Last Hardrock Outsider

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY - Praha, Vagon, 19.února 2019

Předem se čtenářům omlouvám za to, že jsem návštěvu koncertu, o kterém budu dál referovat, pojal trochu jednostranněji. Nejedná se však o projev arogance, ale o důsledek celé řady okolností, kterými vás nemíním zatěžovat. Každopádně jsem vám chtěl zprostředkovat zejména vystoupení jedné z našich nejvýznamnějších kapel. Úmyslně jsem v předchozí větě vynechal přívlastek, který by ji charakterizoval po žánrové stránce, zbyl pouze zmíněný superlativ. SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY totiž dospěli do fáze, jíž neváhám označit za vrcholnou. Copak o to, dobří, a to i koncertně, byli vždy, nicméně pražská zastávka turné na podporu posledního alba mě přesvědčila o tom, že jejich národnímu, resp. folklornímu pojetí metalu může v globálním měřítku konkurovat jen málokdo. Zdaleka přitom nejde např. o úroveň instrumentální, ale především o komplexnost veškerého jejich počínání. Ať už tedy upřete svou pozornost na kterýkoliv jeho aspekt, vždy budete konfrontováni s perfekcí, téměř s perfekcí či cílevědomou snahou o perfekci. Nohama přitom zůstávají pevně na zemi, a ani nosy se jim nezvedají.

 

V onen únorový den koncertovaly ve Vagonu čtyři kapely. Úvodní DELORAINE, které bych si určitě také rád poslechl, jsem bohužel nestihl; poslední, rumunskou BUCOVINU, jsem zas musel s lítostí vypustit. Pakliže jste ještě neměli s Vagonem tu čest, vězte, že se jedná o vcelku příjemný, středně velký klub s rozumnou cenovou politikou, a to ačkoliv se nachází přímo na Národní třídě; prostě žádná turistická atrakce. Když jsem do něj konečně dorazil, vládla zde spokojená a uvolněná atmosféra. Předskokani DELORAINE zřejmě odvedli dobrou práci. Účast byla navíc více než slušná. Myslím, že účinkující mohli být v tomto směru více než spokojení. Přeci jen – bylo úterý. Přímo u Radka Hajdy jsem si trochu neotesaně ověřil, že můj osobní headliner ještě nevystoupil a že „teď budou hrát teprve ti Belgičané“.


 

Těmi byli SAILLE, kteří podali solidní výkon. Jejich ostrý, rouhačský, přitom však stále ještě poměrně melodický black metal určitě nikoho neurazil. Naopak, přestože se oproti fantasy folkovým DELORAINE přitlačilo na pilu, a to pořádně, dočkali se nakonec i SAILLE solidní odezvy. Není divu, v čele Belgičanů stál výrazný vokalista, jehož přesvědčivý projev srážely pouze pasáže, v nichž se pokoušel o melodičtější zpěv. Naštěstí jich bylo jako šafránu. Dobře zněl i nápaditý doprovod, zajištěný efektní souhrou dvou kytar, jejichž zapálená obsluha svým nadšením do jisté míry negovala mizantropii sálající z jedovatého vokálu. Set tím ovšem rozhodně neutrpěl. Pozitivní entuziasmus obou kytaristů nakonec korespondoval s faktem, že většina účinkujících toho dne cílila především na to lepší v nás. Zaujal mě i výkon bubeníka, jenž blackové know-how ovládal do puntíku. SAILLE jsou prostě ostřílení borci, kteří dokázali důstojně podat stylový standard. Podobnou hudbu si poslechnu vždy rád. 

 

Po krátké přestávce, věnované přípravě nástrojů a ustálení zvuku, nastoupili SSOGE. Již přípravu aparátu provázely vtip, přirozenost a skromnost. Nic z toho se po jejich famózním nástupu, obstaraném „Gigulou“, ani později nevytratilo. Celý ansámbl šlapal jako hodinky, deklarovaná (tour)únava se dala vyčíst snad jen z tváří, nikoli z výkonu. Početné, aktivní a znalé publikum navíc kapelu průběžně dobíjelo. Zazněly převážně skladby z alba „Návaz a následně z novinky. Kapela se víceméně držela avizovaného setlistu. „Smutnice“ na každý pád dominovala. Každý příběh z tohoto alba měl v živém provedení takovou sílu, že jsem byl nucen rehabilitovat i medového „Synečka“. Možná však určitou roli sehrálo i zlepšení zvuku, který byl zpočátku pouze obstojný, nicméně po první třetině vystoupení už neměl daleko k dokonalosti, což prospělo i rytmické sekci, protože postupně si nešlo nevšimnout její přesnosti, hravosti i razance. Radek měl při volbě nových spoluhráčů šťastnou ruku. To platí i o houslistce Gabriele Povraznikové, na kterou zvukař rozhodně nezapomínal, díky čemuž vynikla její procítěná hra. Houslové sólo ve skladbě „Dva stíny mám“, myslím, hovořilo za vše.


