METALFEST OPEN AIR 2025 - Plzeň, Lochotínský amfiteátr, 6.-8.června 2025 - pátek (den první)

Nebudu nic zastírat, letošní ročník Metalfestu patřil právě k těm, kdy se počasí příliš nevydařilo. Lochotínský areál tak každý den čelil maratónu krátkých, avšak silných děšťových přeháněk, střídajících se zde s úseky klidu, což mohl připravený návštěvník brát pouze jako tréning rychlého oblékání a znovusundavání pláštěnek. Pořadatelé uhájili organizační stránku věci s přehledem a ctí a to na poslední chvíli čelili nejen nepřízni počasí, ale především situaci, kdy jedna z hlavních hvězd metalové přehlídky (němečtí HEAVEN SHALL BURN) necelý den před svým vystoupením účast odřekla, údajně díky zpěvákově hlasové indispozici, která začala již v průběhu nedokončeného sobotního vystoupení této kapely na festivalu Rock Am Ring. Areál lochotínského amfiteátru byl opět takřka zaplněný, i když poměr německy mluvících návštěvníků k těm tuzemských dle mého v Plzni stále narůstá. Vystoupením, probíhajícím vesměs hladce a přesně dle harmonogramu, byl však až na jednu vyjímku propůjčen vynikající zvuk, takže o skvělé momenty v průběhu těch tří dnů rozhodně nebyla nouze. Tou vyjímkou byli v neděli zde vystupující Kaliforňané DEATH ANGEL, kteří odehráli svůj kuriózní set s doslova utopeným a zahuhlaným kytarovým zvukem, což je vzhledem k jejich thrashovému nastavení poměrně fatální, a vzhledem k ostatním špičkově ošetřeným setům si to stále nedokážu vysvětlit, ale o tom až jiný den, předně tedy raději zůstaňme u pátku. (Stray)

Do příjemného lochotínského areálu jsem přicházel v pátek odpoledne za tónů Nosferatu od BLOODBOUND, což je prakticky moje jediná oblíbená skladba od téhle švédské powermetalové bandy. Nějaký čas zabralo vyřídit formality se vstupenkami a dobíjením čipů, takže jsem se dovnitř dostal až těsně před začátkem vystoupení Italů LACUNA COIL. V Plzni bylo příjemných dvacet plus stupňů, polojasno s občasnými deštíky, ani horko ani zima. Takřka ideální počasí pro festival. Za těch pár let, co sem jezdím, se tu myslím moc nezměnilo. Festival funguje, jídlo a pití je dobré, lidi příjemní a někteří už za brzkého odpoledne ožralí. Další vyžití kromě hudby a věcí do žaludku prakticky žádné, ale zas tolik to nesleduju. Jezdím kvůli hudbě a ta tu byla letos prvotřídní. Ze všech fesťáků tohoto léta je pro mě Metalfest obsazením asi nejpříjemnější, se správnou kombinací umělců z ranku „kamarádi z mokré čtvrti“ plus nějaké ty pro mě premiérové kapely. (Gazďa)

Švédští melodici BLOODBOUND už patří k tradičnímu koloritu dění na Metalfestu. Znovu na svou stranu získali početné zástupy fanoušků hymnického power metalu a potvrdili obstojnou formu a připravenost. Páteční večer však patřil jednoznačně třem kapelách s ženami za mikrofonem, které přišly až po nich. (Stray) 

