Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - The Plague Within

Osobně si myslím, že s anglickými PARADISE LOST to už mají fanoušci metalu dávno ujasněné na férovku. Kapela za těch pětadvacet let urazila opravdu velký lán cesty a prošla si obdobími všeho druhu. Od ponurých začátků, přes etapu metalové majestátnosti, později také přes celou řadu experimentů (prostřednictvím kterých se sice Britové snažili zbavit se vlastních metalových pout, ale na druhou stranu vše bylo vyváženo skvělým songwritingem a vrcholným proudem invence) jsme se s jejich hudbou dostali až do fáze postupného návratu k minulosti, lépe řečeno – jejich songy jsou už drahně let výsledkem velmi citlivého kombinování celé řady prvků a ingrediencí, jenž je provázely v mnoha bodech jejich dlouhé cesty. Tohle platí již pro zhruba pátou řadovku po sobě vydanou v posledních deseti letech, protože „The Plague Within“ jsou opětovně typičtí PARADISE LOST, přesně takový, jak si je všichni dobře pamatujeme, takže není příliš důvodů tvářit se po poslechu nového materiálu překvapeně. Tahle kapela už zkrátka jen tak pohodlně vybrušuje svůj styl, jehož kontury jsou rozvrstveny do celé řady povědomých motivů. Záleží tedy pouze na tom, jak dalece tomu kterému posluchači jejich novinka sedne po stránce líbivosti nápadů a skladeb.


 

 

Letos přišel čas na materiál, který slyšitelně bloudí více v chladných stínech a ponurých kobkách, než aby se stavěl slunci na odiv. Dost  dobře je toho hlavním důvodem mnohem častější příklon stylu zpěvu Nicka Holmese k hlubokému hlasu, který zde vlastně nad jeho melodičtější a zpěvnější polohou lehce převládá. Myslím, že právě kombinace více hlasových poloh zde funguje dobře a díky ní tak album získává na jisté vrstevnatosti. Celkově se asi nejvýraznějším předobrazem novinky stala alba „Shades Of God“ a „Icon“ z devadesátých let, nahrávky, které PARADISE LOST proslavily jako vůdčí kapelu doom metalové vlny. Potěšila i vrstevnatá hra obou kytaristů, která většinou vrcholí v typických vyhrávkách Grega MacKintoshe. Novým skladbám je sice daný jistý prvek valivosti, kdy se ve středních tempech pánové perou s předobrazem vlastních osudových manýr, ale je poznat, že se takto zkušené těleso umí vyvarovat nesnesitelných klišé a skladby ani moc nespadají k upocené zdlouhavé nudě, tak jako je tomu u celé řady jejich krajanů, že?

 

 

První polovina desky je hitovější a dle mého lepší, konkrétně úvodní čtveřice skladeb v sobě soustředí to nejlepší: „No Hope In Sight“ (majestátní hymnus na úvod, patřičně vrstevnatý, vokálně i instrumentálně dotažený), „Terminal“ (přímočará hitůvka ze stínových katakomb), „An Eternity Of Lies“ (po stránce aranží vrcholná věc a asi nejmelodičtější a nejvzdušnější kousek, Nicka doprovází líbezný ženský vokál) a „Punishment Through Time“ (reminiscence na slavné časy „Icon“, Greg MacKintosh a Aaron Aedy staví bytelný pomník metalové věkovitosti). Od páté skladby se začne album na můj vkus až moc nořit do ospalé houpavosti a záhrobních temnot, takže po zbytek desky spíše bojuji s vlastní pozorností, než abych si poslech bůhvíjak užíval, nicméně z tohoto stavu nejsem překvapený a nikterak mne zde neznechucuje.

 

 

PARADISE LOST jsou kapelou, která své karty dávno položila na stůl, občas se jim deska povede trochu lépe, občas průměrně, nikdy se zatím nestalo, že by se vyloženě nepovedla. Z druhé půle alba mne upoutala dravá „Victim Of The Past“, vyloženě nářezová „Flesh From Bone“ zacházející až někam k death metalu, a pak ještě závěrečná suita „Return To The Sun“. Poslední jmenovaná věc je zde patřičně dochucena mohutnou orchestrací na podkladě dramaticky pojatého metalového základu. Prostě další deska od zkušených a po hrozně dlouhou dobu velmi pilných Britů, o jejichž hudbu je, jak se zdá, stále velký zájem.

 

Nejlepší skladby: „No Hope In Sight“, „An Eternity Of Lies“ a „Return To The Sun“.


07.06.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

B.B.
09.06.2015 16:43

Zatím moje nej věc z tohoto alba je Beneath broken earth ta nejutahanější. Tohle album, ale budu muset vstřebat nebude to o prvním poslechu. Kde jsou ty časy kdy jsem od PL drtil stále dokola asi moje nejoblíbenější album Host.

 

Piha
08.06.2015 18:33

Já to mám na 90% --- neskutečná paráda

 

Meresz
08.06.2015 16:00

Dnes mi celý deň hraje v hlave skladba Cry Out :D Ja som inak s novinkou spokojný, proste ďalší dobrý zásek v diskografii, tentoraz hodený do temnejšieho a tvrdšieho hávu. Tých 7,5 by to vystihovalo.

 

Valič
08.06.2015 14:32

Stray: Celkem výstižná recenze, ale máš tam překlep v hodnocení. Ta šestka má být vzhůru nohama. ;-)

 

rumcajs08.06.2015 09:54

Já bych tak příkrý k novince nebyl. Jednotlivé songy ještě příliš nerozlišuji, ale jako celek na mě album působí velmi sympaticky. Zatím 75 %, ale nevylučuju, že to bude časem za víc. Tragic Idol mám kolem 80.