Last Hardrock Outsider

OZZY OSBOURNE - Zápisky šílence 2/10

Posíleni nečekaným úspěchem prvního alba „Blizzard Of Ozz“ a následnými koncerty se celá kapela vrhá znovu do další tvůrčí práce, byť už zde figurují na postech rytmické sekce zcela jiní muzikanti. Boba Daisleyho nahrazuje u baskytary skvělý hispánec Rudy Sarzo, Rhoadsův spoluhráč z řad QUIET RIOT, který se později v druhé půli osmdesátých let zaskví u britských hardrockerů WHITESNAKE, a dále pak bubeník Tommy Aldridge, legendární hardrocková mašina, jejíž jméno je taktéž později spjato s osobou Davida Coverdalea. Ten zde pro změnu promptně nahradil vytíženého Leeho Kerslakea. Hodně tehdejších skladeb bylo nahráno už souběžně s Ozzyho debutem, takže se všechny studiové operace dají ze zpětného pohledu nazvat pouze jako dotáčky, předcházející bezprostředně vydání „Diary Of A Madman“. Album si znovu vzal pod patronát Max Norman a stejně jako debut vyšlo u Ardenovi stáje Jet Records. I přesto, že jsou zápisky šílence kvalitativně přibližně shodné s Osbourneovou sólovou prvotinou, mírně trpí „syndromem dvojky“, která přichází s totožnou hudební formulí co revoluční a přeci jen o něco hitovější debut. Deska působí silně jako celek a je doceňována zejména heavymetalovými fajnšmekry a pamětníky starých časů, co se týče hymen hrajících na první signální, však není až tak nápadná.


 

Celému materiálu vládne vynikající úvodní vypalovačka „Over The Mountain“, která dokonale naváže na přímočaré a adekvátně chytlavé skladby typu „Crazy Train“ z minulé desky, takže se opět jedná o parádní metalovou jízdu, které dominuje chytlavá výstavba, sugestivní vokál hlavního protagonisty a zejména Rhoadsova kytarová hra. Následuje koncertní tutovka „Flying High Again“, což je spíše rytmická, hodně proměnlivá a na živou prezentaci náročná věc. Dál samozřejmě pokračují dvě prvotřídní balady - „You Can´t Kill Rock N Roll“ a „Tonight“, u kterých blízká budoucnost ukázala, že právě na takovýto typ písní má Ozzy Osbourne patent. Celek uzavře zpěvná „S.A.T.O.“ a ponurá titulní suita navozující díky sugestivnímu pěveckému projevu, pomalému tempu a gradujícímu klávesovému chóru záhrobní atmosféru ranných BLACK SABBATH. Do dnešních dnů je album považováno za jedno z těch Ozzyho tvrdších, metalovějších a komerčně zhruba průměrně úspěšných z celé Osbourneovi diskografie. I když, dají se vůbec třímilionové prodeje ve Spojených státech považovat za neúspěch? Samozřejmě, že ne. O nějakém neúspěchu nemůže být v souvislosti s kterýmkoliv sólovým Ozzyho dílem ani řeči. Zkrátka „Diary Of A Madman“ je velkou klasikou počátku osmdesátých let, ke které je nutné přistupovat s úctou.

 

Vše se zdá být ideální. Kapela šlape jako dobře namazaný stroj, Ozzy (zejména díky Sharon) působí o dost zotaveněji než ještě rok předtím a koncerty se rázem těší velké oblibě. Velký podíl na tom má rovněž Randy Rhoads, který je mnohými označován za nejlepšího mladého kytaristu v oblasti heavymetalové hudby. Na druhém americkém turné však dojde k události, která tuhle světlou kapitolu v Osbourneově životě významně naruší. V březnu roku 1982 přichází náhlá tragédie v podobě zbytečné Rhoadsovy smrti. Ten se totiž na Floridě během jednoho odpočinkového dne celé americké šňůry nechal zlákat řidičem Ozzyho tourbusu, chlubícím se svými leteckými zkušenostmi, k vyhlídkovému letu z nedalekého aeroklubu. Let se nakonec změnil v tragédii a v troskách lehkého letounu umírají všichni zúčastnění, kromě Randyho a řidiče Andrea Aycocka ještě maskérka kapely.