První páteční čtveřici kapel jsem tak kvůli cestování z Prahy nezaznamenal. Rád bych si konečně naživo poslechl švédskou powermetalovou MAJESTICU taženou bývalým kytaristou SABATON Tommym Johanssonem. Možná příště. Naopak jsem si rád nechal ujít mezinárodní béčkové varieté ALL FOR METAL s kožešinovými kostýmy, hromadou svalů, doprovodnými tanečnicemi a bůhvíčím ještě. Teď už k Italům. LACUNA COIL patří do zmíněné skupiny „moji staří známí“ a lochotínským vystoupením opět potvrdili svou pověst kvalitní živé kapely, zejména jako obvykle díky prvotřídní frontwoman Cristině Scabbia. Krásná, charismatická, energická a zejména skvělá zpěvačka, jejíž výkon naživo nezaostává za tím, co předvádí ve studiu ani o malík. Její hlas svou silou vládne vysoko nad ostatními členy a i průměrnějším písním dodává na koncertech punc neopakovatelnosti. Těch slabších kusů ale bylo v Plzni málo. Ve výběru starších věcí sáhla Lacuna k těm osvědčeným hitům jako „Our Truth“, „Blood, Tears, Dust“, „Trip the Darknes“, z předposlední desky pak třeba k „Layers of Time“ nebo „Apocalypse“ s působivou kombinací předtočených chorálů synkopovaných živým zpěvem (jedna z mála instancí, kde toto podle mě dávají samply smysl). Z o něco slabší novinky pak naživo docela dobře fungovaly singlovky „Oxygen“ a „Gravity“ plus tuctová leč posluchačsky vděčná „I Wish You Were Dead“. Cristina oslavila ten den (6. 6. 😊) třiapadesáté narozeniny, což na ní není opravdu znát. To samozřejmě nemohlo proběhnout bez povšimnutí. Výročí bylo záminkou pro krátké intermezzo v podání Simone Simons z EPICY a Sharon Den Adel z WITHIN TEMPTATION, které přinesly Cristině na pódium dort a společně s publikem zazpívaly Happy Birthday to You. Milý a emociální moment, který italskou zpěvačku očividně dojal. Dobrý začátek festivalu. (Gazďa)

LACUNA COIL už jsou stálicemi uznávanými po obou březích Atlantiku. Byť se jejich písně čím dál více kloní na stranu nu-metalovějšího amerického pojetí, rozhodně neztrácejí zajímavost. Jako fanoušek zaoceánského metalu si myslím, že je tomu právě naopak. Z průřezu jejich tvorbou bych si však dokázal odepřít cover „Enjoy The Silence“ od DEPECHE MODE, přeci jen LACUNA COIL mají za těch třicet let fungování spousty vlastních skladeb, tak proč to celé stáčet někam k revivalu, že? Dobře, dobře, jde o jednu skladbu. Naopak pódiová mini-oslava narozenin Cristiny Scabbia, kdy jí předaly dort kolegyně Simone Simons a Sharon den Adel, vlastně ve výsledku vystoupení oživila. Zpěvačka nejenom že se stále udržuje velmi vitální, ale hlasově patří rovněž mezi špičku. Ve výsledku mne LACUNA COIL bavili o dost víc než následující EPICA, což jsem samozřejmě čekal. Tyhle nizozemské zástupce absolutního symfo-metalu jsem nikdy nepovažoval za svou oblíbenou kapelu, což ovšem neznamená, že zde neměli ohlas. Jejich vystoupení bylo odehráno velmi profesionálně a s nemalým úspěchem, jen já asi nejsem správně nastaven na operní styl zpěvu distingované Simone, ani na jako pápěří nadýchané kýčovité skladby plné umělých podkresů, ze kterých si ve výsledku nepamatuji ale lautr nic. EPICA je, jak jsem Gazďovi sdělil, nejhorší metalová kapela na světě. Tím jsem myslel z těch velkých jmen a bral jsem to samozřejmě celé trochu jako nadsázku. (Stray)

Páteční večer pak pokračoval i nadále ve stylu Beaty and the Beast, tedy kombinací andělské vokální linky v ženském podání s brutálním growlovým projevem mužského vokalisty. Tentokrát v podání Nizozemců EPICA. Ty mám ještě radši než Italy, už jsem je pár let neviděl a dost jsem se na ně těšil. Jejich poslední desku ale považuju za možná vůbec ten nejzbytečnější kus jejich diskografie a naživo to bylo jen o trochu lepší. Jsou to takové uhlazené popiny bez nějaké většího nápřahu. Nejvíc síly projevil první singl „Arcana“ a potom „Fight to Survive“, ale stabilní součástí repertoáru se myslím nic z nového alba nestane. V lepším světle se ukázaly starší kusy. Bylo fajn, že kapela oprášila třináctiminutový progmetalový epos „Kingdom of Heaven“ a klasicky největší reakci publika se dočkaly závěrečné „Beyond the Matrix“, během které se Lochotín rozeskákal, a „Consign to Oblivion“ s obvyklou stěnou smrti, která se na malém plácku před zdejším pódiem nedělá úplně snadno. Nešel jsem, nechtělo se mi 😊. Plusem EPICY je vždy dokonalá vizualita. Členové elegantně sladěni do černé barvy a za pódiem obří obrazovka, která byla bezezbytku využita. Nálada uvnitř kapely je zjevně dobrá, veselí se, dělají různé opičky a každý svým způsobem přispívá k zábavě. Vzhledem k té vizuální opulentnosti by vystoupení slušela temnější hodina, kdy by vše lépe vyniklo, ale s tím se nedá nic dělat. S čím se ale dá něco dělat a co člověku opravdu nejde do hlavy, je chování některých debilů a debilek v publiku. Moderátor před vystoupením slušně a důrazně požádal, aby při Nizozemcích neprobíhal žádný crowdsurfing, protože je pyrotechnika rozmístěna blízko zábran a ochranka kvůli své bezpečnosti nebude moct crowdsurfující přebírat. Předesílám, že ochranka pod pódiem na Metalfestu a Masters of Rock jsou ty největší sympaťáci, kteří mají radost z toho, když se lidi baví a můžou jim v tom pomoct. Přesto se na poslední píseň, kde plameny šlehaly skutečně mocně, opět crowdsurfing rozjel. A kluci z ochranky šli a i přes blízkost ohňů pomáhali. Smekám. Nicméně bezohlední idioti a idiotky, kteří ohrožovali svou bezpečnost i bezpečnost dalších lidí by měli dostat okamžitý zákaz vstupu na celý zbytek festivalu. Nepochopíš. (Gazďa)

