Last Hardrock Outsider

MANOWAR - The Triumph Of Steel

Asi nebudu muset připomínat, že očekávání nového alba MANOWAR (nacházejících se tou dobou na samotném vrcholu zájmu metalové obce) byla obrovská a kapela onu pauzu stále prodlužovala až na do té doby neskutečné čtyři roky. Již s novým kytaristou Davidem Shanklem, pětadvacetiletým a velmi talentovaným strunotepcem, jenž nahradil svého předchůdce Rosse Friedmana již v průběhu koncertních štací na podporu alba „Kings Of Metal“, a rovněž s novým bubeníkem Kenny Earlem, jenž přijal přízvisko Rhino, byla kapela schopna čelit největším a nejambicióznějším uměleckým výzvám v jejich dosavadní kariéře. Před tím než řady MANOWAR opustil na základě rodiných problémů Scott Columbus, daroval svou legendární soupravu bicích právě Rhinovi, který obřadně, a před kamerami celý akt zaznamenávajícími, svou starou soupravu spálil. Žádné prameny však již neuvádějí, zdali si Columbus své bicí vzal zpátky, když se tři roky poté (v roce 1995) do kapely vracel. Každopádně v prvé půli devadesátých let dosahovala DeMaiova velkohubost maxima, když neváhal, k sympatiím mnohých (včetně sedmnáctiletého mne), označit kapely příslušící k záchvěvům nové alternativní horečky za naprostý odpad a samotné MANOWAR v jejich aktuálním rozpoložení za metalové polobohy, kteří se budou snažit v roce 1992 navázat na odkaz největších legend hard rocku jako LED ZEPPELIN.



Mety měli před sebou sebevědomí Američané tedy nemalé a v New Yorku tehdy vznikající album „The Triumph Of Steel“ bylo avizováno jako ta nejokázalejší, nejdelší a nejtvrdší nahrávka v jejich dosavadní kariéře. Po zvukové stránce se materiál ostatně velmi povedl a onen nabušený ocelový sound opravdu nechával veškerou konkurenci za sebou, stejně prvotřídní byl i muzikantský vklad, a tak mnoho ze znalců upozorňovalo, že kapela se právě tehdy nacházela ve své nejsilnější sestavě. Chyba však byla v haprující dramaturgii díla, v jeho přílišné délce a v zcela nevhodném poskládání skladeb, protože album začínající sedmadvacetiminutovým eposem o osmi partech „Achilles, Agony And Ecstasy In Eight Parts“, jehož ústřední látkou byly témata převzatá z části Homérovi Iliady, konkrétně ta část týkající se Trojských válek, si už od počátku koledovala o škobrtání. Chápu, že Joey DeMaio tehdy považoval start alba prostřednictvím podobně rozsáhlé kompozice za to nejatraktivnější, co mohla kapela fanouškům nabídnout. Jednotlivé části skladby však působily spíše nesourodě, jako poslepované úseky vzájemně si vůbec nepodobných skladeb, a budily pak z celkového náhledu mnohem spíše rozpaky než nadšení. Většina posluchačů, spíše než aby si podobně ambiciózní start díla užívala, čekala jen na to, až se podobně obtěžkaná obluda kamsi odplazí.


Z mého pohledu byl tah se zařazením takto dlouhé kompozice, navíc dramaturgicky velmi haprující, naprosto určující chybou a největší slabinou celého alba „The Triumph Of Steel“. Na místo něčeho podobného bych vítal nějaké tři běžně krátké čtyřminutové skladby ve stylu předchozích děl. Polovina z osmi partů, jako třeba k uzoufání nudná vyhrávka „Funeral March“, Rhinovo sólo na bicí „Armor Of The Gods“ nebo DeMaiova exhibice „The Desecrations Of Hector´s Body“, mne přišla naprosto k ničemu. To lepší z antického příběhu se nacházelo pod názvy „The Death Of Patroclus“ (zde se znovu zaskvěl vynikající hlas Erica Adamse), „Hector´s Final Hour“ nebo „Death Hector´s Reward“. Mám pocit, že kdyby se tyto úseky více rozvinuly, mohly z nich být vlastně hodně slušné songy. Po půlhodině poslechu nejrůznějších sólových exhibic a vcelku zdařilých fragmentů byl tak posluchač vyčerpanější a nekoncentrovanější, než kdykoliv při poslechu jakéhokoliv staršího díla MANOWAR.