 

Ozzy tou dobou zrovna odpočívá v tourbusu, když v tom jej probudí náraz, to zrovna křídlo letounu zavadilo o plášť zaparkovaného vozidla, jde se podívat ven, ale to už je po všem a hořící letadlo leží na poli v troskách jen zhruba sto metrů od jeho místa. Ozzy je tragickou událostí naprosto zdrcen, protože jak sám tvrdí, přišel o jednoho ze svých největších přátel. A to zrovna v době když se všechno zlé, co jej v minulosti provázelo, zdálo být zažehnáno. Netřeba připomínat, že metalový svět přišel o jednoho z vůbec nejlepších kytaristů, navíc o člověka, kterému bylo jen pár let nad dvacet a měl všechno ještě před sebou. O tom co by se dělo a jak by příběh pokračoval, kdyby toho březnového dopoledne k nehodě nedošlo, je naprosto nesmyslné polemizovat.


Zde začíná roční období, které se ze zpětného pohledu nedá nazvat jinak než černé. Ozzy upadá do hlubokých depresí, které na radu manažerky Sharon Arden (oba vzájemný vztah před Sharoniným otcem stále ještě tají) rozhání narychlo sjednanými show, kde kytaru na chvíli přebírá streetrockový střelec Bernie Tormé, později dokonce na rok a půl Brad Gillis. Z této spolupráce vzniká poměrně význačné a co se týče výsledných prodejů tak i dost úspěšné koncertní album - „Speak Of The Devil“. Jde o osvědčený materiál BLACK SABBATH odehraný Ozzyho sólovým bandem v průběhu aktuálních koncertních šňůr. Deska se poměrně dobře ujímá a co do úspěšnosti dokonale válcuje tou dobou vydaný záznam „Live Evil“ jeho bývalých spoluhráčů, který odzpíval samozřejmě Ronnie James Dio.



Co je však horší, tou dobou se do Ozzyho života znovu na pár let dostávají drogy a rovněž démon alkohol. S tím se vlastně potýkal ve velkém až do začátku devadesátých let, kdy se těsně před nahráváním alba „No More Tears“ dal nebývale do kupy a vysekal se (za vydatné pomoci kondičních trenérů a terapeutů) z nejhoršího. Jenže nyní jsme stále ještě v sezóně 1982/83, přichází tedy čas jeho největších, mnohdy zinscenovaných, skandálů – tu odseknutá hlava holoubka před cvakajícími fotoaparáty novinářů, jinde ukousnutá hlava netopýra, kterého Ozzy považoval za gumovou atrapu. Veřejně pochcaný památník Alamo, který je pro americké konzervativce posvátným místem a mnohá prohlášení na adresu církve, která již dávno „Madmana“ nepovažuje za pomateného třicátníka s existenčními problémy, ale rovnou za satanova velvyslance, byly už jen zakázanou třešničkou na dortu tolik potřebné publicity. Nutno přiznat, že právě v té době jeho hvězda začalo znovu stoupat. A aby toho ještě nebylo málo, Ozzy se koncem roku 1982 žení se svou manažerkou Sharon (tou dobou již těhotnou) a to i přes marné protesty a odpor jejího otce Dona Ardena, se kterým se Sharon od té doby ani jednou neuvidí po celých následujících dvacet let. 


Určité části textu byly převzaty z recenze napsané autorem před lety na webu metalopolis.net


03.07.2014Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
10.03.2016 20:39

V tomhle případě to bylo divný - přestože skoro vždycky víc oceňuju stylotvorně jednotný album před albem s hitama, pokud je pak všude hrajou, tak v tomhle případě, přestože jsem byl rád, že vyšlo, poslouchal jsem Blizzard mnohem častěji.