EPICU již nechme. Vrcholem prvního dne se stali jednoznačně až jejich krajané, ještě o pár let zkušenější a stylově nadžánrovější WITHIN TEMPTATION. Kapela, která v průběhu své dráhy s noblesou přešla z hájemství symfonického doomu až někam do oblastí pompéznímu pop-metalu, je stále tažena bezkonkurenčním hlasem úchvatné Sharon den Adel. Jako příznivec především novější tvorby WT a hlavně alba „The Unforgiving“ z roku 2011 jsem byl nadšen, neboť ze zmíněné desky se hráli minimálně tři songy (především trojblok hraný spíše v úvodu vystoupení - „Faster“, „In The Middle Of the Night“ a „Shot In the Dark“) a celý set byl koncipován jaksi nově a moderně. Velkolepým způsobem byla pojatá i členitá pódiová scéna se stupínky pro jednotlivé muzikanty a antickými sloupy a oblouky v pozadí. Kromě velmi emotivního zpěvu dala Sharon vědět, že jí nejsou lhostejná ani politická či společenská témata hýbající současným světem. Respekt! (Stray)

Zpátky k pozitivům. I poslední zástupce večera se rekrutoval z kapel, které se pyšní skvělou frontwoman a opět to byli Nizozemci. Pragokoncert se vlastně podařilo v jeden večer na jedno pódium dostat většinu z best of současných metalových zpěvaček. Jediný, kdo chyběl, byla (opět Holaňdanka!) Floor Jansen. Ze tří v Plzni vystupujících pěvkyň má Sharon den Adel ten nejvíc emociální výraz. Právě její dokonalý vokální projev plný citu a vřelosti tyhle Nizozemce v kombinaci se skladatelským umem vystřelil mezi jedny z největších hvězd současného metalového nebe, které jsou schopny bez problémů udržet pozornost mnohatisícových davů. WITHIN TEMPTATION sice jedou jednoduché až popové písně na čtyři ve stylu sloka/refrén/sloka/refrén a bez delších instrumentálních pasáží nebo i sól (na rozdíl od EPICY, která to má úplně naopak). Přesto jejich tvorba nepůsobí v porovnání s mnoha dalšími symfo-metalisty/symfo-melatistkami uniformně. Mohou za to jednak citlivé aranže skladeb, jednak Sharon. Davidu Coverdaleovi díky jeho strhujícímu projevu taky věříte, že má po stopadesáté rozervané srdce, i když ty texty šustí papírem. Prostě to dokáže „dobře zazpívat“. Podobně tahle krásná Holanďanka. Pokud si můžu pomoct příměrem odjinud, tak David Coverdale a Sharon den Adel jsou Al Pacinem a Meryl Streep mezi dnešními zpěváky a zpěvačkami. WITHIN TEMPTATION předvedli nejlepší koncert večera, kterému k dokonalosti nic nechybělo. Perfektní vizuální stránka, spolehlivý výkon kapely, vynikající Sharon. Kostra jejich antiválečného setlistu stojí na věcech z poslední proukrajinské desky doplněných o starší věci s podobnou tematikou („Stand My Ground“, „Our Solemn Hour“). Největší pecka naživo? „Bleed Out“. (Gazďa)

 V reportu použity fotky z oficiálního facebookového profilu festivalu METALFEST.