Last Hardrock Outsider

TONY MARTIN - Back Where I Belong

Jméno Tony Martin zůstane v hudební branži už navždy spjato především s jeho účinkováním v řadách kolosu BLACK SABBATH. Přestože mu většina pravověrných fans Sabatů nemůže přijít na jméno a jediným správným vokalistou, účinkujícím v tomto gigantickém podniku, pro ně navždy zůstane Ozzy Osbourne, nebylo by správné upírat tomuto zpěvákovi s velkým a charismatickým hlasem jeho zásluhy. Byl to právě on, kdo tuto značku naposledy pozvedl do hvězdných výšin a s kapelou vydal několik významných hudebních děl. Domnívám se, že především dvojice desek „Headless Cross“ a „Tyr“ patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy v epickém heavy metalu, potažmo v katalogu BLACK SABBATH vzniklo.


Po těchto dvou albech byl ovšem Tony Martin tlakem managementu na krátkou dobu nahrazen Ronnie Jamesem Diem, s jehož podporou kapela povila album „Dehumanizer“. Ovšem se změnami vnitřního klimatu se Martin do kapely znovu vrátil a účinkoval na dalších dvou albech, z nichž to první „Cross Purposes“ není vůbec špatné. Jeho další aktivity se v budoucnu více než ke kariéře sólové, upínali k spoluúčinkování na různých projektech zejména italsky hovořících hudebníků, přesněji řečeno kytaristů. Vzpomeňme alespoň trojici výborných nahrávek vytvořených v tandemu se šestistrunným čarostřelcem Dariem Mollem pod značkou THE CAGE. Nejen ty si pozornost fanoušků Tonyho hlasové akrobacie rozhodně zasluhují.



Vraťme se však zpět do roku 1992, do mezidobí, kdy byl zpěvák nucen BLACK SABBATH opustit. Čas před oním nečekaným návratem Tony vyplnil svým prvním sólovým albem nazvaným „Back Where I Belong“. Na jeho demoverzi si všechny nástroje nahrál sám, ale do studia byla tehdy přizvána špička z ostrovní rockové branže. Jedním z kytaristů se stal například Brian May, basu obsluhoval Neil Murray a Laurence Cottle (oba dříve BLACK SABBATH), klávesy obsluhoval též člověk s touto kapelou spjatý Geoff Nicholls a na bicí zahrál syn BEATLES-áka Ringa, Zak Starkey.


Desku dokonale symbolizuje neskrývaná stylová pestrost a její vládu v rukou třímá mistrně zvládnutá kompoziční svoboda. Ladné přechody mezi nepřebernou směsicí motivů a nálad si tu navzájem a bez problémů podávají ruce. Není potíž vedle sebe zaslechnout dospělácky sytý AOR, styl vystupující v úvodní „If It Ain´t Worth Fighting For“, dále slyšitelné vlivy funky zpoza chrastících dechů během „Ain´t Good Enough“, velice sugestivní balady „If There Is a Heaven“, respektive „Why Love“, obě s výrazným vkladem Martinova uhrančivého hlasu, náramně pohodovou a uvolněnou titulku „Back Where I Belong“, či dokonalý heavy song „Sweet Elyse“. Osobně mám moc rád atmosféricky dráždivou „Now You´ve Gone“, ponořenou v pomalejších náladách, s mistrnou citací akustické kytary a dobyvačně silovým Martinovým refrénem. Z časů Martinova účinkování v BLACK SABBATH se v samotném závěru ozve znovu nahraná „Jerusalem“, ke které zpěvák vytvořil výborný opener „The Road to Galilee“.



