Last Hardrock Outsider

LED ZEPPELIN - Led Zeppelin II

Je mylné si myslet, že vše na co LED ZEPPELIN od počátku dráhy sáhli, to jim vycházelo. Tak například několik úplně prvních britských koncertů s návštěvností okolo čtyř stovek diváků bylo příchozími spíše s určitou distancí odsledováno, než aby strhlo v publiku nějaký nápadně divoký rej. A to z důvodu počáteční nedůvěry, neboť byl nový projekt stáje Atlantic Records přijímán jako produkt tzv. kapitalistického rocku, který byl, dle kohosi, ostrovní mládeži programově předsouván. Nic nepomohla ani neuvěřitelná dynamika vystoupení, skvělé hráčské výkony ani zapálenost všech zúčastněných, jakoby se domácí hudební fanoušci teprve rozkoukávali a nemohli uvěřit tomu, co před sebou vidí a slyší. Zapojenost oněch univerzitních diváků, nesvolných k ničemu jinému než za každou skladbou zatleskat, byla nejprve minimální a tak bylo rozhodnuto o rychlém přesunu za Atlantik. Ve Spojených státech amerických se pověst albově debutující kapely šířila ústní formou a přes rozhlasové stanice. Nadšení stoupalo ze dne na den, od města k městu, od vystoupení k vystoupení, takže už na konci první šňůry byli zde LED ZEPPELIN nadějnými hvězdami. Druhé americké turné z jara roku 1969 již provázela doslova hysterie a fanynky hlídkovaly v každém městě na hotelových chodbách a v ulicích před koncertním sálem. Houfy groupies provázely muzikanty doslova na každém kroku. Čtveřice vlasáčů, produkujících hlasitou kytarovou hudbu, jim zkrátka nedala spát. Právě z této doby pochází mnoho kontroverzních příběhů, týkajících se orgií členů kapely s náctiletými fanynkami.


Záhadná aura okolo LED ZEPPELIN, navíc umocňovaná Pageovou uzavřeností a zálibou v okultních proprietách a tvrdých drogách, Plantův sex-appeal nebo Bonhamova divokost a alkoholová nestřídmost, dělala zkrátka své. Velké lákadlo pro tehdejší náctileté dívky představoval Robert Plant se svým blond hárem a vzezřením starověkého boha, ačkoliv byl už přes rok ženatý a vychovávaný v souladu s úplně jinými způsoby a hodnotami. Abych to uvedl na pravou míru, Robert pocházel ze středostavovské rodiny ze severních oblastí Anglie a jeho otec se dlouhá léta nesmířil s faktem, že jeho syn zanechal studií a stal se z něho muzikant, a to ani v dobách, kdy již LED ZEPPELIN roky patřili mezi nejslavnější hudební instituce světa. 



Ani kritika nebyla v období první desky jednoznačně na straně kapely. LED ZEPPELIN se totiž z počátku vyčítalo až přílišné ovlivnění blues. Hodně novinářů považovalo rychle se zviditelňující kapelu za umělý produkt a rádo vzpomínalo na trojici CREAM, která blues-rocku v Británii vládla krátce před tím po několik sezón. Jakoby zapomínali, že i tento soubor, který tvořili Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker, měl v řadách pisálků také velké množství nepřejícníků a nepřátel. U LED ZEPPELIN to v době první desky od pisálků nejvíce schytával Robert Plant, kdy mnohým připadal jeho hlasový projev trochu tenký, úsečný a obtížně poslouchatelný. Kritika se dostavila i na jeho pohybové vyjádření, dokonce dobový hudební tisk zaznamenal zmínku o tom, že je Planty spíše tanečníkem než zpěvákem. Z dnešního pohledu jsou podobně kritické teze naprosto neuvěřitelné. Debutovému albu se však velice dařilo a jeho věhlas postupem roku 1969 rostl. Kapela se tak, pod taktovkou manažera Petera Granta, přesouvala z jedné koncertní štace na další a brzy bylo jasné, že hlavní fanouškovskou základnu získává v USA.



Už v průběhu hektických koncertních tras se muselo myslet na skládání pro druhou desku, takže v neuvěřitelně vygradované cestovní atmosféře byli hudebníci mezi vystoupeními letecky přesouváni do studií v New Yorku, Los Angeles a Londýně, kde útržkovitě vznikaly základy pro druhou desku. Největší díl odpovědnosti za novou tvorbu vězel na bedrech Jimmyho Page, který si jako studiového technika na místo Glyna Johnse tentokrát vybral newyorského studiového mága Eddieho Kramera, tou dobou nejbližšího spolupracovníka Jimiho Hendrixe. Nové skladby byly zaznamenány v průběhu několika kratších amerických a evropských turné od jara do podzimu roku 1969 a výsledkem byla na svou dobu neskutečně dynamická, moderní a progresivní hardrocková deska, jejíž skladby byly mozaikou mnoha stylů rockového spektra.


