ACCEPT - Humanoid

70%

Po delší době jsem se upsal k recenzi alba, na které prozatím nemám ani předběžný názor. Zkusím se tedy odrazit od několika faktů. ACCEPT stále představují významnou značku. Samotný přechod k šikulům z Napalm Records bych za známku úpadku nepovažoval, s Nuclear Blast se v posledních pár letech rozloučil kdekdo. Co se týče aktuálního materiálu, rodil se nesnadno, i když nakonec docela rychle. Vysvětlím.

Z rozhovoru poskytnutého kytaristou a majitelem německých heavymetalových klasiků Wolfem Hoffmannem časopisu Decibel vyplývá, že skladby na novou, už sedmnáctou řadovku „Humanoid“ začaly vznikat až ve spojitosti se završením opožděného evropského turné k předchozímu albu „Too Mean to Die“, tedy až od jara roku 2023. V rámci covidové pauzy dotyčný neskládal. Nejen pro něj šlo o příliš smutné období, a nápady tudíž nepřicházely. Uvedené tvrzení by šlo samozřejmě odrazit cynickou hláškou ve stylu, málo kšeftů a nejistá prognóza dalšího podnikání rovná se nedostatek motivace. Na druhou stranu, z posledních koncertních záznamů je dobře patrné, že Wolfa stále baví hrát a být středem pozornosti. Dodávám, že uprostřed skvěle šlapající kapely, která má co nabídnout. Pokud pro něj covidová éra skutečně znamenala tvůrčí blok, vnáší to do jeho funkčního byznys modelu lidský prvek vyvolávající spíš sympatie.

Nucená přestávka však k vážnějšímu zpoždění nakonec nevedla, protože po uvolnění poměrů šlo už vše jak po másle. V zocelené sestavě nebylo navíc zapotřebí řešit personální změny. Nejen Hoffmann si rád zahraje před davy, že? Jednoduše řečeno, každý její člen přesně ví, proč hraje v ACCEPT a kde je jeho místo, což ohledně koncertního pódia platí takřka doslovně. Takže tu opět máme virtuózního Philipa Shouse – kytaristu na „zbytková“ sóla, dále bubenickou mašinu Christophera Williamse, a vedle něj ukázkově předoucího baskytaristu Martina Motnika. Jádro pak tvoří zkušený parťák Uwe Lulis, spolehlivý řvoun Mark Tornillo a konečně samotný kapelník, pod jehož přísnou taktovkou se vše odehrává. Kdo z kytaristů se kromě Hoffmanna zúčastnil vlastního nahrávání, nemíním řešit.

V nabitém diáři našel znovu okénko i renomovaný producent Andy Sneap. Zvuk novinky byl tudíž předem daný. Od druhého debutu v podobě alba „Blood Of The Nations“ se stal víceméně neměnným. Formálně mu však nelze vytknout vůbec nic. Podobně by dnes na své studiové nahrávce chtěla znít asi každá usedlejší metalová kapela. Sneapovi se stabilně daří zakonzervovat některé stěžejní či ikonické prvky a zároveň zvednout tlak až do míry, kdy ono staré přestává znít většině namlsaných metalistů příliš archaicky a neurazí ani dorost. Programové pompy se od něj vesměs nedočkáte. Výraz ořezaný na kost ji čerpá takřka výhradně z masivního zvuku strun a bubnů. Porovná-li se například sound kytar na „Humanoid“ s „Touchdown“ od U.D.O., jde o nebe a dudy. U.D.O. ho mají podstatně barevnější, nadýchanější a méně syrový, zatímco ACCEPT se drží v užším, více konzervativním a zároveň zahuštěnějším zvukovém spektru. Myslím, že si lze dobře vychutnat obě polohy, a přitom vést s odkazem na „Breaker“ přes „Metal Heart“ po „Death Row“ zábavné diskuse o tom, jaká z nich je ta pravá.

