AMORPHIS - Under The Red Cloud

80%

A bez toho příšerného deathového growlu by to nešlo, co si o tom myslíte pánové? Možná ideální zhodnocení mých pocitů z určité, dnes již řadu let dětinské, formy písní nejen od těchto finských folk-epic metalových vytrvalců. AMORPHIS jsem totiž začal uznávat až na konci devadesátých let a za svá nejoblíbenější alba od nich stále považuji „Tuonela“ a „Am Universum“, takže teď asi přesně chápete, proč začínám recenzi tímto způsobem. Ono vlastně „Under The Red Cloud“ vůbec není špatným albem, z mého pohledu vlastně hudbu AMORPHIS zdařile rekapituluje napříč rozličnými formami jejich severského metalu. Ten nejdříve vzešel z chladného doom/deathového podhoubí, díky kterému jsem si držel od této kapely nějakých šest let odstup, protože ideálním způsobem zrcadlili vše, čím jsem v té době v metalu opovrhoval, postupem těchto let se Finové však počali rovněž vzhlížet v severské mytologii a k tomu se později připojil epičtější zvuk, až nakonec do své tvorby nasáli i folkové prvky a chytlavější melodické motivy. 

Novinka vlastně obstojně navazuje na zlaté období charakterizované v polovině devadesátých let velmi úspěšnou nahrávkou „Elegy“ a opětovně dostává do jejich, polární září osvícených, hymen jistou dávku majestátnosti a nadpřirozeného efektu. Jak rovněž první věta recenze naznačuje, jednou z mála věcí, které mi na současných Joutsenovských AMORPHIS tak trochu vadí, je neustálé a pro mne nepochopitelné lpění na střídání growlu, který je vytrvale kombinován s melodickým, mnohdy heroicky znělým zpěvem. Zdá se mi, že setrvalé oceňování hrůzy zvané „Tales From The Thousand Lakes“ stále nebere konce. Přitom v té době nebyli po skladatelské stránce AMORPHIS ani na 30% současných schopností. Dost mne překvapuje, že tak zkušená kapela má stále potřebu se vracet k něčemu, co už dávno mnohonásobně překonala - od muzikantského umu až po studiové možnosti. Skladby se však, navzdory názvukům murmuří zatuchliny a podivnostem ala skandinávská scéna devadesátých let, ukazují jako hodně povedené. Až pohádkově malebné dílo oplývá ve všech směrech vyzrálostí a muzikantskou vycizelovaností. Mám za to, že je poznat zejména chuť rekapitulovat všechny přednosti, že právě díky vrstevnatému zvuku a pestrosti (prolínání akustických kytar s elektrickými, časté klávesové aranže) AMORPHIS nyní obzvlášť toužili po docílení nahrávky, která by jejich cestu navždy charakterizovala z jakéhosi nadhledu.

Novinka uzemňuje pochybovače svou barvitostí a nespoutaným přístupem k melodiím, což dokazuje od titulní položky. Druhá „The Four Wise Ones“ za ní však nezaostává a nabídne nespoutaný drive a potenciál vtěsnává do blackovějšího zvuku. Skladba klouže po sněhem zaváté krajině jako sáně tažené koňským trojspřežím a dojem z fantastické jízdy umocní i vstupy kláves, simulujících zde zvuk divotvorných březových píšťal. Nemalé hitové ambice má i „Bad Blood“, skladba která z úsměvných deathmetalových slok přechází v parádní refrénovou část vykazujících se pro Zemi tisíce jezer typickou melodikou (pozn.autora: kdysi kromě AMORPHIS s něčím podobným zacházeli také SENTENCED). Další položky „The Skull“ a „Death Of The King“ mají rovněž velký potenciál a díky ornamentálním motivům nasáklým třeba Blízkým východem (v případě první zmíněné, jinak více hutné a přímočaré položky) nebo Indií (v případě druhé zmíněné, proměnlivější, strunné vyšívánky na místo riffů) působí opět hodně zajímavě a pestře. „Sacrifice“ platí za typickou gothic-metalovou hitovku, jakou může složit snad jen kapela z Finska. Velmi příjemná záležitost se skvělou kytarou.

Ve velkém stylu pokračuje vánice „Dark Path“ poznamenaná výrazným klavírním partem, který po chvíli střídá drásavější Joutsenův vokál, než na jaký jsme byli dosud zvyklí, nicméně song se znovu vzedme do výtečného refrénu, takže v tuto chvíli už nepochybuji, že zde máme co do činění s jednou z vůbec nejlepších nahrávek historie AMORPHIS. Folk-metalovou „Tree Of Ages“ v jejím rozšafně tanečním venkovském rozpoložení podpoří zvuky lučních píšťalek. Závěrečnou „White Night“ opanuje ženský vokál Aleah Stanbridge, který tvoří s Joutsenovým growlem duet, uchopený po vzoru zvyklostí a klišé z dávných let devadesátých. Jinak ona hostující zpěvačka se mihne ještě v několika položkách, nicméně podobně dominantní roli má až v této poslední písni. AMORPHIS nahráli i po tolika letech skvělou desku, která je znovu plně charakterizuje a to jako komplexně se vyjadřující metalové těleso, které čerpá ze své bohaté historie. Jejich hudbě nechybí melodika, barvitost, nástrojová pestrost a znamenitá atmosféra. Na to že nejsem přímo fanouškem, uznávám, že tohle je prostě ve svém ranku špička. Jens Bogren to z Finů prostě všechno dostal a tak je na světě nahrávka, o které jsem přesvědčen, že se stane chloubou jejich bohatého portfolia.

01.10.2015	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz