PARADISE LOST - Paradise Lost
Předně je třeba říct, jakkoliv se kapela začala obracet zpět ke svému dark-metalovému pojetí, veškeré posuny byly činěny s citem a rozmyslem, jakoby se hudebníci chtěli vyvarovat nedorozuměním vygenerovaným s příliš rychlé evoluce jejich tvorby na sklonku devadesátých let. Album „Paradise Lost“ tak naprosto plynule navazuje na předcházející desku „Symbol Of Life“. Není sice tak přímočaré a dynamické, avšak vychází ze stylu, který si kapela vyšlechtila prostřednictvím mnoha let. Nešlo o tak hitový materiál jako v případě předchůdce, ale lze na něm vypozorovat jisté tužby po barevnějším sdělení. Podstatnou změnou bylo nahrazení bubeníka Lee Morrise, který se rozhodl kapelu po deseti letech opustit, studiovým bicmanem Jeffem Singerem. Jinak se prakticky nic zásadního neudálo a britská stálice pokračovala ve svém stoicky bytelném tažení po zemích evropských, odkud se rekrutuje hlavní část fanouškovské základny PARADISE LOST.
Když budeme album z roku 2005 rozebírat detailněji, zprvu můžeme nadhodit, že zajímavé melodie se objevují pozvolna a s každým dalším poslechem se jejich počet zvyšuje a posluchač si pomalu na krásu tohoto materiálu zvyká až s rostoucím počtem poslechů. PARADISE LOST zde čerpají jak z kytarové práce drakónského období, tak temné alternativy „One Second“ a to vše umisťují do svého léty vytříbeného stylu. Při dalším srovnávání se „Symbol Of Life“ přicházím ke zjištění, že kapela nyní znovu více pracuje s kytarovými efekty a syntezátory. Kytary se zde na jednu stranu obracejí k deset let staré minulosti (viz. závěrečná „Over The Madness“), tak vzhlížejí do dosud pro PARADISE LOST neprobádaných území (např. motiv připomínající minimalismus britských kytarovek v „Accept The Pain“). Nick Holmes se v průběhu let vypracoval na velmi dobrého rockového zpěváka, jehož hlas ve skladbách vytváří mnohobarevné klenby. Od drakónské zasmušilosti bez problémů přechází k čistému popovému výrazu a činí tak na rozdíl od koncertů s naprostým přehledem, za což dost možná může vklad studiové techniky.
Album startuje monumentální skladbou „Don´t Belong“ plynoucí ve středním tempu, která patří k tomu nejlepšímu, co deska vůbec nabízí. Druhá je nářezovější „Close Your Eyes“, vystavěná v kontextu s albovým předchůdcem. Třetí v pořadí je tradiční gothic-rocková hitovka „Grey“, která po zajímavých slokách v refrénu upadá do vlažností prezentovaných tvorbou finské cukrkandlové partičky HIM. Hned po ní přichází vrchol první půlky alba a sice post moderna v podání skladby „Red Shift“. Její digitální úvod a ve slokách až synth popový Nick Holmes, předznamenává vynikající táhlý refrén, podporovaný takřka z ničeho vzrostlými kytarovými riffy. Skladba vystavěná na kontrastu a obrovské gradaci se zkrátka povedla. Singlová „Forever After“ je výrazný hit ve stylu skladeb „The Last Time“ a „Say Just Words“. Střed alba je však velmi ospalý a k životu jej probudí až originální „Accept The Pain“, od které je již deska bezchybná. Formule pro tradiční skladbovou strukturu této nahrávky je právě v této písni nejpatrnější. Střídmá instrumentace a jemná melodika ve slokách, vykonstruovaná na zajímavé zpěvové lince, je prostřídaná s tradičním frázovaným refrénem, který je naopak pevně ukotven na hutných kytarových riffech. Uvolněnost a originalita „Shine“ dělají právě z této skladby klenot celého alba. Razantnější je sborovými zpěvy zdobená „Spirit“. Deska je zakončená pomalou a chce se říct až bombastickou suitou „Over The Madness“, která obsahuje typické kytarové motivy z období „Icon“, avšak vnáší do nich melodiku a atmosféru hudby současných PARADISE LOST.
Shrnutí tedy asi takto. Na zažití alba z roku 2005 je třeba trochu více času, než tomu bylo u „Symbol Of Life“. Deska není tolik výrazná a úderná jako její předchůdce. Její síla však tkví v rozmanitosti a dokonalé aranžérské propracovanosti. Album „Paradise Lost“ prakticky pokračuje z místa, kam došla deska „Symbol Of Life“ a představuje typický styl PARADISE LOST zahraný v jemnějším podání.
