Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - At The Mill

Nedávná tvrdá a vleklá koronavirová opatření přinesla spoustu nových specifických změn sociokulturního světa. Městy se řítí mladí šílenci v miniautech rozvážející předražený fastfood, v obývácích se před obrazovkami s trenérskými pokyny potí fitness nadšenci a sehnat v tuzemsku rekreační chatu nebo chalupu je příběh z říše snů. Hudební skupiny i jednotliví umělci se kromě lamentování soustředili ještě víc než předtím na sociální média, kterážto jim zbyla prakticky jako jediný interaktivní způsob komunikace s fanoušky. Další z možností připomenout se posluchačům a zároveň vydělat nějaký ten dolar nebo euro, se stalo streamování koncertů. Pro někoho chabá náhražka, pro jiného zajímavý průkopnický formát, ve finále ale určitě sympatická a pozitivní alternativa k zakázanému živému hraní před obecenstvem. Mnohým z kapel se dokonce podařilo tímhle způsobem získat zajímavý materiál, který bylo škoda po odstreamování nechat ležet ladem. A tak se v poslední době objevila média s koncertními sety ENSLAVED nebo právě PARADISE LOST a svoje covidové live show připravují k vydání třeba GAMMA RAY nebo SEPULTURA.


„Losti“ svůj živý záznam pořídili 5. listopadu loňského roku v místě zvaném The Mill a odtud tedy pojmenování nahrávky „At The Mill“. Název může evokovat mysteriózní prostředí starého mlýna jako vystřiženého z díla Otfrieda Preusslera a tudíž prostor, který by se k zachmuřeným elegiím PARADISE LOST hodil víc než jiný; ale ve skutečnosti se jedná o noční hudební klub v okolí bydliště členů kapely. Zde se sešla v daný den kompletní sestava, aby odehrála zajímavě sestavený playlist. Na množství v něm očekávaně vedou skladby z poslední desky „Obsidian“, ale se svými favority nezůstává pozadu ani „The Plague Within“ nebo starší „In Requiem“. Asi nejenom mě potěšilo vynechání zprofanovaných hitů „The Last Time“ nebo „Say Just Words“ ve prospěch méně hraných písní z devadesátek. Dramaturgie vystoupení šikovně využívá rozdílných časových i stylových rovin, v samém závěru se kupříkladu mezi těžkotonážními kolosy „Beneath Broken Earth“ a „Darker Thoughts“ zaskví „So Much Is Lost“ z depešáckého alba „Host“. Podobné žánrové skoky jsou ovšem mírněny syrovější a jednolitou produkcí postrádající navíc zásadnější aranže.



Soustředit se na výkon hraní do prázdného sálu a dostat se do správné provozní teploty bez reakcí publika je pro muzikanta profesně dost složitá záležitost. Těžko se pak divit, že celé představení působí trochu chladným a rutinním dojmem. Ale možná i to je cílem – ukázat, že kapela bez diváků a posluchačů je v zásadě smutná pošetilost. Když v lese spadne strom a nikdo není poblíž, aby pád zaslechl, vydá vůbec nějaký zvuk? Samotná hudba PARADISE LOST k takovýmto existenčním otázkám a filozofickým dilematům přímo vybízí. Nosné zádumčivé melodie Mackintoshovi levoruké kytary jsou naživo obnaženější a hrubší, jejich linky si neúprosně razí cestu skrz kompaktní rytmický basový a kytarový podklad. Nick Holmes je pěvecky v hodně slušné formě, v jaké se během standardních koncertů a turné nachází jen výjimečně. Ve svižné úvodní položce „Widow“ to sice ještě není úplně ono, ale během nahrávky nabude jeho hlas potřebné síly i jistoty. Svoje maximum předvádí v další „iconické“ skladbě „Embers Fire“, kde prezentuje vyzrálou a dospělou variaci na vlastní výkon z mladších let.


To je ostatně gró živé produkce celé kapely, kde lehkost a hravost byla nahrazená profesionalitou a ustáleností. Více než hodinový průřez diskografií se tyčí jako robustní hráz složená ze samotných základních kamenů doom/deathu a metalové gotiky. Písně si virtuální posluchače podmaňují tvrdou mechanickou prací, drží si přesné tempo a charakteristický temný výraz. Mladík Waltteri Väyrynen zpoza bicích občas postarší kolegy trochu popožene a svým juniorským zápalem odfoukává lehký závan unaveného chlapského smrádku, který tu a tam pronikne hlavně do doomovějších kousků. PARADISE LOST zkrátka jasně dokazují, že jako jedni ze žánrových zakladatelů stále drží těžké kovové žezlo pevně v rukou a jen tak ho nepustí.


Album „At The Mill“ je ryzím produktem doby a jako takové je ho třeba brát. Není možné ho porovnávat se standardními živáky, kvůli odlišným okolnostem nahrávání. PARADISE LOST se zvládli na unikátní vystoupení obdivuhodně koncentrovat, ačkoliv to určitě nebylo snadné. Samozřejmostí není ani událost streamovaného koncertu sama o sobě, protože symbolizuje snahu o nacházení řešení namísto pouhých destruktivních projevů nespokojenosti. Také díky tomu bude mít tahle deska své pevné místo nejen v diskografii britských legend, ale i v srdcích fanoušků.


04.08.2021Diskuse (2)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

seventh
05.08.2021 13:09

Moc pěkně napsáno. Líbí se mi i ta závěrečná pasáž o nutnosti zasazení celé desky do kontextu současné divné doby. Jinak, na YT už bylo k vidění pár ukázek, které v podstatě potvrzují recenzentovy závěry. Ano, zní to možná trochu znuděně a ospale, ale ono to u Paradise Lost až tolik nevadí, vlastně je to svým způsobem i plus celé téhle desky. Hudební produkce PL je už z podstaty neveselá, depresivní, pochmurná, bezútěšná a skličující a tohle podání i určitý nezúčastněný výraz členů kapely během koncertu (jsem tady, ale klidně bych byl i někde jinde) je v tomhle případě až nečekaně na místě. Poslouchá se to pěkně.

 

Lord Džoudemort
04.08.2021 08:55

jj hraje mi to právě v kanceláři ... PL mám v osobní TOP 5 co svět světem stojí ... tenhle kousek má vážně takovou zajímavě nudně-chladnou a přitom přitažlivou atmosféru ... líbí s mi i cover ... těším se na sepulturu, sledoval jsem když to v průběhu covidu zveřejňovali na jutubu ..