Last Hardrock Outsider

GHOST - Infestissumam

Když před dvěma roky vyšlo debutové album skandinávského projektu GHOST, toho času braného řadou důležitých podchytávačů aktuálního dění jako hrozná prdel a čerstvý vítr, který převracel vzhůru nohama patetické kontury heavy metalu dávných osmdesátých let, nezbývalo mi nic jiného, než zachovat především klid. Asi jsem nějak nepochopil, že tenhle kýčovitý, nijak objevný a kutálkovsky líný transparent středověké temnoty, může někdo brát jako obrovskou zábavu a svěží energii v zatuchlém metalovém hájemství. Osobně si furt myslím, že je na světě ještě spousta nové a kvalitní metalové hudby vycházející právě z osmdesátých let, tak proč sledovat právě GHOST? Na druhé album jsem si tedy udělal více času a tak se pokusím dojmy sesumírovat do řádků této recenze.

 

Je nutné předem říci, že tuhle kapelu i nadále považuji za jasně nadhodnocenou záležitost, která staví výhradně na mimohudebních berličkách (po hudební stránce je to totiž únavná nuda). Elitáři bez talentu a s předem vyklizeným zákulisním polem, navíc stavící na drzé propagační kampani, která se snaží posluchačstvu vštípit do hlavy, že tohle je skutečně mimořádná nebo mimořádně zábavná a coolová záležitost, mne imponovat nikdy nebudou. Po všem tom marketingovém bordelu tedy přichází hudba a ta značí jediné – GHOST budou pouze několika sezónní záležitostí, která přežije třetí desku jedině v případě, pokud se plně koncentruje na co nejvíc mainstreamový přístup (navýšení chytlavosti) a na oslovení co nejširší možné fanouškovské základny. Druhá deska to totiž sděluje zcela jasně.

 

Hned svou tezi vysvětlím na případě jiné severské kapely, kterou je APOCALYPTICA. Ta byla ve svých počátcích (1996) brána také za hrozně velkou a netradiční zajímavost, vždyť kdo to kdy slyšel, aby se metal hrál na smyčcové nástroje, že? A dnes? Nad jejími alby znuděně ohrnují nos všichni důležití snobáci a samozvaní fajnšmekři, kteří okolo těchto Finů před patnácti lety sami poskakovali. Nebýt toho, že se APOCALYPTICA později na několika albech (třeba „Cult“) otevřela nejen metalovému osazenstvu a zamířila do evropských Charts, neštěkl by po ní dneska ani pes, protože mám za to, že jediní kteří v současnosti Finy ještě sledují, jsou právě a výhradně fanoušci, které si získali skladbami ze svého komerčně nejúspěšnějšího období, nikoliv z úsvitu své dráhy. Vraťme se tedy ke GHOST.


 

Jejich hudba je vlastně celkem miloučká, jak říkám - takovej kostelní baldachýnek vypranej v Pervolu se vší jeho měkkostí a podezřelou líbezností. Rozhodně ve mně nevyvolává pocit setkání s heavy metalem staré školy a jeho čerstvou reinkarnací nebo dokonce s nějakou fatalistickou temnotou. Se jmény jako MERCYFUL FATE bych v tomto případě opravdu zakázal šermovat. Na druhou stranu jsem se vlastně také ani moc nebavil. Jestli je tohle možné brát jako recesi, tak k ní holt přistupuju jako dub. Vztahy určitého počtu Čechů k náboženským otázkám jsou jak známo (ať už v kladném či záporném kontextu) hodné tak akorát odzívání.

 

Co se týče GHOST, jde prostě o vcelku dobře poslouchatelné (nedoporučoval bych však poslech přehánět) kvazi-nábožensky nastylizované popové písničky, mnohokrát opatřené latinskými slogany, navíc zaházené hromadou patetických kostelních reálií. Atmosféru jejich songů umocňují hlavně časté klávesové podkresy, sborové chóry a melodie mající docílit vysněné libozvučnosti. Vše přednášeno jakoby s vážnou tváří. Tohle všechno značí, že nepůjde o dílo, které by si průměrný posluchač byl schopen pouštět dlouhodobě, ale jen a pouze jako jednohubku pro zpestření nálady. Vlastně celá ta zasněnost hudby GHOST způsobuje velmi podstatný fakt a sice, že se jejich skladby velmi snadno slévají a tak je „Infestissumam“ celkem oříškem. Album není možné (až na jednu výjimku) poslouchat bez toho, aby člověk dělal ještě něco jiného.

 

K té jediné výjimce. Skladba „Jigolo Har Meggido“ je natolik poutavou záležitostí, až je mi opravdu líto, čeho je součástí. Opravdu krásná popová věcička, za jejíž šťastnou melodii by se onehdy nemusela stydět ani švédská popová legenda ABBA (jako bonus se na desce nachází skutečná píseň od tohoto fenoménu sedmdesátých let a sice „I´m A Marionette“, ta však nemá takový hitový potenciál), její glamově houpavý rytmus s dandyovsky pozitivní nálada mě doslova omráčily, takže jsem jí shledal naprosto ideální k ranní kuchyňské činnosti nad rozdělanými míchanými vajíčky a musím říct, že svůj účel – pozitivně nastartovat do nového dne, splňuje na výtečnou. Jinak je album „Infestissumam“ z mého pohledu vlastně vcelku nuda. Nejpozději s třetí deskou jim totiž tu jejich mírnou hudbičku omlátí o hlavu hlavně ti, kteří je u debutu bezdůvodně vychvalovali, aby se sami udělali zajímavými. A proto – GHOST, spěchejte a zdrhejte pomocí chytlavosti od undergroundistů co nejrychleji a co nejdál, čas běží.


15.05.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz