Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - Medusa

Britští PARADISE LOST za těch bezmála třicet let prošli opravdu lecčím. Dokázali se oprostit od svých deathmetalových počátků a stali se zkraje devadesátých let vůdčími představiteli surového ostrovního doom metalu, žánru, který tehdy získával na velké oblibě. S tím jak postupem doby rostla jejich hráčská a skladatelská vyspělost, staly se i jejich nahrávky více melodickými, zvukově bohatšími a propracovanějšími, brzy jim tak těsný metalový chlívek nestačil a jali svou tvorbu pojmout poněkud volnomyšlenkářštěji. Poté co v polovině 90´s dosáhli komerčního vrcholu, a zahráli si dokonce na Monsters of Rock 96´, přestali se bát razantnějšího vývoje, ovlivněni gothic rockem, prvky alternativy, industrialu a dokonce synthy-popem, nekladli si na konci milénia žádných bariér, což se později nesetkávalo s očekáváními jejich fanoušků, kteří si čím dál více přáli návrat k jejich metalové podstatě.


PARADISE LOST se tak začali po krůčcích vracet k stylu, který je kdysi dávno tolik proslavil. Dnes se však situace vyvíjí ještě neočekávanějším směrem, jejich novější alba se totiž nespokojují s formou vrcholných děl, jako bylo třeba „Icon“, ale pokračují ještě dál proti proudu času, hlouběji do historie, až někam mezi „Gothic“ a „Shades of God“. Můžeme tak bez uzardění říci, že v posledních letech Halifaxští začali otevírat zatuchlé kobky. Už minulá deska odhalila podobné tendence a Nick Holmes na ní po mnoha letech poprvé představil svůj někdejší growling, a to aniž by zde alespoň několikrát čistě zazpíval, novinka „Medusa“ v cestě pokračuje a je ještě extrémnější, skladby plné zhouby na ní obsažené totiž spadají pod to nejtemnější, co kdy pětice představila.



Bohužel..., já osobně nebyl nikdy velký fanoušek jejich raných alb, byť i ta zpětně dokážu ocenit, ale přeci jen bych svou oblíbenou kapelu rád viděl u jejich otevřenější podoby, z toho důvodu nejsem z vývoje ani trochu nadšen. Ne že bych tu tvrdil, jak je nová deska špatná, zkrátka jen nesplňuje má přání, která k PARADISE LOST mám. Dost dobře nechápu, proč se kapela vrací po tak dlouhé době a po umělecky tak pestré a náročné pouti až kamsi na začátek, do časů, kdy hudební schopnosti těchto kluků z jižní Anglie ještě nebyly z nejvýstavnějších. Vždyť tohle všechno mají Greg Mackintosh a jeho kumpáni už dávno za sebou. Nechce se mi věřit, že by ve fanouškovské základně PARADISE LOST ještě dnes převažovala ta frakce, která volá po časech „Gothic“.


Halifaxští už jsou samozřejmě dávno mnohem lepšími muzikanty, než v dobách funerálních doom metalových počátků a tak na mne deska, jejíž obsah tvoří pouhých osm skladeb ( + tři bonusové v podstatně horším zvukovém kabátku), působí, jakoby je pětice odehrála levou zadní, nezatížena přílišným přemýšlením nad detaily. Věřím, že to tak dnes opravdu chtěli, ale z mého pohledu je tak brutální příklon k raným formám až příliš neuvěřitelný. Je to jako kdyby inteligentní padesátník, přistupující k novým životním výzvám stále s otevřeným hledím, tvrdil, že na vrcholu svého života stanul, když mu bylo deset let. Tak nějak mi to opravdu přijde. V kontextu alb jako „Gothic“ nebo „Shades Of God“ je tohle docela dobrá, i když svým pojetím i docela nudná a překonaná deska, srovnatelná s dvěma zmiňovanými, byť jí při srovnání se starými alby schází hitovost. Taková šleha, jakou tehdy představovaly vypalovačky typu „Eternal“, „Gothic“ nebo „As I Die“, zde není. Ano, dusárna typu „Blood And Chaos“, kde se snoubí deathová ponurost s gothic-rockovou přímočarostí a vše jede trochu víc než u ostatních položek, celek nezachrání. Nudná se jeví singlová „The Longest Winter“, která na mne působí jako skladba do počtu z časů „In Requiem“


Pokud tak přistoupím na pravidla současných PARADISE LOST a zapomenu na vše, co jsem na nich měl rád v letech 1993-2010, pak za nejlepší vyhodnotím ty nejdoomoidnější a nejobtěžkanější vály jako je titulní kus a nebo hned úvodní mše „Fearless Sky“, začínající poutavými záhrobními hammondy, neboť alespoň tyto skladby jdou se svým posláním na dřeň, když už, tak už. Vše si zde drží skoro až koncepční semknutost a neproniknutelnost, skoro žádná skladba ničím extrovním nevyčnívá, z materiálu je poznat i vyspělost celé kapely a vyšší míra lehkosti a neupocenosti, s jakou to celé bylo nahráno, ale u mne je tohle, spolu s „The Plague Within“, právě jedna ze dvou nahrávek PARADISE LOST, kterou si (od roku 1993) bezprostředně po vydání nekoupím a ani o tom nebudu uvažovat. Návratu podobného typu, při znalosti jejich cesty, prostě ze své posluchačské podstaty moc nerozumím.