Jako dlouholetý posluchač Martinovského období BLACK SABBATH (k Ozzyho éře jsem přičichl teprve nedávno) jsem tuto nahrávku dlouho vedl v evidenci, ale v dobách před-internetových, a hlavně před provozem portálu Discogs, jaksi neměl možnost se k ní dostat. Dnes tento stav už naštěstí neplatí a člověk si tak může z celého světa od podobných nadšenců, jako je on sám, objednat na co si jen pomyslí. Deska „Back Where I Belong“ je stále vedena jako horké zboží, a její náklad nevyšel v obrovských číslech, či snad v každoroční remasterované edici. Jeho kvalita by si podobná kritéria však zasloužila, jelikož jde o černého koně a vyváženou rockovou desku, jejíž předností je především rozsáhlá stylová neokleštěnost. Navíc jejímu obsahu propůjčil svůj hlas jeden z neimpozantnějších hardrockových pěvců, což její kredit jednoznačně zvedá o podlaží vzhůru.


24.07.2020Diskuse (14)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

DarthArt
24.07.2020 20:40

Nekoná, bohužel. Papíry sice mám, ale jsem za volantem tak nešikovnej a nejistej, že do toho radši nelezu. Vím, že by to skončilo blbě. Samozřejmě, někam z Horní do Dolní bych to nakonec zvládl, ale proč do toho lézt, když mi to nejde a nepotřebuju to?

 

Horyna
24.07.2020 20:13

DarthArt a auto se u tebe nekoná ?

 

Horyna
24.07.2020 20:11

Také nedám dopustit na stříbrný kulaťáky. Já ale poslouchám pořád a absolutně všude. V autě, na kole, v městské hromadné, v práci, při práci jakéhokoliv druhu doma, na zahradě, na vycházkách, výletech i dovolených s mladým, denně tak 5-10 nahrávek, takže je jasné, že nějaký soustředěný poslech před aparatůrou hrozí zhruba 1x do měsíce. A mě to tak ani moc nebaví. To jsem praktikoval ve dvaceti, byl přikovanej u repráků, studoval buklít a snažil se vnímat každý tón. Postupem let se z této skoro povinnosti stala zábava a jelikož už neposlouchám jako tenkrát jeden styl (metal), v tom nepřeberném množství nasyslených kusů a všemožných stylů, mě nejvíc baví TA VOLBA, CO TO BUDE ZROVNA TEĎ/DNES/ZÍTRA/TENTO TÝDEN. A jak jsem starší, stále častěji projíždím celé, nebo skoro celé diskografie určitého interpreta. Stala se z toho zábava a tak to má myslím i být.

Život bez hudby si už vůbec neumím představit. Je to droga jako prase a součást naší DNA.

 

DarthArt
24.07.2020 19:59

No jo, ale bejt milovníkem metalu a nechodit na koncerty, to je jako bejt gurmán a nejíst maso. Nepředstavitelný. Teda, já taky skoro nechodím, ale to je proto, že jsem línej jako prase. A druhej důvod je ten, že u nás na blbým Liberecku se skoro žádný koncerty nekonaj (myslím velkých kapel) a všechno je v Praze, kam nemám šanci se dostat. K nám do města poslední spoj v devět večer, maximálně v jedenáct přes Liberec. Obojí ale z úplnýho kraje Prahy, takže z místa koncertu nedosažitelný, a čekačka do rána někde v nonstopce nebo v parku, to je něco, co mě od představy koncertu v Pze vždycky spolehlivě odradí. Závidím Brňákům, Ostravákům nebo Plzeňákům, že po koncertě můžou nasednout na noční spoj a nazdar. Já mám smůlu.

 

spajk
24.07.2020 19:52

Koncert je opojením přítomnosti. Za rok si dvě třetiny nepamatuješ, za pět let už víš uplný prdlačky. Možná jen jestli to bylo dobré nebo ne. Když jsem byl v 92 na Strahově na smrtícím kombu Soungarden, Faith No More a Guns N Roses, byl to můj první v životě a dnes si pamatuju, jen to že Axl sebou u třetí nebo čtvrtý písničky sekl na podium a mlátil mikrofonem o zem.
A proto mám radši stříbrné kotoučky. Ty si pustíš kdykoliv a hrajou pořád stejněi po 40 letech. O finanční náročnosti živých vystoupení ani nemluvím.
Prostě mám radši řadový nahrávky než se plahočit po koncertech nebo festivalech.