Album vyšlo poslední říjnový den roku 1969 a od počátku jej provázelo nadšení, ať už ze strany fanoušků či dobové kritiky. Zejména v USA, kde ještě před vydáním před-objednávky čítaly zájem o půlmilión kusů, se vyhouplo do předních příček hitparád. Okolo vánoc dokonce sundalo beatlesácké album „Abbey Road“ z prvního místa a vydrželo zde po dalších sedm týdnů. Do jara roku 1970 se druhé desky LED ZEPPELIN jen ve Spojených státech amerických prodalo na čtyři miliony kusů. Tentokrát se však nechala strhnout i Evropa a tak je právě tohle období považované za moment, kdy fenoménu této, na svou dobu divoké kapely začal podléhat i Starý kontinent.



Jak už jsem výše zmínil, druhé album LED ZEPPELIN je dynamickou směsí rockových stylů, albem, na kterém v plné míře explodovala invence jedné z nejdůležitějších kapel rockové historie. Deska dokonce patří k těm, v souvislosti s kterými se mluví o zrodu heavy metalu, což může být přičteno faktu, že obsahuje několik nejtvrdších momentů celé tvorby LED ZEPPELIN. Bonhamova pestrá a agresivní hra, vystavěná zde jako základní bytelná kostra skladeb, udávala s vynalézavou baskytarou Johna Paula Jonese nezapomenutelný groove skladeb. Blues-rockové základy zde byly opatřeny explozivnější kytarovou nadstavbou. Na desce se projevila skladatelská genialita Jimmyho Page a jeho cit pro vynalézavé propojování různých harmonií, ve výsledku je tak album „Led Zeppelin II“ zřejmě nejprogresivnější ukázkou jejich tvorby, alespoň tedy z prvních čtyř legendárních desek. Osobně mám k nahrávce natolik srdeční vztah, že jí považuji v jejich diskografii za úplně nejdůležitější a pokud bych si měl nějakou placku LED ZEPPELIN sebou vzít na pustý ostrov, byla by to právě tato.



Kapela, manažersky zaštiťovaná nekompromisním bijcem Peterem Grantem, se nikdy nestavěla pozitivně k singlové politice, avšak nadšené ohlasy ze skladby „Whole Lotta Love“ hudebníky přesvědčily, že song v zkrácené verzi jako jediný singl přeci jen vypustí. Skladba se nakonec stala katalyzátorem celé druhé desky, vystavěná okolo troj-tónového Pageova riffu a sestupné akordové struktury, využívala bohatě i efekty zpětného echa. Její textová složka však není původní, neboť slova byla převzata ze skladby „You Need Love“ od Willieho Dixona, což LED ZEPPELIN jaksi zapomněli na obal alba uvést. Černošský blues-man je později žaloval a vysoudil na kapele nemalé peníze. Na „Whole Lotta Love“ se projevila velká chuť po experimentování a překračování hranic. Byly využity nejmodernější studiové efekty, aby bylo docíleno oné střední excentrické pasáže s mnoha abstraktními zvuky, bojovými výkřiky, sirénami a průmyslovým rachotem vycházejícím zpoza Plantových sexuálně požitkářských výkřiků a to až kamsi do sebezničující a nanejvýš halucinogenní sekvence. Skladba se stala jednou z nejdůležitějších položek diskografie LED ZEPPELIN a je hlavním důvodem skutečnosti, že kapela byla často dávána do souvislosti s heavymetalovou scénou. Proti tomuto označení se LED ZEPPELIN vždy bránili, ale nikdy ze sebe ono stigmatizující spojení nesetřásli. Už jenom kvůli tomu množství pozdějších kapel, které svou hudbou i image ovlivnili, budou zkrátka navždy spjatí s úsvitem hudebního kovu. Od momentu svého zveřejnění byla „Whole Lotta Love“ jednoznačně přijata, zvláště pak ve Spojených státech. Fragmenty songu se dokonce později staly znělkou britské hudební show Top Of the Pops, která žala největší úspěchy sledovanosti v sedmdesátých letech.



Jestli ještě něco album „Led Zeppelin II“ odhaluje, tak je to zrod stále se pěvecky lepšícího Roberta Planta jako sebevědomého autora písní. Na prvotině jeho autorský vklad téměř scházel, zatímco na dvojce už se Robert v několika položkách zaskvěl. Jeho spolupráce s Pagem ve „What Is And What Should Never Be“ ukazuje schopnost složit blues-rockovou vrstevnatou suitu, která odhaluje nejen hlučnou dravost a drásavost fenomenální kapely, ale i hlubší prožitek a umírněnější procítěné pasáže. Ony kontrasty mezi hlučnými kytarovými fázemi, zde vrcholící u parádního Pageova sóla, a tiší, Plantovým hlasem poznamenanou, fází působily ve své době velmi progresivně. Následující „The Lemon Song“ je od základů přepracovaný song „Killing Floor“ od bluesmana Chestera Burnetta. Je jednou z nejstarších skladeb LED ZEPPELIN, ta byla na koncertech hrána již dlouho před vydáním tohoto alba a patří k několika nahuštěným položkám, prostřednictvím kterých si kapela stále udržovala silnou sounáležitost s bluesovou scénou minulosti.



