemu, s čím kdy kapela dosud nezacházela a co by do myslí fanoušků zatnulo trn větších pochybností. Prvořadé je, aby vše znělo jako ACCEPT. Až se z té snahy o dodržení obvyklých pořádků vytratila svěží myšlenka. 


Když jsem nedávno přemýšlel nad tím, proč mne vlastně již od minulého alba „Stalingrad“ tahle současná podoba moc nebaví, zjistil jsem, že kromě menšího charismatu nových skladeb je to hlavně menším charismatem hlasu Marka Tornilla, který (teď zpětně už je to naprosto zjevné a potvrzené) na Uda Dirkschneidera absolutně nemá. Tornillův hlas možná dokázal bavit na prvním albu, které tento Američan s Němci nazpíval, ale dále už se pouze opakuje, postrádá výraznější barvu a Udův švih, a tak se zde vše slévá. Mark dle mého skladby spíš drží v opratích, na místo toho, aby jim pomáhal a můj názor je takový, že druhá i třetí deska jím odzpívaná to prostě odnesly. Vlastně si myslím, že kdyby všechna tři nová alba nazpíval Udo, bavila by mne všechna o dost více, songy by vyzněly lépe, silněji, zkrátka celkově by se vyjasnily. Mark bohužel ukočíroval jen tu první. Od ACCEPT bych opravdu čekal mnohem víc, což ovšem neznamená, že jde o vyloženě špatnou věc. 


25.08.2014Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
08.07.2017 23:11

No konečně. Palec hore!

 

Stray
08.07.2017 22:34

Jo a asi tady nechám zařídit diskusní sekci: PRÁVĚ POSLOUCHÁM

 

Stray
07.07.2017 20:15

Jako tahle kapela na studiovkách působí dneska už hrozně sterilně, jakoby ta nová alba vyráběla sériově, absolutně bez nějakého vnitřního kouzla, nápadu. Naživo jsou furt dobrý, ale přesně takhle si nepředstavuju dobré fungování nahrávek ACCEPT, přesně takhle to nechci. https://www.youtube.com/watch?v=tFqFYHFNeCc

 

Roman31.12.2015 20:33

Byl jsem na dvou koncertech s Markem a je lepší než UDO. Jsem skalní fanda Acceptu a nedám na ně dopustit. Roman

 

judas22.10.2014 19:03

Já zas radši Tornilla než Uda. A poslední 3 desky s ním jsou super. Bohužel žádná z metalových kapel 80tých let už nevystoupí ze svého stínu, můžou se snažit sebevíc. Lidi víc uznávaj starou klasiku ... starý osvědčený pecky. A máklokterý kapele prošlo nějaký experimentování ... metaloví fans jsou prostě konzervy.... a já jsem hrdej, že mezi ně patřím!!!

 

stefanos17.10.2014 08:02

Parádní deska, Tornillo si mě definitivně získal.

 

Daveyy28.08.2014 17:24

Já jsem naopak velice spokojený!Všechny klasické atributy ACCEPT jsou zachovány a jak jsi Strayi sám napsal, v minulosti se experimenty moc neosvědčily. Ale tak pompézní chorály co dovede Accept jinde nenajdeš. A souhlasím Tornillo neni Udo ale jako náhrada funguje bezvadně!

 

Kropis
26.08.2014 10:59

S reckou vesměs souhlasím, jen to vidím zatím tak na 70 %. Pro mě to je prostě lepší než Stalingrad, který se držel těsně nad průměrem. S tím Tornillem já nevím, mně je prostě sympatičtější než UDO, je to takový metalový Brian Johnson a mám rád jeho desky s T.T. Quick. Navíc bych řekl, že na novince už nejde tolik do výšek, což rozhodně není na škodu. Prostě něco ve stylu Stampede, to je pro mě zatím nejlepší položka na albu. Postupně se ale objevují další. Jinak Death Row je parádní album :) Ostatně jedno z alb, kde se Accept snažili o něco jiného a tvrdě narazili, takže si myslím, že to, že tu máme třetí téměř totožné album, je důsledek neochoty metalových konzerv přijmout cokoliv jiného, on totiž Predator taky není špatný, jen zní zase jinak.

 

Carloss
25.08.2014 12:06

Jak jsem počítal nic nového,ale poslouchat se to zatím dá.