Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - Icon

Čtvrté album „Icon“ značilo pro PARADISE LOST průlom do světa metalového mainstreamu a rovněž výrazný krok v jejich evolučním vývoji, neboť kapela definitivně opustila hájemství pošmourné neútulnosti a zatěžkaných pomalých temp a jala se svůj výraz udělat zajímavější a jaksi akceptovatelný trochu širším polem posluchačů. Náklonnost k historii metalu měli však démoni jihoanglického Halifaxu uloženou hluboko ve svém nitru, a tak se deska, i díky své komplexnosti a zdokonalenému instrumentálnímu i vokálnímu vkladu, stala jednou z nejpozoruhodnějších metalových nahrávek své doby. Osudovost svého vyznění se tentokrát Britům podařilo vetknout do střednětempých skladeb, jenž se nerozpakovaly nabízet čarokrásné kytarové kaskády, hvízdavá sóla, skoro až snovou auru a do toho všeho zapadající chlapsky úderný hlas Nicka Holmese, který začal, právě od tohoto alba, mnohým trochu připomínat projev jistého Jamese Hetfielda. Od vydání alba už uběhlo téměř čtvrtstoletí, přesto musím potvrdit, že síla „Icon“ vydržela a deska si i s odstupem mnoha let udržuje své vnitřní plamenné kouzlo a obsesi v pevných anti-náboženských postojích. Z mého pohledu šlo o logický krok, který PARADISE LOST pomohl na cestě k zajištění dlouhověkosti, a tak když ve svých death/ doomových počátcích kapela prokázala příslušnost s makabrózním undergroundem, a ještě tak učinila navýsost originální a zajímavou formou, o dva roky později už zkrátka pochopila, že je čas na další posun jdoucí ruku v ruce s jejich kariérními zájmy a muzikantským růstem. „Icon“ je jednou z nejcharismatičtějších a nejakceptovatelnějších ukázek tvorby PARADISE LOST v časech jejich metalového úspěchu, deska, od které se jejich kariéra odrazila k do dnes přetrvávající pouti a mnoha dalším dobrodružstvím.


 

 

Je nepochybné, že své udělala především muzikantská a osobnostní souhra celé pětice, vždyť až do této doby fungovala kapela bez jediné personální obměny a vždy do té doby působila jako rovnocenný tým. Ujasněnost svého skladatelského konání se projevila na „Icon“ v neuvěřitelné míře a na starodávné atmosféře díla je právě ona poctivost znát. Ozdobou desky se stala souhra mezi kytarovou dvojicí Greg MacKintosh/ Aaron Aedy, jelikož skladby si zachovaly díky riffům svou tíživost a ještě přinesly mnoho nového prostřednictvím gotických vyhrávek a sól plujících nenásilně prostorem, doplňujíc bytelný hlas Nicka Holmese. Zvuku nahrávky hodně prospělo, že byl kytarový základ na mnoha místech zkrášlen nejrůznějšími doplňkovými samply a party kláves, které simulovaly tu ponuře záhrobní hukot, jinde velkolepé smyčce dodávající výsledku na dojmu střetu s čímsi osudovým a nadpřirozeným. Ona nadpozemská aura a religiozita se vlastně prolíná celým dílem a vrcholí prostřednictvím skladby „Christendom“, kde posluchače upoutal spanilý ženský vokál střídající se s Holmesovým zpěvem.

 

Album „Icon“ je vlastně zhudebněnou metaforou strachu, a je o udržování oveček ve víře, která nikdy nedojde pozitivního naplnění. Na jeho osudovosti je ona smutná nálada hodně znát. Co však stvrdilo jeho kvality byla celá řada vynikajících skladeb, jenž se ve své době staly doslova generačními metalovými hymnami. Vždyť vzpomeňte hned úvodní dvojblok, který tvořila velkolepě rozmáchlá „Embers Fire“, jinak zahájená ponurým klávesovým intrem, později se rozvíjející přes dominantní slokovou část, vystlanou kytarovými vyhrávkami a kily nadále neochvějně stoupající až k parádnímu refrénu a MacKintoshovu sólovému zdobení, nebo následná „Remembrance“, jež byla od počátku narvaná osudovostí, uhrančivým smutněním i neprvoplánovou melodikou stvořenou přesně dle pozdější značky PARADISE LOST. To samé šlo říct o velkolepé „Joys Of The Emptiness“, která střídala silovou část se snovými, na akustické kytaře stojícími momenty. Jednou z největších pecek se stala rychlejší „Dying Freedom“, která se rozjela ze svého smyčci předznamenaného startu a udržovala si spád prostřednictvím goticky ovíjivé kytary a přímočaré melodické linky. Song plný nasazení měl zkrátka nápad a prostřednictvím ústředního tématu dosahujícího aktuálnosti vlastně v kterékoliv době se stal jednou ze stěžejních položek alba.