Hoffmannovi zmíněná schopnost a přístup Sneapa, zdá se, zcela vyhovují, vlastně z nich musí být nadšen. Jako by mu šlo jen o možnost bezproblémového přesazení vybroušeného kytarového podnože pro naroubovaný Tornillův vokál ze studia do koncertní haly a obráceně. Jestliže bylo třeba na posledních JUDAS PRIEST možné kromě prosté „zvukotvorby“ vysledovat i nějakou tu echt producentskou práci, na „Humanoid“ jsem nic podobného nevypozoroval. Možnost, že by se ve studiu odehrávalo něco na způsob: „Přines mi lepší skladbu Wolfe, víš, něco méně JUDAS a více ACCEPT“, můžeme, myslím, vyloučit. Žádná tak zásadní připomínka by zřejmě tolerována nebyla. Náš klient, náš pán! Sneapova síla a úspěch při práci s žánrovými nestory tkví totiž mimo jiné v respektu, a to jak k zákazníkům samotným, tak k jejich protřelým plánům a vizím, byť už mohou zavánět senilitou. Do ničeho je nenutí. Neriskuje, ví, že stačí relativně málo, setřít přílišnou patinu a perfektně zarámovat osvědčený obsah, který si své fanoušky vždycky najde; v dnešní nostalgické, po jistotách prahnoucí éře stoprocentně. Žádný rocker prostě nezůstane lhostejným, když uslyší prověřený riff či typické sólo v designovém balení a v prémiovém podání.

Uvedená strategie má ovšem dvě slabiny. Jednak směřuje k uniformitě, jednak nedokáže posunout skladby ke strhujícím hymnám a hitům. ACCEPT jich naštěstí mají slušnou zásobu, tudíž zas tolik nevadí, že je nová kolekce nerozmnoží. I s tím se v podstatě počítá. Ve své sevřenosti a poctivosti každopádně znovu představuje velmi solidní heavymetalovou nahrávku, na hony vzdálenou současné vlně duchařského heavy/retra. Čtyři, pět skladeb pro nové turné se z ní v pohodě vybere, a ještě něco zůstane v záloze. Za mě by mohli klidně přehrát celou první polovinu. Ano, úvodní „Diving into Sin“, a zejména titulní „Humanoid“ šlapou a vtahují velice dobře, i když ten „Painkiller“ v první z nich trochu zabolí. Ale co už, když to zde či jinde (jinak výborná „The Reckoning“) nevadilo ani slovutnému producentovi s přímou linkou na Jidáše, tak my to přeci řešit nemusíme.:-) Absence mohutnějších sborů zas tolik nemrzí a Hoffmannova sóla se poslouchají stále dobře, jakkoli bych férovější dělení o podobné party ocenil, skladbám by navíc prospělo. Ke kořenům míří sympatická „Frankenstein“. Vybavená pěkným bridgem a vygradovaným refrénem, blíží se tolik potřebnému ACCEPT – hitu. Proti technologické a jiné temnotě, vzlínající z některých silnějších leitmotivů a také z obalu od populárního Gyuly Havancsáka, staví Hoffmann uvolněnější (hard)rockové kousky typu „Man Up“, „Unbreakable“ nebo „Straight Up Jack“. Tu a tam zazní pár tónů z klasické hudby. Balada „Ravages Of Time“ mě opakovaně nechala chladným.

Sečteno a podtrženo, ACCEPT jednoho muže natočili dobré album. Bez party zručných přidavačů, z nichž stále vyniká zejména Tornillo, by ovšem nic takového nevzniklo. Můžete si ho pustit doma v rámci relaxu, ke stereotypní práci či v autě, může zaznít v hospodě nebo u grilovačky a vždy bude fungovat stoprocentně. Hoffmanovy riffy nikoho nenechají v klidu a výborným zpěvem tíhnoucím spíše k Brianu Johnsonovi než k Udovi se toho moc zkazit nedá. Přestože se na silnou trilogii z let 2010 až 2014 navázat nepodařilo, Humanoidem byla víc než důstojně završena trilogie další, možná o něco sušší a méně výrazná, stále však zábavná a v rámci scény svá.

06.05.2024	Diskuse (13)	Pekárek hackl@volny.cz