Last Hardrock Outsider

PRIMAL FEAR - Metal Commando

Kdyby teď někdo zatoužil po seznámení s klasičtější formou melodického metalu, pustil bych mu asi nové PRIMAL FEAR. Perfektní směs JUDAS PRIEST, SAXON, ACCEPT a HELLOWEEN, podaná s německou důkladností a zaznamenaná ve stoprocentním provedení. Pět skladatelů, z toho nejméně tři s jasně identifikovatelným rukopisem, korunovalo svůj návrat k NUCLEAR BLAST pestrou kolekcí skladeb. Typického „řeziva“ ani žánrových klišé přitom neubylo. Tvrdost a hutnost má protiváhu v klenutých harmoniích, o které se starají nejen sbory, ale i kytary. Pronikavý hlas famózního Ralfa Scheeperse stále dominuje. Když dotyčný přitlačí na pilu, rázem dostává power metalová škatulka žádoucí obsah. Chtělo by se tudíž říci: Vše při starém!


Návrat k největšímu metalovému vydavatelství však negeneruje jen dojemný příběh o „cestě „domů“, jde především o přimknutí k marketingové síle, s níž se na poli distribuce metalové hudby nemůže aktuálně nikdo měřit. Znamená proto příležitost dočasně změnit zažitý běh věcí, vypadnout z rutinních prodejů, oslovit významnější promotéry a ještě více potenciálních posluchačů, popř. znovu zaujmout ty, kteří šli dočasně trochu jiným směrem. Parta kolem velezkušeného Matta Sinnera si toho musela být vědoma. Dokázala však překročit svůj stín a nabídnout víc než jen svůj obvyklý studiový set? Nikoli, na to mají PRIMAL FEAR příliš standardizovanou, jakkoli kvalitní a vyrovnanou tvorbu. Pokud by chtěli skutečně vyjít ze svého vlastního stínu, museli by natočit výjimečnou desku. Takovou, která by se z řady posledních cca čtyř vymykala něčím podstatnějším než mohutnějším zvukem bicích a thrashovou ostrostí některých valivých doprovodů a zároveň obsahovala tak sedm až osm totálních hitů.



Během prvních přehrávek na firemním ústředí musel přesto zvítězit lehký optimismus. Kompozičně silné duo kytarových hrdinů Magnus Karlsson/Alex Beyrodt nezklamalo a kromě virtuózních sól dodalo dobré melodie, samozřejmě včetně chytrého kytarového a jiného aranžmá. Sinnerovi se pak s pomocí osvědčeného studiového pracanta Jacoba Hansena a podle jednotící formule mířící ke kořenům kořenů podařilo dát skladby do kupy tak, aby zas o něco více absorbovaly ve své podstatě popový Karlssonův styl. Mohl se přitom opřít jednak o Scheeperse, který energeticky neošidí ani tu nejnudnější šeď Sinnerových vlastních položek, jednak o německou bubenickou školu v profesorském podání Michaela Ehrého. Opomenout bych neměl ještě tvrdé riffy třetího kytaristy Toma Naumanna.


Novinku otevírá tuctový, poměrně syrový riff z klipovky „I Am Alive“, který v decentní kombinaci s maidenovskou kytarovou vsuvkou postuně ožívá. Ralf zvyšuje tlak. Jistě, zmínka o JUDAS PRIEST by byla na místě, jenže právě tohle jsou PRIMAL FEAR, tedy dnes již v usedlejší podobě. Thrashové vyšívání typu „Fight The Fire“ z časů alba „Nuclear Fire“ se prostě nekoná. Zato přichází Beyrodtovy melodické linky a „osudové“ Magnusovy refrény (motivy); často bez varování, resp. takzvaného bridge. Nezlobím se, Ralf má alespoň co zpívat a jednotlivé písně jsou tak o něco méně zaměnitelné. Dva a více světů se propojuje i v dalších skladbách, které díky tomu fungují zas o něco lépe – typicky v „Along Came the Devil“ nebo „The Lost & the Forgotten“ – dokonce se z nich mohou stát koncertní hity. Povinná kvóta byla dodržena i co do zastoupení speed metalových hymen. „Halo“ jsou téměř čistí HELLOWEEN, „My Name Is Fear“ sází o něco více na riffy, žádný z kvapíků každopádně neuráží. Unylá „Hear Me Calling“ nejspíše doplácí na Karlssonovu představu o typickém soundu PRIMAL FEAR, případně se jedná o výše zmíněné propojení dvou světů, které tentokrát až příliš okatě sází na jeden z mnoha „šuplíkových“ refrénů. Energie se na okamžik vytrácí. Atypicky působí akustická balada „I Will Be Gone“. Kdo slyšel např. živé verze monumentální kompozice „Fighting The Darkness“ z alba „New Religion“, už dávno ví, že Ralf dokáže koncertně utáhnout fakt hodně. Nezbývá než doufat v brzkou koncertní šňůru a zařazení „I Will Be Gone“ do setlistu. Americko-německý baladický experiment, který se zdařil, a zas jedna koncertní tutovka. Trio následujících skladeb není špatné, ničím zásadnějším však nevybočuje, rozhodně ne ve zlém, dlužno zdůraznit.