Alespoň že ze sedmi po eposu následujících skladeb bylo hned šest vlastně vcelku slušných. Pokud pomineme poměrně nevýraznou „Burning“, lze o skladbách s tradičnější časomírou mluvit vlastně pouze v pozitivním duchu. Nápadný byl na nich příklon k tvrdšímu a modernějšímu zvuku a menší zdobnost než u alba předešlého. Na výrazném riffu a kolovrátkovém refrénu stojící „Metal Warriors“ se stala ústřední hitovkou alba, byť ji sice osobně neřadím k tomu nejlepšímu, skladba si získala oblibu a stala se koncertní stálicí. Ani rychlá fantasy jízda „Ride The Dragon“, na tvorbě které se podílel nováček David Shankle (bylo tomu tak i u krásné epické balady „Master Of The Wind“, ale i u fenomenální pekelné jízdy „The Demon´s Whip“), určitě nezklamala. Právě během těchto skladeb jsem si uvědomil, že MANOWAR roku 1992 se vykazují nejtvrdším, nejsemknutějším a zřejmě i nejpreciznějším zvukem v jejich historii. Sound alba byl skutečně velkolepý, kovově drsný a masivní a zcela odpovídal požadavkům doby. Jestliže klasický metal v druhé polovině roku 1992 zmíral na úbytě, MANOWAR si dokázali uchovat kvalitu a po stránce zvuku patřili k světové špičce, navíc si udrželi i svůj osobitý, pevně daný směr. Mnohým učarovala temná „Spirit Horse Of the Cherokee“, song vycházející z období kolonizování a je v něm zachycena část smutné indiánské historie.


Přes nezajímavou „Burning“ jsme se však přenesli k naprosto nejsilnější části alba, kterou představovaly poslední tři skladby. První z nich „Power Of Thy Sword“ je naprosto dokonalá ultra-rychlá power hymna se skvělou melodikou, speedmetalovými kytarovými laufy a přesilným refrénem. Kdyby celé album startovalo právě touhle skladbou, působilo by vlastně o mnoho lépe. Song bičovaný temnými živly, postavený na průrazných riffech a devadesátkovém groovu, má jméno „The Demon´s Whip“, a dle mého se zde MANOWAR podařilo skvěle skloubit vlastní styl s aktuálnějším pojetím rockové potažmo metalové hudby. Tento song platí za drtivé kladivo a nenechal nikoho na pochybách, že MANOWAR byli tehdy vynikající kapelou, která se právě až do poloviny devadesátých let dokázala obstojně vyvíjet a pracovat na sobě. 


Závěr v podobně nádherné epické skladby „Master Of The Wind“, kterou naposled v prvotřídní formě táhne zejména Eric Adams, patří k absolutním vrcholům tvorby této kapely. Výpravný song v sobě skloubil jak velkolepost balad z předchůdce „Kings Of Metal“ (zejména „Heart Of Steel“), tak nabídl i rozvážnější, mnohem opatrněji se rozjíždějící stavbu, jenž přispěla k temnějšímu výsledku. Z celkového pohledu je „The Triumph Of Steel“ rozhodně silným albem, které však doplácí na svou přehnanou ambicióznost a délku, kterou se kapele bažící po stále vyšších metách nepodařilo úplně bezezbytku naplnit, naopak onen Starořecký epos o Achillovi a Hectorovi má v sobě mnoho děr a stává se pro mnohé neúnosným k soustředěnému poslechu, být album právě o tuto část kratší, s třemi „normálně dlouhými“ a vesměs melodickými songy navíc, neměl bych k nahrávce žádných výhrad.


