Last Hardrock Outsider

SAXON - Innocence Is No Excuse

Být vždy až na místě třetím, nemůže z dlouhodobého hlediska těšit nikoho. A přesně tuto pozici měli na britských ostrovech v době heavy metalové horečky borci z Yorkshirského Barnsley, prezentující se pod značkou SAXON. Na scénu vlétli jako uragán společně s IRON MAIDEN a nějaký ten pátek po dobře adaptovaných JUDAS PRIEST, ale ani jedné z těchto partiček nedokázali nikdy zcela plnohodnotně konkurovat. Jejich skladatelské schopnosti nedosahovaly kvalit a stupně výše jmenovaných, což byl jasný signál i pro tak dost silnou posluchačskou obec, aby se SAXON sice počítali, avšak do nejužší špičky jim postoupit nedovolili. Ale i přes některá úskalí hudební branže, se z kapely stala hvězda první velikosti, která v osmdesátých letech dokázala naplnit obrovské stadióny a prodat milióny desek.


Po první etapě jež se nesla zcela ve znamení NWOBHM, začali SAXON pod tíhou okolních rockových spolků, pošilhávat rovněž po nedozírném trhu americkém. Tam jejich zatvrzele dřevnatému heavíku do té doby příliš pozornosti publikum nevěnovalo, ovšem to se mělo zakrátko změnit. Kapela po plochém a občas dost přeceňovaném albu „Crusader“, za pouhý jeden rok obrátila skladatelské kormidlo o 180 stupňů a jala se s neskutečně přístupným materiálem, nesoucím visačku „Innocence Is No Excuse“, dobývat zaoceánské břehy. Úspěch se sice dostavil, ale zdaleka ne tak velký, jaký kluci očekávali a nejspíš už proto další deska a vlastně i několik jejich nástupkyň, obracelo svůj zrak zase pomalu nazpět, aby se nahrávkou „Dogs Of War“ skupina jako obloukem vrátila na svůj začátek. A tento stav vlastně přetrvává s malými kosmetickými obměnami až do dnešních dnů.



Můj vztah k této kapele je spíše titěrný. Rozhodně bych se jako jejich příznivec neoznačil. Staré časy SAXON mne ničím, ale vůbec ničím nikdy nepřitahovaly a americké období krom desky recenzované vlastně také ne. Za nejpůsobivější nahrávky Byfordovi party označuji alba „Unleash The Beast“ a „Metalhead“. Právě na nich jsem se setkal s pro mne absolutně nejpřitažlivějším materiálem, jaký kdy tito ostrované vyprodukovaly. Obě nahrávky oplývají nadstandardně originálními nápady a lomcují s divákem svým obrovským energetickým potenciálem. Tato dvojice je dle mého tvořivým vrcholem SAXON, který se v pozdějších letech v tak široké míře už na žádné další nahrávce nepodařilo zopakovat. I když takové „The Inner Sanctum“ má k těmto výšinám asi neblíže. Dnes už kapela dávno odvádí „pouze“ rutinní záslužnou práci, která v sobě však postrádá hlubší myšlenku a podobně šokující materiál zkrátka neabsorbuje. Zpátky ale k Innocence.


Za produkčního dohledu mého velkého oblíbence Simona Hanharta, jež k úchvatné dokonalosti dovedl například alba ostrovních prog-rockerů ARENA, vznikala v půli let osmdesátých v německých studiích Union zcela ojedinělá nahrávka „Innocence Is No Excuse“. Na poměru SAXON velmi přístupná a rovněž velice odvážná (nejen obálkou) deska, jež má s původní tvorbou jen pramálo společného. Tou dobou už jejich zastaralé heavy pojetí ustoupilo zcela stranou, aby do nově vytyčeného směru mohli proniknout pro SAXON zcela neotřelé a ojedinělé prvky.