 

Horyna
24.07.2020 19:37

Stray: do pětatřiceti jsem byl koncertně takřka nepolíben. Krom Francouzů Massacra v brněnském dělňáku na začátku devádesátek a ještě pár epizodních vystoupení, jsem o tento druh zábavy :-) jaksi absolutně nejevil zájem. Změnila to až bývalka zhruba před necelými deseti lety. Koupila nám lupeny na drímy, který jsem tehdy bezmezně obdivoval a ty to všechno odstartovali. Pak už to bylo každým rokem několik velkých koncertů, jeden za druhým a takřka všude totální euforie. Nevadí mi jít ani samotnýmu. Brněnské Sono je pro mne ideální. Kousek z domu a nejlepší zvuk v republice, tam už těch mých hvězd taky bylo požehnaně. Měl jsem štěstí, že z těch velkých, které jsem tuze vidět chtěl, jsem spatřil skoro všechny. Některé i vícekrát. Letos se to všechno stoplo. Pár akcí se přesunulo na další rok, ale už mě moc nebaví štrachat se i když autíčkem třeba do práglu a za pár hodin valit nazpět. Proto vybírám už jen ty velké. Jo a fakticky nechápu, jak jsem bez koncertního života mohl do té doby existovat :-) :-) Pokaždé je to událost! (mám rád první řady, co nejblíže pódia)

 

Stray
24.07.2020 12:38

Horyna: Ty asi moc nechodíš na koncerty co? Kdyby nebylo Reunion turné BLACK SABBATH s Ozzym v roce 1998, tak bych nikdy nezažil možná vůbec svůj nejlepší koncert v životě, no a v porovnání s tím jsou nějaké Forbiddeny a podobné záležitosti fakt nedůležité.:-) Mě spíš mrzí, že s tím Ozzym v druhé půlce devadesátek neudělali regulérní řadovku, když si to tak pochvalovali, že to odbyli Reunion živákem s dvěma novými bonusovými songy.

Při zakládání tohohle článku jsem si Martinovu sólovku pustil do sluchátek z youtube a musím říct, že je to povedená záležitost, kde dokáže uplatnit svůj hlasový potenciál. Je to chytrej a poměrně barvitej spíš soft-rock než hard rock, ale vzhledem k době vydání tím lépe (na opačným pólu tuším nasranej čumák toho vůdčího týpka z BODY COUNT a tudy, my rockeři, opravdu jít nechceme!):-) Chválím Horynovo hodnocení provedené se střízlivostí.

 

Venize
24.07.2020 11:38

Jo,jo... našel jsem ho. Pouštím CD ke čtení recenze a příspěvků. Pravda,po hodně letech. A je to stále dobré. Tušil jsem to, ale znáte to. Leží to v polici a čas běží. Na krabičce je stále cenovka Popron 145,-, CD však originál Polydor.
Viděl jsem TM v Praze s BS v devadesátkách, jak to jen šlo. Snad třikrát, čtyřikrát, už nevím. Tak jako ostatně většinu tehdy ještě prvně přijíždějících. Byl jsem u toho. Rád.

 

Horyna
24.07.2020 11:20

Cross Purposes je nedoceněná deska, vlastně jako všechno z Martinový éry u Sabbath. Přesně jak tu zaznělo. Forbidden už nějakou mouchu má, ale stejně jsem dost nelibě nesl chvilkový comeback s Ozzym v devadesátkách. Nejen proto, že se Tony zase musel poroučet.

 

Fenris 13
24.07.2020 11:08

Nedalo mi to, a musel jsem využít nepřítomnosti kolegy na pracovišti, tak jsem si pustil Cross Purposes - skvostné album.

Horyna - já to našel čerstvě na fb skupině AOR/Classic Rock "Still Rocking"