Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - Medusa

Britští PARADISE LOST za těch bezmála třicet let prošli opravdu lecčím. Dokázali se oprostit od svých deathmetalových počátků a stali se zkraje devadesátých let vůdčími představiteli surového ostrovního doom metalu, žánru, který tehdy získával na velké oblibě. S tím jak postupem doby rostla jejich hráčská a skladatelská vyspělost, staly se i jejich nahrávky více melodickými, zvukově bohatšími a propracovanějšími, brzy jim tak těsný metalový chlívek nestačil a jali svou tvorbu pojmout poněkud volnomyšlenkářštěji. Poté co v polovině 90´s dosáhli komerčního vrcholu, a zahráli si dokonce na Monsters of Rock 96´, přestali se bát razantnějšího vývoje, ovlivněni gothic rockem, prvky alternativy, industrialu a dokonce synthy-popem, nekladli si na konci milénia žádných bariér, což se později nesetkávalo s očekáváními jejich fanoušků, kteří si čím dál více přáli návrat k jejich metalové podstatě.


PARADISE LOST se tak začali po krůčcích vracet k stylu, který je kdysi dávno tolik proslavil. Dnes se však situace vyvíjí ještě neočekávanějším směrem, jejich novější alba se totiž nespokojují s formou vrcholných děl, jako bylo třeba „Icon“, ale pokračují ještě dál proti proudu času, hlouběji do historie, až někam mezi „Gothic“ a „Shades of God“. Můžeme tak bez uzardění říci, že v posledních letech Halifaxští začali otevírat zatuchlé kobky. Už minulá deska odhalila podobné tendence a Nick Holmes na ní po mnoha letech poprvé představil svůj někdejší growling, a to aniž by zde alespoň několikrát čistě zazpíval, novinka „Medusa“ v cestě pokračuje a je ještě extrémnější, skladby plné zhouby na ní obsažené totiž spadají pod to nejtemnější, co kdy pětice představila.



Bohužel..., já osobně nebyl nikdy velký fanoušek jejich raných alb, byť i ta zpětně dokážu ocenit, ale přeci jen bych svou oblíbenou kapelu rád viděl u jejich otevřenější podoby, z toho důvodu nejsem z vývoje ani trochu nadšen. Ne že bych tu tvrdil, jak je nová deska špatná, zkrátka jen nesplňuje má přání, která k PARADISE LOST mám. Dost dobře nechápu, proč se kapela vrací po tak dlouhé době a po umělecky tak pestré a náročné pouti až kamsi na začátek, do časů, kdy hudební schopnosti těchto kluků z jižní Anglie ještě nebyly z nejvýstavnějších. Vždyť tohle všechno mají Greg Mackintosh a jeho kumpáni už dávno za sebou. Nechce se mi věřit, že by ve fanouškovské základně PARADISE LOST ještě dnes převažovala ta frakce, která volá po časech „Gothic“.


Halifaxští už jsou samozřejmě dávno mnohem lepšími muzikanty, než v dobách funerálních doom metalových počátků a tak na mne deska, jejíž obsah tvoří pouhých osm skladeb ( + tři bonusové v podstatně horším zvukovém kabátku), působí, jakoby je pětice odehrála levou zadní, nezatížena přílišným přemýšlením nad detaily. Věřím, že to tak dnes opravdu chtěli, ale z mého pohledu je tak brutální příklon k raným formám až příliš neuvěřitelný. Je to jako kdyby inteligentní padesátník, přistupující k novým životním výzvám stále s otevřeným hledím, tvrdil, že na vrcholu svého života stanul, když mu bylo deset let. Tak nějak mi to opravdu přijde. V kontextu alb jako „Gothic“ nebo „Shades Of God“ je tohle docela dobrá, i když svým pojetím i docela nudná a překonaná deska, srovnatelná s dvěma zmiňovanými, byť jí při srovnání se starými alby schází hitovost. Taková šleha, jakou tehdy představovaly vypalovačky typu „Eternal“, „Gothic“ nebo „As I Die“, zde není. Ano, dusárna typu „Blood And Chaos“, kde se snoubí deathová ponurost s gothic-rockovou přímočarostí a vše jede trochu víc než u ostatních položek, celek nezachrání. Nudná se jeví singlová „The Longest Winter“, která na mne působí jako skladba do počtu z časů „In Requiem“