 

Podobně mysticko-magických okamžiků zaznělo nemálo. Logicky byly spjaty především s charismatickým hlasem Hany Hajdové. Prvků, díky nimž dosahuje aktuální tvorba SSOGE koncertních vrcholů, je bezesporu více, hlas Hanky ovšem stojí v jejich průsečíku a žije si svým vlastním životem. Samozřejmě v tom hraje roli i umná kompoziční stránka podporující, vyvažující a zastřešující krásu onoho středobodu mnoha vrstvami. Každá skladba ze „Smutnice“ tudíž nabývá formy pečlivě vybroušeného drahokamu s pořádnou jiskrou uvnitř. Pokud jste si to při poslechu novinky ještě neuvědomili, tak mazejte na nějaký další koncert! Nutně syrovější koncertní provedení totiž půvab těchto decentních skvostů podtrhuje. V rámci živého provedení písní SSOGE se vám každopádně dostane odlišného a také intenzivnějšího zážitku než z desky. Nejde jen o vábivé jiskření mezi požehnaným hlasem ženského, resp. mateřského elementu s rozpustilým, méně odpovědným a méně zasvěceným prvkem mužským, bezvadně reprezentovaným zpěvákem Pavlem Hrnčířem, které provází sexy smyčcová sekce a pulzující rytmika. Jedná se mi především o výše zmíněnou komplexnost, kterou při správné chemii a alespoň decentní znalosti tvorby, personálních peripetií a kupř. výtvarné stránky bookletů, právě na koncertě najednou „zříte“ v plném světle, což vede až k naprostému pohlcení hudbou. Popsaný „div“ se v mém případě stylově, nikoli však náhodně (zase ta komplexnost), udál v rámci gradujícího finále, během něhož zazněly dvě vynikající skladby „Ten, který ukoval slunce“ a „Za nevěstou“.

 

Bylo by asi nefér závěrem nezmínit šedou eminenci pódiové prezentace a hlavního hybatele SSOGE, kytaristu Radka Hajdu. Pokud jsem v předchozích řádcích psal něco o broušení drahokamů, dlužno říci, že právě on je tím svědomitým brusičem, díky němuž vzniklo už několik výjimečných desek a díky němuž jsem mohl prožít mimořádné chvíle, ze kterých žiji ještě teď a z nichž jsem byl přinejmenším další hodinu v dobrém slova smyslu natolik zpitomělý, že jsem na odchodu a víceméně jen k formální výzvě podaroval před klubem žebráka:-).


23.02.2019Diskuse (5)Pekárek
hackl@volny.cz

 

zdenos
24.02.2019 18:25

SSOGE- velmi zajímavá kapela naživo. Viděl jsem je na tour v Brně, kvalita :) Houslistka jak lusk navíc

 

Honza H.
24.02.2019 14:19

Sagi:Souhlas,mám obdobnej problém,kvůli většímu počtu (navíc pro mě z větší části nezajímavých)kapel a kratšímu setu jsem poslední dva koncerty Silentů vynechal.
Naštěstí jezdí i samostatně jen s jednou předkapelou (kterou si obvykle sami vyberou,což je vždycky záruka kvality) a hrávaj přes 90 minut.

 

Subeer
24.02.2019 12:01

Díky za report, tak nějak jsem si tuhle kapelu živě představoval. Těm jejich posledním 2 albům jsem nakonec přišel na chuť. Trvalo to, ale..

 

Sagi
23.02.2019 20:18

Jsem letitý příznivec SSOGE, ale od jejich koncertů mě odrazuje příliš mnoho spoluučinkujících kapel a s tím spojený kratký čas pro živou produkci Sajlentů...

 

Honza H.
23.02.2019 17:58

Výstižně napsáno,podobný dojmy ze Silentích koncertů mám vždycky taky.