SAXON - Innocence Is No Excuse

80%

Být vždy až na místě třetím, nemůže z dlouhodobého hlediska těšit nikoho. A přesně tuto pozici měli na britských ostrovech v době heavy metalové horečky borci z Yorkshirského Barnsley, prezentující se pod značkou SAXON. Na scénu vlétli jako uragán společně s IRON MAIDEN a nějaký ten pátek po dobře adaptovaných JUDAS PRIEST, ale ani jedné z těchto partiček nedokázali nikdy zcela plnohodnotně konkurovat. Jejich skladatelské schopnosti nedosahovaly kvalit a stupně výše jmenovaných, což byl jasný signál i pro tak dost silnou posluchačskou obec, aby se SAXON sice počítali, avšak do nejužší špičky jim postoupit nedovolili. Ale i přes některá úskalí hudební branže, se z kapely stala hvězda první velikosti, která v osmdesátých letech dokázala naplnit obrovské stadióny a prodat milióny desek.

Po první etapě jež se nesla zcela ve znamení NWOBHM, začali SAXON pod tíhou okolních rockových spolků, pošilhávat rovněž po nedozírném trhu americkém. Tam jejich zatvrzele dřevnatému heavíku do té doby příliš pozornosti publikum nevěnovalo, ovšem to se mělo zakrátko změnit. Kapela po plochém a občas dost přeceňovaném albu „Crusader“, za pouhý jeden rok obrátila skladatelské kormidlo o 180 stupňů a jala se s neskutečně přístupným materiálem, nesoucím visačku „Innocence Is No Excuse“, dobývat zaoceánské břehy. Úspěch se sice dostavil, ale zdaleka ne tak velký, jaký kluci očekávali a nejspíš už proto další deska a vlastně i několik jejich nástupkyň, obracelo svůj zrak zase pomalu nazpět, aby se nahrávkou „Dogs Of War“ skupina jako obloukem vrátila na svůj začátek. A tento stav vlastně přetrvává s malými kosmetickými obměnami až do dnešních dnů.

Můj vztah k této kapele je spíše titěrný. Rozhodně bych se jako jejich příznivec neoznačil. Staré časy SAXON mne ničím, ale vůbec ničím nikdy nepřitahovaly a americké období krom desky recenzované vlastně také ne. Za nejpůsobivější nahrávky Byfordovi party označuji alba „Unleash The Beast“ a „Metalhead“. Právě na nich jsem se setkal s pro mne absolutně nejpřitažlivějším materiálem, jaký kdy tito ostrované vyprodukovaly. Obě nahrávky oplývají nadstandardně originálními nápady a lomcují s divákem svým obrovským energetickým potenciálem. Tato dvojice je dle mého tvořivým vrcholem SAXON, který se v pozdějších letech v tak široké míře už na žádné další nahrávce nepodařilo zopakovat. I když takové „The Inner Sanctum“ má k těmto výšinám asi neblíže. Dnes už kapela dávno odvádí „pouze“ rutinní záslužnou práci, která v sobě však postrádá hlubší myšlenku a podobně šokující materiál zkrátka neabsorbuje. Zpátky ale k Innocence.

Za produkčního dohledu mého velkého oblíbence Simona Hanharta, jež k úchvatné dokonalosti dovedl například alba ostrovních prog-rockerů ARENA, vznikala v půli let osmdesátých v německých studiích Union zcela ojedinělá nahrávka „Innocence Is No Excuse“. Na poměru SAXON velmi přístupná a rovněž velice odvážná (nejen obálkou) deska, jež má s původní tvorbou jen pramálo společného. Tou dobou už jejich zastaralé heavy pojetí ustoupilo zcela stranou, aby do nově vytyčeného směru mohli proniknout pro SAXON zcela neotřelé a ojedinělé prvky.

Změnila se jak dynamika jednotlivých songů, tak jejich celková struktura. Písně doznali na vzdušnosti a toporná schématičnost přepustila pozici nadhledu a stadiónové nevázanosti. Kytarové postupy se posunuli vstříc harmoničnosti, s mnohem zřetelnějším tlakem na melodiku. Písně těží ze svého pompézního oparu a hitových, zapamatovatelných refrénů. Směr AOR byl pro SAXON tím pravým, který chtěli do své tvorby implantovat nejzřetelněji. Nutno podotknout, že právě toto se klukům podařilo výborně.

Trojice singlů „Rockin´ Again“, „Back on the Streets“ a „Rock n Roll Gypsy“ oplývá dravostí a novou silnou zbraní tehdejších SAXON. Tou je moderně vystavěný mohutný sound s jasně definovatelnými melodiemi, spojující se v zapamatovatelných refrénech. Vše je podepřeno slušným tahem na bránu a pokud jste divák holdující pozměněnému hudebnímu směru, dostane vás deska na lopatky. V repertoáru Britů však vše zní krapet jinak, než je člověk navyklý u kapel zaoceánské provenience. Písně jsou zemitější a nepostrádají onu příznačnou heavy stuhu. Tu ze sebe naštěstí SAXON nevybourali úplně, což je tak trochu staví do jiné umělecké roviny. Osobně vidím největší pecky v písních „Call Of The Wild“, s náramně povedeným chorusem nalepeným na božskou kytarovou melodii, a v nádherné baladě „Broken Heroes“, kde se hraje především skrze atmosféru a emoce. Druhá strana není sice tak nabitá, nepůsobí prvoplánově, ale i tam si člověk dokáže přijít na své. Takové „Everybody Up“ nebo „Raise Some Hell“ nepostrádají silné myšlenky s dostatkem energie.

SAXON jakoby se však zalekli kam až dokázali s Innocence zajít a jejich desky další, které tak dobré už zkrátka nejsou, zůstaly spíš nutným kompromisem na půl cesty mezi anglicko-americkým trhem. „Innocence Is No Excuse“ tak zůstává jakousi černou ovcí jejich fonotéky, která spoustě těch pravověrných okovaných metalistů, nosících na svých riflových džískách nášivku s erbovním S, leží dodnes pěkně v žaludku.

17.10.2020	Diskuse (13)	Horyna marekdt@seznam.cz