10.09.2017Diskuse (35)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Metalirium
25.05.2020 18:29

90% - tvrdý monolit, málo prístupný, avšak časom sa odhalí.

 

seventh
14.05.2020 12:06

Zrovna jsem si na YT pustil skladbu Ghosts z nové desky a ta mě třeba baví hodně. Mám ale takové neblahé tušení, že podobný goth n roll bude na desce ve výrazné menšině :-)

 

Alda
14.05.2020 10:58

Podepsal bych to, co níže napsal sevent. Já mám od P.L. na originále vše od Gothic až po Paradise Lost, tedy od roku 1991 do roku 2005.
Shades of God + Icon + Draconian Times + One Second jsou top alba, mezi která řadím i Symbol of Life.
A nový Paradise se mi líbí - příjemné překvapení :-)

 

seventh
14.05.2020 10:53

Tak oni mírné výkyvy mívali vždycky. Třeba Host bylo divné, nečekané, ale dobré. Následující Believe mírný nadprůměr. Symbol a Paradise Lost z r.2005 vynikající desky, In Requiem tak trochu zklamání a tak trochu nuda. S Faith Divides šli zase nahoru. A takhle je to s nimi furt.
Tím pádem pořád doufám, že se zas někdy vynoří nad hladinu :-)

 

Valič
14.05.2020 10:39

Stray: One Second se mi ještě celkem líbila, ale těm následujícím dvěma deskám jsem dodnes nepřišel na chuť (neříkám, že jsou úplně špatné).

 

Valič
14.05.2020 10:35

Já bych Medusu, která mě osobně moc nebaví, neházel do jednoho pytle s výrazně lepšími deskami Tragic Idol a The Plague Within. Na tom, že kapela vydala svá nejpovedenější alba v první polovině devadesátých let, se snad většina lidí shodne. Z těch novějších se mi s odstupem času nejvíc líbí In Requiem a Faith Divides Us.

 

Stray
14.05.2020 10:31

Já měl od PARADISE LOST vše od Gothic po Tragic Idol na originále a teď jak jsem se začátkem týdne bavil po telefonu se Sickym, kdo napíše recenzi na novinku, tak souběžně s tím jsem objevil ducatej digipack Medusy u nás v bazaru a tak jsem si ho koupil, včera a předevčírem jsem si to pustil a jako jo, docela líbí, je to spíš jejich horší deska, ale hodnocení bych minimálně o 10% navýšil, teď už mi chybí jen debut a Plague Within, tu počítám, že si také doplním, i novinku. Je ale pravda, že takový to nejsilnější období bylo od Icon po Symbol Of Life, i když si asi dost lidí bude myslet něco jiného. :-)

 

seventh
14.05.2020 10:11

Nevím, no. Já jsem z jejich současné hudební cesty ... rozpačitý? Nebo to řeknu rovnou na plnou hubu - poslední desky mě celkem s.rou.
Mám originál všech CD od Draconian až po Faith (včetně tolik diskutované ale skvělé Host nebo invenčně mírně vyčpělejší Believe) a všechny mám rád. Každá je skvělá, i když každá trochu jinak. Tragic Idol byl tak nějak na hraně (třeba valivá Fear of Impending Hell je podle mě geniální a jedna z mých vůbec nejoblíbenějších od Paradise).
Dál už se moc nechytám. Tu poslední vývojovou etapu nějak nechápu a mezi mými známými nejsem rozhodně sám, kdo nad nimi s hlubokým žalem zlomil hůl. Z části je to určitě i tím, že moc nemusím growl a jen málo kapelám ho prominu (třeba Amorphis na Tales..., ale tady už hodně pracuje nostalgie). Ale i na těch několika málo místech, kde Nick používá čistý hlas mi chybí nějaké zajímavější nápady.

 

Stray
14.05.2020 09:00

Já zpětně Medusu můžu, vlastně od P.L. mám rád takřka vše - death/doom, gothic, electro-rock, směs všeho, nějak jsem tu kapelu v globálu přijal za svou se vším všudy.

 

seventh
14.05.2020 08:48

Verdikt na úrovni 50% je rozhodně víc, než si Medusa zaslouží. Nepovedlo se mi to ani jednou doposlouchat do konce :-(
Jak někdo velice trefně směrem ke třem posledním albům Paradise Lost poznamenal v jedné zahraniční diskusi: "Podle mě je tohle krize středního věku, ale chápu, že fanoušci z období Shades Of God a Gothic musejí být nadšení. Zbytek moc nechápe".