Last Hardrock Outsider

PARADISE LOST - Symbol Of Life

Z mého pohledu jde o úplně poslední mimořádnou nahrávku v dlouhé diskografii dobrodruhů z jihoanglického Halifaxu, ta byla nakonec vypuštěna pouhých dvacet měsíců po rozporuplné desce „Believe In Nothing“ a vrátila kapele pořádný švih. Je dost možné, že za to mohla spolupráce s kanadským producentem a muzikantem Rhysem Fulberem, který proslul v devadesátých letech jako člen FRONT LINE ASSEMBLY, ale také jako dohled nad alby FEAR FACTORY. Šlo rovněž o úplně poslední počin, na kterém byl přítomen za bicími Lee Morris, který do sestavy naskočil v roce 1994, tedy těsně před velkým průlomem s albem „Draconian Times“ a PARADISE LOST nakonec opustil až na sklonku roku 2003. Celkové zaměření „Symbol Of Life“ se neslo na vlně návratu k tvrdosti, ovšem poněkud jiné, než tomu bylo v případě ranných doom-metalových nahrávek, neboť Nicka Holmese rozhodně neopouštěla touha stále zpívat čistým zpěvem a rovněž většina skladeb se nesla na vlně ostré melodičnosti a sbírku tak proslavilo několik skutečných hymen hraných v intencích moderního rocku, kde se mísily jak klávesové party, tak zde bylo hodně prostoru ponecháno kytarovým riffům. Nápadný byl rázný a poněkud temný gothic rockový sound, ale i jistá strojovost, navíc leckomu připomínající u některých přímočařejších válů rukopis německých RAMMSTEIN, jenže to by nebyli PARADISE LOST, aby tyto indicie neopracovali k obrazu svému, a tak je „Symbol Of Life“ dalším mimořádným, ale na druhou stranu i zcela typickým albem z jejich dílny. Zkrátka a dobře, skladatelský rukopis kapely a zejména Grega MacKintoshe je rozpoznatelný mezi desítkami jiných a i když kapela po několika letech zatoužila po větší dravosti a hutnějším kytarovém zvuku, nic v roce 2002 nenasvědčovalo, že bychom se snad mohli dočkat úplného odklonění od všeho, co PARADISE LOST představovali v období proměn a hledání nových cest. Jejich návrat k metalu a tvrdšímu hutnému kytarovému soundu byl znovu proveden s patřičným vkusem a rozhodně nebylo nic uspěcháno, natož aby byl proveden přerod v temnou metalovou grupu hned na prvním počinu, ten naopak značil jakýsi první krůček, kde v hlavní roli stály především silné hymny .



Co tedy album s temným obalem, na kterém je k vidění něco, co buď připomíná rudý rentgenový záznam vnitřku těla nějakého hada, případně jde o světelný efekt, který ve tmě vzniká díky rychlému pohybu se světelným zdrojem a nebo zkrátka o spojení obou. Ať už jde o cokoliv, jedná se o zajímavý motiv plně dokreslující hudební složku díla. Skladby jako Isolate“, „Erased“ nebo „Perfect Mask“ mají v sobě bojovný náboj, pochodovu přímočarost a strohost, ale také díky svým riffům a přímočarosti působí jaksi strojově, jenže onen harmonický um PARADISE LOST zachycený v ostatní, sice ne hitovějších, ale rozhodně zajímavějších skladbách na této desce dělá z nahrávky mnohem výjimečnější počin, než by tomu bylo v případě nějaké zbytečné kopírky RAMMSTEIN.


Mezi nejsilnější momenty alba řadím ty, které se vykazují nejvyšší mírou zasněné melodiky a posmutnělosti, a také ty, kde dominuje už zdárně vyzpívaný vokál Nicka Holmese, takže mám především na mysli skladbu „Pray Nightfall“, skutečně připomínající svou atmosférou nějakou klášterní modlitbu hozenou do podoby metalového hymnu opatřeného dominantní zpěvovovou linkou a kytarovým vyšíváním. Je třeba dodat, že ani zde se kapela nevzdala syntezátorů, které sice nezastávají tak dominantní roli jako v případě několika předchozích alb, ale pořád zde jsou a zajímavě celek dokreslují a dodávají desce na rozmanitosti, harmonické pestrosti a zajímavém změkčujícím koření.


Nejzajímavější fáze alba nastává s pomalu se rozjíždějícím začátkem skladby „No Celebration“, což je věc hodná jména této kapely, neboť v sobě zachycuje ty nejlepší pošmourné ingredience Drakónských časů a smutku jejich světa. Komorní zvuky synťáku vypracovávají decentní podkres, vynikající Holmesovi zpěvové linky způsobují diferenciace mezi slokami a vypjatým refrénem, navíc precizní Gregova kytara vše úspěšně řídí. Dál navazuje neméně zdařilá „Self Obsessed“, což je rychlá vypalovačka, která vlastní heroický nápěv a má v sobě schopnost strhnout a nadchnout, tedy všechny atributy metalového hitu. Titulní skladba „Symbol Of Life“ je rovněž vynikající, byť jde spíše o atmosférickou věc, tak trochu navazující na věci z alb jako „One Second“ nebo „Host“, nicméně PARADISE LOST opět zúročují veškerý svůj um a talent na složení výtečně poslouchatelné, kytarově propracované a přímočaře melodické hudby. 


Na albu „Symbol Of Life“ si cením hlavně toho, že kapela působila po skladatelské stránce hodně různorodě a navíc dokázala rozličným typům skladeb dodat na jednotné atmosféře a celistvosti, a ještě ke všemu jim přidala na značném množství hitového potenciálu. Z mého pohledu je tahle deska rovněž jednou z těch, které řadím velmi vysoko v oné pozoruhodné řadě nahrávek chlapců z britského Halifaxu, což stvrzuje i závěrečný, nářezovější vykřičník v podobě „Channel For the Pain“, který rezolutně desku zakončí.


23.06.2017Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Meres
24.06.2017 20:00

Tak tento album sa im po predošlom naozaj podaril. Pecky ako Isolation, Erased, Perfect Mask či Self-Obsessed sú nenormálne dobré. Nickov hlas je tu asi v najlepšej forme za celú jeho kariéru. Ale pre mňa je možno ešte o kúsok lepšia nasledujúca eponymná nahrávka, ktorá je doslova namrdaná hitmi.