Pokud vám zbydou síly na závěrečný epos „Infinity“, můžete se kochat jeho vyklidněnou atmosférou, plynulým rychlým tokem a velkorysým odezníváním. Stylová tečka za novou deskou německé superskupiny. Žádný zázrak se ovšem nestal. Proč také? Metalisté adorující PRIMAL FEAR ho přece nepotřebují. Nejen jim stačí zejména jasný hodnotový rámec v duchu „tradice a řemesla“, proto také budou nejen oni s Metal Comando“ navýsost spokojeni. Ostrůvky jistoty se v dnešní době cení. První prodejní čísla, resp. vysoká umístění v relevantních národních hitparádách hovoří ostatně za vše. Sám jsem dost spokojen, poctivě však volím raději silných sedmdesát než slabších osmdesát.



20.08.2020Diskuse (18)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Carloss
20.08.2020 15:42

Pro tyhle skopčáky jsem měl vždy slabost a u novinky je tomu stejně.

 

J.Rose
20.08.2020 13:39

Hivris: "The Lost & The Forgotten". No je v tom klipu vidět že pan zpěvák poctivě 20 minut pumpoval, než na to pódium vlezl :-)

 

lukáš
20.08.2020 13:00

To Stray :
Talion - Killing the world.

 

Valič
20.08.2020 12:47

https://youtu.be/fWqMrt0FcJ4

Před pár lety jsem tu desku zběžně slyšel, ale jedná se spíš o mīrný nadprůměr. To jejich vystoupení se mi ale tenkrát taky celkem lībilo.

 

Stray
20.08.2020 12:36

Mě by zajímala ta anglická kapela, co hrála mezi ARAKAIN a STORMWITCH. Zjistil jsem, že natočili jen jednu desku (1989) a co si tak pamatuji, tak to bylo tvrdší než STORMWITCH, v televizi jsem z toho byl ale taky odvařenej. Tady profil:

https://www.metal-archives.com/bands/Taliön/18439

..., v práci mám bloklej vstup na youtube, ale snad to tam doma najdu.

 

Valič
20.08.2020 12:02

První čtyři alba Stormwitch mám hodně rád, páté už se mi zdálo dost slabé a zbytek diskografie moc neznám (ty desky, co jsem slyšel, mě ale moc nenadchly). Ten koncert se mi vůbec nezdál špatný, a to mě ten melodický německý metal ani v té době moc nebral (samozřejmě s výjimkou Blind Guardian, Running Wild a Helloween). Vystoupení Bonfire tenkrát ČT nenatáčela, protože nedostala povolení od managementu kapely. Samotné členy Bonfire to prý pak ale dost mrzelo, hlavně když viděli, jak byl ten záznam kvalitní.

 

seventh
20.08.2020 11:40

spajk: jo, tak třeba Pink Cream 69 jsou hondě fajn a mám je rád, i když nějak cíleně je taky nevyhledávám.
Jak stará alba ještě s Derrisem, tak ta novější si ale příležitostně rád poslechnu. Mám od nich sice jenom Thunderdome a Sonic Dynamite, ale tohle je prostě dobrý poctivý hard rock, který na druhou stranu nepůsobí dojmem, že sem připlul červí dírou rovnou z roku 83.

 

Stray
20.08.2020 11:38

Prvních pět alb STORMWITCH je v pohodě, klasickej hejvík z osmdesátek, dobré skladby, kvalitní zpěvák, záchvěvy patosu, ale pořád to má osobité kouzlo. Mám je všechny. Ten koncert co byl v roce 1990 proběhl v Ostravě, kde tehdy na nějakej akci (možná se jmenovala Metal Mania nebo tak nějak) hrála sestava BONFIRE, STORMWITCH, TALION a ARAKAIN a zatímco hlavní německou hvězdu neměla čt možnost točit, tak přenosy z vystoupení těch tří menších kapel proběhly, koukal jsem se. Byla to doba, kdy jsem ještě neznal ani jednu desku LED ZEPPELIN, BLACK SABBATH, nevěděl že tam zpíval nějakej Ozzy, neznal tvorbu Ozzyho a prostě vše co bylo měkčí než WASP mne nezajímalo.

Není nic víc germánský heavy metal než ACCEPT. Jakejpak hard rock?

 

Hivris
20.08.2020 11:36

Já se německýmu hevíku nebo power metalu úplně nebráním, myslím, že třeba Helloween, Gamma Ray nebo Blind Guardian udělali spoustu výbornejch desek.
Na recenzovaný album mi naladilo vyřčený spojení Judas Priest, Accept a Helloween (ten Saxon jsem ignoroval:-)). Při ochutnávce na mě ale vyskočil příšernej klip k songu The Lost & The Forgotten. Přes jeho stylizaci se nedokážu přenést, hlavně naprosto ohavnej pohybovej projev Ralfa Scheeperse budu z hlavy dostávat hodně dlouho. Snad až pivo tuto vzpomínku smaže, tak zkusím samotnou hudební stránku... Pro silné povahy:
https://youtu.be/dLPcX9X82js

spajk: na ty Stormwitch si dobře pamatuju, akorát jsem to prožíval trochu jinak. S upřímným nadšením:-).

 

spajk
20.08.2020 11:24

Pamatujete jak po revoluci televize vysílala "bůhví proč" asi dva koncerty Stormwitch? Hrozně jsme se tomu s kámošem smáli a dokonce jsme tak přejmenovali jednoho místního muzikanta, který je s oblibou poslouchal. Asi tam někde vznikl můj odstup od německýho metalu. Přitom v hard rocku to není zas tak markantní viz Pink Cream 69, Axxis, Victory, Bonfire nebo Accept.