Plantova baladická skladba „Thank You“ je z úplně jiného těsta. Milostná píseň složená coby vyznání jeho manželce Maureen skvěle odlehčuje terén a působí mimořádně líbivě, ačkoliv nejde o žádnou prvoplánovost. Rozněžnělé lyrické pasáže plující na kytarové akustice a hammondech Johna Paula Jonese působí, tedy oproti dravějším fázím desky, sice trochu konformně, ale to vůbec nevadí, neboť právě i díky „Thank You“ získává album širší rozměr a jistou žánrovou vrstevnatost. Pro mne osobně jde o jednu z nejkrásnějších pomalých skladeb vůbec. S „Heartbreaker“ se znovu více šlape do pedálů, ačkoliv nejde o žádnou výraznou bouři. Základem skladby je charismatický repetetivní riff Jimmyho Page, lopotný groove dodávající skladbě pocit jisté houpavosti a frenetický Plantův hlas. Po stránce kytarových partů patří skladba k základním pilířům hard rocku. Následuje svižná jízda „Livin´Lovin´Maid (She´s Just a Woman)“. Navzdory skutečnosti, že samotná kapela neměla nikdy tenhle song ráda a nikdy jej nehrála živě, jedná se o mou hodně oblíbenou položku z dvojky. Odsejpající a poměrně chytlavý rockec je oslavou nesvázanosti a jeho ústředním tématem jsou právě groupies provázející LED ZEPPELIN na cestách. V textové složce byl song mnohými označen za hloupý a lascivní, a tak byl už krátce po vydání i samotnou kapelou zavržen.



Asi nejdůležitější moment zvyšující se skladatelské i pěvecké formy Roberta Planta přichází ve skladbě „Ramble On“, na které zpěvák spolupracoval s Jimmym Pagem. Textově je song inspirován J.R.R. Tolkienem a fantasy literaturou. Nejen kvůli tomu, ale zejména díky vrstevnaté hudební složce patří skladba k absolutním vrcholům tvorby LED ZEPPELIN. Její kouzlo je znovu v kontrastech a v dynamických rozdílech mezi klidnějšími počátečními fázemi a oním kytarovým vzedmutím, jehož vyvrcholením je krátký, o to však údernější refrén. Právě díky podobným momentům je album „Led Zeppelin II“ pro svůj nadčasově progresivní rámec uznáváno. Předposlední „Moby Dick“ se na dlouhou dobu stala stálicí koncertního programu LED ZEPPELIN. Šlo vlastně o dechberoucí bubenické sólo Johna Bonhama, které bylo v průběhu živých vystoupení natahováno do délky značně přesahující dvacetiminutovou hranici, v průběhu které si Johnovi spoluhráči vybírali oddechový čas na reaktivaci sil v zákulisí. V době nástupu velkých kapel hard rocku nebyly obdobné exhibice nic zvláštního, vlastně bych řekl, že byly tehdejšími fanoušky z počátku sedmdesátých let vyloženě žádány, nicméně z dnešního pohledu je nepředstavitelné, aby kapela opustila téměř na půlhodinu prostor, aby během této doby její bicman (v tomto případě John Bonham) ukazoval, že je dozajista nejlepším hardrockovým bubeníkem své doby. Závěrečná „Bring It On Home“ měla znovu pevné zázemí v blues a obsahovala citace z tvorby Sonny Boy Williamsona, které dvojice Plant/ Page přepracovala do typického jazyka LED ZEPPELIN. Jde o méně nápadnou, i když ne úplně špatnou skladbu počáteční fáze kariéry této čtveřice, která však vyzněla mnohem lépe na dobových koncertech.



Album „Led Zeppelin II“ brzy potvrdilo výsadní postavení tehdy se stále rozjíždějící fenomenální kapely. Sedmdesátá léta čekala na Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Bonhama i Johna Paula Jonese s otevřenou náručí a britská čtveřice (dlouhodobě na cestách) definovala tehdy se ve velkém zmáhající hlučný hard rock. LED ZEPPELIN se velmi brzy vyhoupli mezi nejprodávanější hudební artikly světa a do dnes jsou chápani jako největší legendy rocku. Mnoho rockových příznivců tak stále tvrdí, že právě LED ZEPPELIN navždy zůstanou nejdůležitější kapelou žánru, s čímž vlastně mohu bez problémů souhlasit.  


21.12.2019Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

S.C.A.Lytch
22.12.2019 10:04

Skvělá recenze. Díky moc. Úplně jsi mě navnadil si to zase pustit. Asi bude potřeba černá placka. :)