10.05.2017Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kolík
11.05.2017 13:01

Jedna z nejslabších desek v diskografii. Ani songy, jež tu někteří vychvalují, nejsou zdaleka tak dobré, jako libovolná skladba z předchozích 5 desek. Achilles je strašlivá příšernost. Za mě maximálně 40 %

 

DarthArt
10.05.2017 22:59

Nejblíž je mi postřeh Imothepa - taky si myslím, že bylo dobře po Kings of Metal udělat úplně jinou desku. Lepší než se pokoušet opakovat předchozí úspěch, což by se pravděpodobně nepodařilo a výsledek by byl hodně rozpačitý. Mně osobně Achilles vůbec nevadí, motivy jsou tam dobré, slepenec to je, ale mě to baví. A nevadí mi ani to protivné mlácení do bubnů :) Prostě to beru jako scénickou hudbu, experimentálně umístěnou na začátek alba. Možná by bylo lepší to udělat jako dvojalbum, aby Achilles byl oddělen, protože když pak máte poslouchat další skladby, už se nechytíte. Rozhodně si ale nemyslím, že kdyby tam místo Achillea byly dvě-tři normální skladby, byl by výsledek lepší. Ta deska je prostě jiná a ani bez onoho půlhodinového úvodu by neměla takovou razanci jako třeba Fighting the World. Berme to tak, že každá kapela má ve své diskografii nějakou tu "jinou" desku a u Manowar je to tahle. Určitě to dopadlo líp, než experimenty u jiných podobně velkých kapel (třeba Megadeth). Za mě 100 %.

 

Valič
10.05.2017 21:21

90% Jediným problémem téhle desky je ta zmíněná nezvládnutá dramaturgie a zařazení nezáživných instrumentálních pasáží na její začátek. Burning je sice asi nejslabší položkou alba, ale zase nemůžu říct, že by mi tam nějak vadila. Pokud by kapela tu úvodní skladbu sestříhala na dvacet minut a zařadila ji před tu závěrečnou baladu, jednalo by se o jedno z nejlepších alb Manowar.

 

Imothep
10.05.2017 12:31

add: proste na tehle nahravce ocenuji, ze se kapela neopakuje, zkusila cely concept pojmout mirne jinak oproti deskam predchazejicim a jak zvukem, tak lyrikou zabrousila do temnejsich temat, takze to tentokrat neni jen o bojovnicich, metalu, zeleze, sukani apod.

 

Imothep
10.05.2017 12:28

Trefna recenze, kterou muzu bez problem podepsat s tim, ze zminena negativa(spis teda jedine negativum v podobe Achilles, Agony And Ecstasy In Eight Parts), vnimam z dnesniho pohledu spis jako mirne pozitivum. Kapela proste chtela zkusit neco jineho, neco ambicioznejsiho. Ono zopakovat uspech predchozi desky nebyla zrovna mala vyzva. Jasne, celej Achilles mohl byt o polovinu kratsi a lepe zpracovan, takhle to zustalo na puli cesty a mirne rozpacite. Nicmene, slusna mista obsahuje a pri poslechu CD s tim nemam vetsi problemy ….. bohuzel Manowar na deskach z let 2002 a predevsim 2007 “dokazali” jak “daleko” jsou az schopni v tomto smeru zajit. Poznamky / zajimavosti: Scott Columbus mel kapelu udajne opustit kvuli nemoci sveho syna, coz v pozdejsim rozhovoru(po svem druhem odchodu/vyhazovu) dementoval konkretne slovy:”muj syn nebyl nikdy nemocny”. Takze se jen muzeme domyslet, ze za temi vymenami bylo neco podobneho, jako v pripade Rosse. Proste kdo nesouhlasi s vudcem …. Jo a Triumph of Steel je, jak bylo zmineno opravdova lahudka, co se tyka zvuku a produkce. Tam je uplne slyest, jak drahej je kazdej uder do bubnu atd. Resp na pozdejsich deskach je slyset, ze rozpocty na nahravky znacne poklesly. To se teda netyka jen Manowar, ale to uz je jiny pribeh.

 

Fenris 13
10.05.2017 12:07

Spirit Horse, Demon´s Whip, Power of Thy Sword a Master of the Wind jsou naprosté klasiky, hlavně ten indiánský lament mi učaroval. Jinak Rhino svého času prohlašoval, že jestli bude někdy od Manowar odcházet, spálí jejich bicí stejně jako ty svoje staré, tak nevím :-)