 

Zatěžkaná gotická pošmournost je vlastní většině skladem, mne však zaujala především v položce „Shallow Seasons“, kde hlas Nicka Holmese měl působit tak, jakoby snad frontman méně tlačil na pilu. Největší hitovkou se nakonec stala protináboženská „True Belief“, která samozřejmě nabídla ten nejlíbivější, přímočaře melodický základ a stavbu srozumitelnou valné většině metalových fans. Hlavní devízou alba je však skutečnost, že si PARADISE LOST vytvořili naprosto originální styl. Jejich místo na metalové scéně devadesátých let je tak naprosto zásadní.


03.06.2017Diskuse (7)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
06.06.2017 10:18

100% V době vydání jsem už byl víceméně smířený s tím, že kapela už žádné Gothic Part II nikdy nenatočí, a tak mě ten další stylový posun ani nijak nepřekvapil. Deska se mi naopak zalíbila hned po prvním poslechu a spolu s následujícím albem stále patří k tomu nejlepšímu, co kapela vydala.

 

DarthArt
05.06.2017 20:43

No jasně, Icon. Koupil si ji tehdy kámoš, já si ji naslepo nahrál a pak už jsem jen čuměl, co se to kolem mě děje. PL si definovali vlastní styl a nesmírně zpopularizovali doom metal, který byl předtím, pokud se nemýlím, spíš undergroundová záležitost. A najednou MTV, True Belief, Sweetness a hory dalších kapel. Pamatuju si, jak jsem byl zvědav na další album a myslel si, že Icon to nepřekoná. Překonalo!

 

Imothep
05.06.2017 14:08

Nemam co bych dodal, recenze to vystihuje dostatecne. Absolutni milnik a Ikona celeho stylu, ktery snese nejprisnejsi meritka i dnes. Nejake vytky by se mohly najit(zpev ne uplne vsude stoprocentne jisty, carokrasne kytarove kaskady jeste tu a tam v ne uplne vhodne tonine), tak atmosfera je neskutecna a deska na me pusobi stejne magicky jako tehdy(o kolika albech toto muzeme rict?). I kdyz mam radsi nasledovnika, tak tady proste PL definovali sami sebe - svoji podstatu, ktera nezmizela ani na mj. tolik nenavidenem Host.

 

Fenris 13
05.06.2017 08:54

Pro mně jednoznačně nejlepší album PL. Není zde slabých skladeb, některé (Embers Fire, True Belief) se blíží dokonalosti. Navzdory šoku z Holmesova "čistého" zpěvu :-) Rozhodně maximální hodnocení. A kapely si všimli i jinde, pamatuji se, že firma Clarion, vyrábějící špičková autorádia, použila v jedné své reklamě jako hudební podkres právě Embers Fire.

 

Alda66603.06.2017 21:07

A „True Belief“ !!!

 

Meres
03.06.2017 19:03

Fantastický album. Čo iné sa dá povedať o nahrávke, ktorá obsahuje skladby ako Embers Fire, Remembrance, Forging Sympathy, Joys of Emptiness, Dying Freedom, Widow,... tu to utnem, lebo by som vymenoval asi celý playlist :)

 

Alda66603.06.2017 12:00

Vynikající deska! Vždy, když mám chuť na Ztracený ráj, šáhnu buď po tomto CD, anebo po One Second (které když vyšlo, bylo pro mě zklamáním, bylo měkké apod. a vida, teď skoro klenot).Škoda, že Stray nezmínil booklet CD, které po rozložení udělá krásný plakát, přesně ten, který je zobrazen v recenzi. 95%!!!