U.D.O. - Faceless World

90%

Udo Dirkschneider nikdy nepatřil mezi nějaké pěvce kralevice. Jeho silně nakřáplý vokál měl však tu výhodu, že jej fanoušci poznali mezi tisíci jinými a pro potřeby první německé heavymetalové kapely byl zkrátka ideální. Tou kapelou byly samozřejmě ACCEPT, jež se stali na půlku dekády něčím jako spojovacím vodičem mezi polaritou hard-rockovou a polaritou ještě tvrdší, kterou v půli let osmdesátých nastartovali HELLOWEEN a na ně se lepící soubory hrubšího zrna. ACCEPT dosáhli obrovské popularity a jejich dvojice alb „Balls To The Wall“ a „Metal Heart“ bourala žebříčky doma i napříč kontinentální Evropou. Třenice mezi jejich zpěvákem a zbytkem souboru, především dvojicí Wolf Hoffmann kytara a Peter Baltes basa zařídily, první Udův odchod z mateřské jednotky.

Jen pár měsíců po vydání „Roussian Roulette“ (posledního alba ACCEPT s Udem za mikrofonem v jedné nepřeťaté linii), staví tento na nohy svůj vlastní doprovodný band, nesoucí ve znaku jméno svého interpreta. Nová kapela v názvu doplněná o tečky nelení a rychle po sobě vydává dvojici slušných nahrávek „Animal House“ a „Mean Machine“. Ale je to až třetí, právě recenzovaná deska „Faceless World“, která se stane pro mnoho fans této kapely, potažmo pro samotného zpěváka naprosto ultimativní a v blízké, či vzdálené budoucnosti absolutně nepřekonatelná. Na otázku proč tomu je právě tak a tady, je velice jednoduchá odpověď. Právě zde se podařilo snad vše, na co tihle Němčouři sáhli. Vnitřní chemie zafungovala na výbornou, skladatelská rivalita a vzájemná hecířská chuť přinesli soubor naprosto nadstandardních songů, které teplotně velice přiléhavým až sametovým zvukem přikryl producent i bubeník v jedné osobě Stefan Kaufmann. Klukům se podařil vskutku husarský kousek, to když složili neuvěřitelně chytlavý, ovšem stále velice dravý a energický materiál, který v sobě vstřebával nejen prvky typické pro germánskou heavymetalovou výbušnost a nenasytnost, ale rovněž lehce patetizující klávesový opar, jenž dal písním prostor manévrovat na poli pro ně zcela neoraném. Hitovost šla ruku v ruce s hymničností a silný heavy drajv se dokázal přetavit ve prospěch zapamatovatelných refrénů skvělých písní.

Hned úvodní kytarová palba „Heart Of Gold“ patří mezi nejpovedenější kusy na desce. Naprosto přesně ukazuje tehdejší sílu kapely porvat se s velkými tématy po svém. Progresivní patina písně i samospalující refrén jsou obrovskou devízou songu samotného. „Blitz Of Lightning“ v sobě nese to nejlepší z hard rocku i kovu těžkého. Kytarové vyhrávky Mathiase Dietha jsou třešničkou, stejně jako pevně daný chorusový rámec. I když třetí „System Of Life“ obrací kormidlo až k vodám, kde rybaří právě HELLOWEEN, je to především skladba čtvrtá, titulní, která v sobě odhaluje krásu světa tehdejších U.D.O. Epická symfonie pocitů, symfonie vzdoru, zmaru i vítězství současně. Hřejivý zvuk a syntezátorový tep tu drolí vše na padrť. Parádní hard ´n´ heavy pecky jsou další věci jako „Stranger“, dokonale návyková „Trip To Nowhere“, „Born To Run“, nebo rázná odpichovka „Can´t Get Enough“. I v nich bodují především zajímavé kytarové melodie, troška toho klávesového sirupu navrch a potřebný hitový přítlak v refrénech. Baladického nebe se dotkneme pouze jednou, za to však v emočně dokonalé rovině. Píseň „Unspoken Words“ dokáže uspokojit vysoké nároky posluchače v názoru na velkolepost takto koncipované skladby. Pořekadlo to nejlepší nakonec, se dá na naše album uplatnit v míře vrchovaté. Song „Future Land“ je dokonalým velkolepým hitem, jehož schéma je sice podobné modelu předchozímu, ale šťavnatá kytarová práce si tu razí vlastní meandry žijící svým vnitřním bohatým životem.

Fošna „Faceless World“ zůstává dodnes nejlepší a zcela ojedinělou prací kapely U. D. O.. Její komerčně hitový nádech by se s trochou nadsázky dal přirovnat k o rok starší desce mateřské zpěvákovi kapely, nahrávce „Eat the Heat“. Zásadní rozdíl je ovšem v posuzování obou těchto desek fanoušky táborů ACCEPT i U.D.O. Zatímco je „Faceless World“ dodnes považováno za nejzdařilejší práci zpěvákovi sólové kariéry, na Reecovu desku se třicet let hledí často s opovržením a despektem. Naštěstí se najde i malé procento těch, jež mezi oběma nahrávkami rozdíl nedělají a rádi si poslechnou jak Faceless, tak Eat. Pro mne osobně je paradoxně právě „Eat the Heat“ nejlepší deskou ACCEPT, nejen proto, že štěkajícího ratlíka tu na chvíli nahradil charismatický PAN zpěvák David Reece. Ale to už je úplně jiná kapitola.

23.10.2020	Diskuse (15)	Horyna marekdt@seznam.cz