Změnila se jak dynamika jednotlivých songů, tak jejich celková struktura. Písně doznali na vzdušnosti a toporná schématičnost přepustila pozici nadhledu a stadiónové nevázanosti. Kytarové postupy se posunuli vstříc harmoničnosti, s mnohem zřetelnějším tlakem na melodiku. Písně těží ze svého pompézního oparu a hitových, zapamatovatelných refrénů. Směr AOR byl pro SAXON tím pravým, který chtěli do své tvorby implantovat nejzřetelněji. Nutno podotknout, že právě toto se klukům podařilo výborně.



Trojice singlů „Rockin´ Again“, „Back on the Streets“ a „Rock n Roll Gypsy“ oplývá dravostí a novou silnou zbraní tehdejších SAXON. Tou je moderně vystavěný mohutný sound s jasně definovatelnými melodiemi, spojující se v zapamatovatelných refrénech. Vše je podepřeno slušným tahem na bránu a pokud jste divák holdující pozměněnému hudebnímu směru, dostane vás deska na lopatky. V repertoáru Britů však vše zní krapet jinak, než je člověk navyklý u kapel zaoceánské provenience. Písně jsou zemitější a nepostrádají onu příznačnou heavy stuhu. Tu ze sebe naštěstí SAXON nevybourali úplně, což je tak trochu staví do jiné umělecké roviny. Osobně vidím největší pecky v písních „Call Of The Wild“, s náramně povedeným chorusem nalepeným na božskou kytarovou melodii, a v nádherné baladě „Broken Heroes“, kde se hraje především skrze atmosféru a emoce. Druhá strana není sice tak nabitá, nepůsobí prvoplánově, ale i tam si člověk dokáže přijít na své. Takové „Everybody Up“ nebo „Raise Some Hell“ nepostrádají silné myšlenky s dostatkem energie.


SAXON jakoby se však zalekli kam až dokázali s Innocence zajít a jejich desky další, které tak dobré už zkrátka nejsou, zůstaly spíš nutným kompromisem na půl cesty mezi anglicko-americkým trhem. „Innocence Is No Excuse“ tak zůstává jakousi černou ovcí jejich fonotéky, která spoustě těch pravověrných okovaných metalistů, nosících na svých riflových džískách nášivku s erbovním S, leží dodnes pěkně v žaludku.


17.10.2020Diskuse (13)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Horyna
20.10.2020 08:16

Předně velké děkuji všem vstoupivším do diskuze nad Saxon.
A aby to nevypadalo jako o mě beze mě, tak malé vysvětlení mého recenzentského i reakčního útlumu. Ten je sice v poslední době způsoben objevem zcela nevšední ženy, jež mi "nabourala" do té doby vcelku usedlý :-) způsob života, ale prazáklady daleko spořejší činnosti, se objevily už během prázdnin skrze časté dovolenkování nedostatkem času a hlavně celkem zřetelného opouštění pisatelského nadšení. To i tak trvalo dost let a už mi nepřináší ani třetinu uspokojení co v minulosti. Doby, kdy člověk během jednoho dne spokojeně vyplodil tři recenze, účastnil se různých debat a přečetl mraky ostatních recenzí, vystřídaly časy se sotva jednou recenzí týdně, nezájmem se do podobných debat zapojovat a vesměs rezignace na čtení ostatních. Tento stav pochopitelně nemám nic společného s láskou k hudbě jako takové, jejím nakupováním a četností každodenních poslechů (i když tam šlo to číslo samo sebou dolů). Hudbě i ostatním příjemným činnostem zdar :-)

 

DarthArt
19.10.2020 09:18

Přátelé, pozor - recenzent není automat, do kterýho se hodí pětikoruna a on vysype recenzi. Je to věc chuti, nálady, odpočatosti, inspirace a milionu dalších věcí, třeba jako u skládání muziky. Chápu, že u oblíbeného pisatele by čtenář rád četl článek každý den, ale to prostě fyzicky není možné. Navíc by při přehnaném vypětí logicky musela jít kvalita práce dolů, a to by jistě nikdo nechtěl. Nechme to volně běžet, věci se odehrají přesně tak, jak mají.