Pokud tak přistoupím na pravidla současných PARADISE LOST a zapomenu na vše, co jsem na nich měl rád v letech 1993-2010, pak za nejlepší vyhodnotím ty nejdoomoidnější a nejobtěžkanější vály jako je titulní kus a nebo hned úvodní mše „Fearless Sky“, začínající poutavými záhrobními hammondy, neboť alespoň tyto skladby jdou se svým posláním na dřeň, když už, tak už. Vše si zde drží skoro až koncepční semknutost a neproniknutelnost, skoro žádná skladba ničím extrovním nevyčnívá, z materiálu je poznat i vyspělost celé kapely a vyšší míra lehkosti a neupocenosti, s jakou to celé bylo nahráno, ale u mne je tohle, spolu s „The Plague Within“, právě jedna ze dvou nahrávek PARADISE LOST, kterou si (od roku 1993) bezprostředně po vydání nekoupím a ani o tom nebudu uvažovat. Návratu podobného typu, při znalosti jejich cesty, prostě ze své posluchačské podstaty moc nerozumím.


10.09.2017Diskuse (25)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Norr
13.09.2017 09:16

1. Gothic 2. Lost Paradise 3. Shades of God 4. Medusa 5. Believe in Nothing

 

orre12.09.2017 19:49

Top 5: 1.Icon, 2.Draconian Times, 3.Gothic, 4.Shades Of God, 5.Medusa.

 

Meres
12.09.2017 12:44

Ejha, slušná diskusia sa tu vyrojila :) Ja, ako fanúšik PL, ktorý berie všetky ich tvorčie etapy, hodnotím novinku "Medusa" ako podarené dielko. PL proste pokračujú ďalej po ceste predošlej platne "The Plague Within" a tu sa už ako vidím ráznejšie rozchádajú názory na ich ďalšie smerovanie :) Pokiaľ kapela zloží také temné a záhrobné mordy ako sú Fearless Sky, From the Gallows, Medusa či Until the Grave, o kvalitný posluch je opäť postarané. Veľmi rád mám aj dva pekné digibookové bonusy Shrines a Symbolic Virtue (mimochodom, prečo je v booklete absencia fotografie kapely?). Takže suma sumárum, za mňa opäť palec hore a teším sa na ďalší vývoj tejto bájnej Mackintoshovej kohorty :) 75%

 

Natias
12.09.2017 12:28

Top5 PL: 1.Symbol Of Life, 2.Host 3. Draconian Times, 4.Believe In Nothing / One Second 5.Icon

 

Valič
12.09.2017 11:59

1. Icon, 2. Draconian Times, 3. Shades Of God, 4. Gothic, 5. The Plague Within

 

Stray
12.09.2017 11:30

Top5 PL: 1.One Second, 2.Draconian Times, 3.Symbol Of Life, 4.-5.Icon/Host,ty nesmysle. :-)

 

Norr
12.09.2017 11:15

Za mě "Medusa" fajn. Při poslechu jsem měl pocit, jako bych se vrátil v čase a nacházel se někde v roce 91-92. Je to jako objevit chybějící článek mezi alby "Gothic" a "Shades...". Líbí se mi to. Ale se mnou opatrně, já začal mít s PL problém už "Icon", takže u mě jsou top první dvě alba, neboť se ke mně dostali v čase vydání a stará láska nerezaví. Mám prostě rád tuhle dřevní formu doomu a ty začátky 90´ jsem v tom slušně lítal. Nic proti vývoji PL, vždy jsem ho respektoval a tu tvorbu poslouchal a vždy si tam našel něco pro sebe. Ovšem "Medusa" je asi fakt pro takový zastydláky jako já, co raději ranější tvorbu PL. Snad příště zas potěší jinou sortičku svých posluchačů, tentokrát jsme na řadě my, jako sorry ;o)

 

Natias
12.09.2017 09:57

Já mám také ty dva nesmysly v Top 5 PL :-)

 

Dave7812.09.2017 09:51

Za mě naopak Symbol of Life jedna z nejoblíbenějších PL desek. Ale tahle diskuze už tady jednou byla, viz recenze předchozích PL alb...

 

Valič
12.09.2017 09:46

"Už se poprali?" :-)