GHOST - Skeletá

50%

Co se dříve někomu jevilo jako silná stránka zvuku GHOST, se dnes ukazuje jako výrazný symbol stagnace, unylosti a takřka neschopnosti svou tvorbu jakkoliv dál rozvíjet. Mluvím o bezproblémovém radio-friendly zvuku evokujícím přelom sedmdesátých a osmdesátých let a tehdejší vlnu stadiónového rocku a AOR. Jenže v porovnání se skutečnými titány dané doby jako BOSTON, TOTO, JOURNEY či ASIA bude působit švédská kapela Tobiase Forgeho vždy jaksi male, dětinsky, plagiátorsky a skoro až hračkově. Nemluvě o naprosto nepůvodním zvukovém nastavení.

Dlouhodobě na GHOST oceńuji spíše prozíravé marketingové tahy a pečlivě budovanou souhru s vizuálem než bůhvíjakou neotřelost hudební. Problém novinky „Skeletá“ slyším hlavně v tom, že se ze všeho nejvíc snaží znít jako ti nejghostovatější GHOST, což ze mne automaticky dělá někoho, kdo nikdy nemohl být od srdce jejich fanouškem. Uznávám, na jejich samostatný koncert bych dobrovolně fakt asi nešel. Vlastně si začínám pohrávat s myšlenkou, že v případě novinky bylo na začátku zadání, které poté hudebníkům pomohla doladit AI umělá inteligence. Na této desce totiž není vůbec nic překvapivého, co by hudebnímu fanouškovi, který u sebe ještě nepohřbil tu poslední špetku touhy po vzrušení a chuti do hledání, zvedlo alespoň trochu tep. Celá řada skladeb se sice pohodobě poslouchá, budí dojem melodických hymniček schopných dodat pozitivní energii, ostatně tak jako tomu bylo u předchozích desek, ale o to větší se poté dostaví rozčarování, zvlášť pak když zjišťujete, že vám v hlavě po několikanásobném poslechu nových písní nezůstalo vlastně nic trvale výrazného.

GHOST se samozřejmě v průběhu své více než patnáctileté kariéry do jisté míry posouvali, stávali se skladatelsky ambicióznějšími, ne však nutně umělečtějšími, ale příklon k hitovosti a pop/rockové vzdušnosti jim před lety sedl. Z tohohle úhlu pohledu považuji právě období alb „Meliora“ a hlavně „Prequelle“ za stěžejní. Někde tam se totiž lámal chleba. Sám mám rád právě druhé zmíněné, tedy čtvrté album v pořadí diskografie, což je způsobeno hlavně tím, že ty nejvýraznější hymny z něho (především pak „Dance Macabre“, „Rats“ a „See the Light“) považuji za ty nejlepší skladby od GHOST vůbec. Tobias Forge vždy poskládat své desky z několika zaručených šlágrů a několika skladeb méně tklivějšího charakteru, které na albu plnily spíše funkci dolaďovací, nemluvě o řadě výplní, předělů a nenáročných orchestrací. S tímto stavem jsem seznámen, neb jsem s touhle kapelou šel po deskách od prvotiny. Jak dlouho však lze s podobnou vypočítavostí přežít na vrcholu, to je otázka. Je mi jasné, že GHOST vlastně nikdy nebyli kapelou tvůrčích erupcí, že vždy kalkulovali, opatrně sestavovali, nikdy nic ze sebe nevychrlili pod tíhou skladatelského přetlaku. A to je možná ten důvod, proč u nich zůstávám obezřetný.

Ani po šestém řadovém albu tedy nepřicházím ke GHOST jako někdo, kdo by je obdivoval a fandil by jim. Sledoval jsem je, ovšem vždy s určitou distancí. Jejich fanoušci na rozdíl ode mne přesně ví, co je tou správnou tvorbou jejich oblíbené kapely. Nepochybuji. A nepochybuji ani o tom, že na nejpočetnější část svých fanoušků sází při tvorbě i samotní GHOST. Novinka určitě nepostrádá chytlavost předchozích děl a dle mého je sestavena přesně dle mustru, který by neměl odběratele jejich hudby rozhodit. Úvodní „Peacefield“ s překrásnou pastorální scenérií v podobě dětského vokálu a decentní orchestrace hned navodí atmosféru piety a klidu, aby se skladba poté vyvinula do melodického rockového válu s jasnou strukturou. Pro mne jde bezesporu o nejlepší věc na desce. Ani dalším skladbám jako „Lachryma“ nebo „Satanized“ rozhodně nechybí chytlavý potenciál a jde tak o odlehčené stadiónové hitůvky, které pohladí a rozplynou se ve víru lesknoucího se vzduchového oparu z flitrů. Neřekl bych, že zrovna díky nim může být album považováno za silné, jakkoliv si přivlastnily roli singlů a patří zde k tomu výraznějšímu.

Po prvních třech věcech však už můžeme mluvit spíše o jalových skladbách, protože i tolerantním logicky dochází, že s plnou silou přišel čas na méně vábivé kusy a výplně. Desku se sice v závěru snaží zachránit songy se zlepšeným obsahem dopaminu jako „Marks Of the Evil One“ nebo „Umbra“, které znovu naskočí do životaschopnějšího tempa a na vlnu melodických magnetů, ale není v tom příliš uvěřitelnosti.  Téhle desce prostě chybí hlubší podstata a už nyní, krátce po vydání, se jeví jako něco nadbytečného, co není až tak nutné držet v paměti. Možná je to právě tím, že GHOST už v této formě vše podstatné sdělili a omýlání totožných mustrů se, po už tak docela uhlazené páté řadovce „Impera“, ukazuje jako přehlídka okázalé deziluze. Na dlouhodobé fungování na špici rockové scény ve 21.století je za mne tohle prostě málo!

07.05.2025	Diskuse (24)	Stray janpibal@crazydiamond.cz