 

Tomáš
19.10.2020 08:39

rumcajs a jiní : zřejmé důvody útlumu horynovi pisatelé činnosti popsal autor osobně v diskuzi připnuté u své poslední recenze na Progboardu se skupinou Perfect Beings. Jak jinak, je v tom samozřejmě ženská a časový pres.
Asi i proto se úplně distancoval od různých diskuzí napříč tématy na všemožných hudebních portálech, kterých byl v minulosti častým hostem a některé dokonce sám zakládal.

 

rumcais
19.10.2020 07:02

Mrzí mě když Horyna publikuje jen jeden článek týdně. Dřív dával dva, což byl ideální stav. Sám moc novinky neposlouchám a tak si daleko raději přečtu o starších věcez z různých rockových zákoutí.

 

Prowler80
18.10.2020 21:52

Stray: Naprostý souhlas.

 

Stray
18.10.2020 21:48

Z řady alb SAXON 1980-85: Wheels, Strong Arm, Denim, Power, Crusader a Innocent je Crusader bezpečně nejslabší deska.

 

Alda
18.10.2020 19:53

Tato deska je úplně v pohodě, řadím ji k mým třem nejoblíbenějším - vedle této Crusader a Power And the Glory - a rád ji posluchám.
Akorát silně nesouhlasím s větou uvedenou v recenzi: "Kapela po plochém a občas dost přeceňovaném albu „Crusader“ "..... CRUSADER není přeceňován, CRUSADER je NEJlepší SAXON!!

 

spajk
17.10.2020 21:14

Taky se připojuju do fanklubu této povedené desky. Úplně první deska, kterou jsem od nich slyšel. Bych byl bídnej pompéz, nemít jí doma. Americká uvolněnost jim jde nesmírně k duhu, nikde žádný zádrhele v podobě přílišného tlaku na líbivost a podbízivost.
Menší radost mám z toho, že vlastním jen deset let starý remaster od EMI. Měl jsem v ruce i vydání od (údajně) pololegální francouzské firmy Axe Killer. Nevím jakou s nimi máte zkušenost vy, ale mě se zdá, že na svých reedicích docela solidně nechali vyřádit dynamický kompresor. Na druhou stranu některé jejich vydání se pyšnily skvělou ambaláží. Od papírového přebalu, který chránil pvc obal proti poškrabání, přes knižní vydání (Operation Mindcrime) až k dárkovým boxům s plakátem (Sahara od HOL) a někdy i s tričkem (Great Zeppelin).
Mám od nich Saxoní Destiny v normální jewel verzi. Čím se dostávám k tomu, že Saxon jsou pro mě takovou kapelou, kterou bych nikdy nezařadil do osobní top 20, ale vždycky když si pouštím jejich desky, jsem navýsost spokojen a ptám se sám sebe, proč mám od nich na cd jen pět řadovek a koncert z 90 roku Transmissions.
Před deseti lety jsem namátkou poslechl tehdejší novinku Call To Arms a byl jsem tak spokojen, že jsem pořídil vinyl a od té doby opět nechávám kapitolu Saxon zavřenou.

Ted mi tu hrajou Crusader. Asi máte pravdu, že rokenrůlek, ale Sailing To America je rajcovní vypalovačka. Ty kytary! Nejlepší z alba.

Díky Horynovi za připomenutí starých desek, už jsem myslel, že na nás zanevřel.

 

Stray
17.10.2020 11:15

Demonick: Proc by neměla být? V pondělí. Už je připravená.

 

Demonick
17.10.2020 11:04

Recenzia na Ballbreaker od AC/DC už nebude? Celkom som sa tešil.
Inač od SAXON preferujem skôr 90te roky až po dnešok. Dovolím si tvrdiť, že tak silné albumy ako Metalhead, Unleash The Beast, Dogs Of War, Lionheart, The Inner Sanctum či A Battering Ram, to je jedna slasť, ktorú im môžu závidiet i omnoho známejší Judas Priest či Iron Maiden...