TESLA - Bust A Nut

100%

Pokud bych měl ukázat na jednu jedinou hudební rockovou formaci, která se zrodila v Americe v době hair metalového boomu, byla by to parta z města Sacramento, říkající si TESLA. Snad krom zevnějšku se tihle tehdy mladíčci, jež vyrukovali na scénu s povedeným debutem „Mechanical Resonance“ v šestaosmdesátém, svým kumpánům z branže v ničem nepodobali. Nikdy nehráli sleaze, glam, ani street rock, a možná právě proto, není s jejich kariérou spjata sláva a závratný mamon tak silně, jako s rabiáty ze SKID ROW, nebo s Růžemi a Pistolemi.

TESLA byla vždy nedělitelně spjata s jižaninou, s blues, s country a rovněž s tvrdým rockem. Všechny tyto styly roubovala na svůj hard-rockový základ tak bravurně a ladně, že vzniklý konglomerát nezněl jako nesourodý slepenec odevšad, ale jako originální progresivní rockový koktejl. Každý z hráčů ovládal svůj nástroj na profesionální bázi a navíc byl kreativní i po stránce kompoziční. Instrumentálními dovednostmi nejvíce oslňovala kytarová dvojice Frank Hannon a Tommy Skeoch. Výborně se doplňující chlapíci se často předháněli v tom, kdo z nich vysekne lepší sólo, nebo napíše zapamatovatelnější melodii. Další z poznávacích znamení kapely byl zpěv Jeffa Keitha, mísící v sobě mladickou drzost s jižanským feelingem a intenzitou jeho hlasového fondu dokázala bořít mrakodrapy.

Kapela s každým novým albem na scéně stoupala mílovými kroky kupředu. Jako možný vrchol lze brát třetí, nad veškerou pochybnost maximálně dotaženou desku „Psychotic Supper“. To bylo v srpnu roku 1991, ovšem už za pár dnů (ten velký boom nastal postupně, až během dalších měsíců), v září servíruje jakási NIRVANA  novým nadšencům svou grungeovou revoluci. A i když TESLA nepatřila do šuplíku oněch rázem zastaralých a zpátečnických kapel, které Cobain a spol rázem pohřbili, přeci jenom jim byla velká část kyslíku rapidně přivřena. Další deska se chystala tři roky a přišla do naprosto opačné/rozvrácené hudebně „nemelodické“ doby. Kluci si dali s materiálem záležet a předložili svou nejpestřejší a nejodvážnější práci. K produkčnímu pultu si přizvaly Terry Thomase a po vzoru některých svých soukmenovců nový materiál řádně přitvrdili.

Nový a ostrý vítr v plachtoví cítíme ihned při prvním stisknutí tlačítka play. Start čtvrté studiovky zahajuje řízný kus „The Gate / Invited“, plný energicky nabroušených kytar, do té doby u kapely v podobné živočišnosti jen zřídka slyšitelný. V podobném rozpoložení se pokračuje i s druhou „Solution“, která je dodnes jednou z nejtvrdších skladeb jejich portfólia. Hold doba pokročila, všude se hrál grunge a tvrdý rock, a tak ani TESLA, pokud chtěli bodovat, nemohli zůstat stranou. Dvojice Hannon/Skeoch sem pod tvrdé Luckkettovi údery naprala poctivé riffy a sic krátké, přesto velmi funkční melodie. Jeff ječí jak smyslu zbavený a zápal a tah skladby sálá na kilometry. „Shine Away“ je hymna se vším všudy. Společně ji nakrojí naříkající akustika a Jeffův hlas podobného charakteru. Postupně se skladba slušně rozpumpuje a dojíždí až k velkolepému omamnému refrénu. Puncem originality této písně je její zlom v půli, vykrytý zcela netypickým přechodem do pekelné rychlostí riffojízdy, ve které kytaristé trhají své struny na cucky. Bomba.

Už od prvního poslechu mi učarovala baladická jižárna „Try So Hard“. Precizně vystavěná, španělkami opajcovaná akustická perla s pulzujícím a hravým refrénem, v němž Jeffův hlas utíká do dojemných výšin a vše jako obrovský ocelový pás obepíná strojově přesná rytmika Weat/Luccketta. Po volnějších kouscích „She Want She Want“ a  zpěvné hitůvce „Need Your Lovin“ nastupuje metalově natlakovaná věc „Action Talks“. Tempo tu udává temně bublající baskytara, úderné bubny a jako supi okolo krouží tvrdé kytarové riffy. Tohle že jsou TESLA? Samozřejmě že jsou, protože už následující „Mamas Fool“ je typickým představitelem jejich stylu. Je to další ohromující song, velice příjemný, funkční, nápaditý, prostě velký originál. Přes počáteční námluvy s country, se píseň postupně vyvine v hymnickou záležitost, které nejsou cizí ani zemitost a velký energetický potenciál. Ozdobou je pak netypické refrénové představení i jakési sekané funky riffy.

Další písní je „Cry“. Na první poslech spíše nenápadná, sic šlapající věc s navrstvenými kytarami, výbornými vyhrávkamy a povedenou vokální linkou. Za půlkou je ceněná atmosférická country pasáž, ve které se blýskne kompletní kvintet. Vůbec kvalita třetí třetiny desky mi byla dlouho jaksi utajena a tento úsek jsem docenil až o mnoho let později. Pestrost nápadů a rozmanitost hudebních témat v každé z posledních pěti písní (plus cover) je ohromná. Třeba desátá „Earthmover“ je cosi mezi těžkotonážním blues-boogie rockem. Další překrásnou perlou je  baladická věc „Alot To Lose“. Její jižanský naturel nastiňuje jak samotné ladění nástrojů a zvuk akustických kytar, tak Jeffovo charismaticky procítěné frázování. „Rubberband“ je další atmosférický kus, který začíná vybrnkáváním na akustiku. Jeff se pokládá do zpěvu jako král vedle své spokojené kunkubíny, jenže před refrénem skladba neskutečně zrychlí a nebere věrtele energie. To co potom zahraje kytarové duo bere dech a vítr z plachet většině konkurence. Song jako hrom. A ještě jedna překrásná chvíle, tentokrát ve společnosti „Wonderful World“. Posluchač tu citlivě vnímá krásně separovaný zvuk každého z nástrojů, hudebně jde o bohatě aranžovanou pomalejší skladbu, naplněnou neskutečnou porcí emocí. Poslední písní je povedený rockový cover Joe Southa - „Games People Play“.

Pod producentským dohledem ceněného mistra zvuku, zmiňovaného Terry Thomase, vznikla roku 1994 nejvariabilnější a pro mne i nejsilnější sbírka písní kapely TESLA. Ta má pro mne jen těžko popsatelnou hodnotu. Je nedělitelně spjata s mládím, objevováním muziky z opačného pólu vývojového spektra i celkovou osobní hudební cestou. Její pořízení v roce vydání z ní učinilo celoživotní lásku, dnes trvající více jak pětadvacet let. „Bust a Nut“ proto patří mezi mé nezlomné srdeční záležitosti.

10.10.2020	Diskuse (7)	Horyna marekdt@seznam.cz