Last Hardrock Outsider

THE CULT - Praha, Roxy, 2.července 2017

Po sedmi letech od minulého pražského koncertu jsme se tedy znovu dočkali rockerů THE CULT, byť byl tentokrát zvolen menší sál (Roxy), kam rovněž přišlo o něco méně fanoušků než posledně (Divadlo Archa), odhadem bych řekl, že to bylo necelé pětikilo fans. Nespoutaní Britové dnes na svém evropském turné podporují poslední řadovku „Hidden City“ a set-list dělí rovnoměrně mezi novinku, ze které nakonec zazněly čtyři songy, a svou největší klasiku realizovanou v osmdesátých letech, jmenovitě jde o songy z jejich tří nejslavnějších desek „Love“ (1985), „Electric“ (1987) a „Sonic Temple“ (1989). Zpěvák Ian Astbury sice oproti minulé české zastávce poněkud zkrátil vlasy na Morrisonovský „look“, ale to mu rozhodně neubralo na pěveckých schopnostech. Kytarista Billy Duffy se vůbec nezměnil, stejně jako poctivý dříč u škopků Johny Tempesta, který je součástí THE CULT už dekádu a je na něm poznat, jak si své členství v řadách těchto rockerů oblíbil a to ačkoliv původně přišel z ranku tvrdší metalové hudby. Kromě této trojice nechyběl na pódiu ještě australský baskytarista Grant Fitzpatrick a rovněž doprovodný kytarák Damon Fox, který však většinu skladeb odehrál za klávesy stojícími po straně scény.



Velmi pozitivní bylo zjištění, že THE CULT budou vystupovat osamoceni, bez předkapely, horší už to bylo v případě situace, že člověk vešel do klubu v půl osmé, kde posléze v zatím poloprázdném sále Roxy zjistil, že se bude hrát až zhruba od devíti a pořadatelé jej však už nepustili ven (razítka/ pásky neexistovaly), a sice z důvodů, které mě nejsou zcela jasné, že prý z nařízení magistrátu Hlavního města Prahy není dovoleno dlouze postávat před klubem. Nešlo si tedy nevšimnout rozčarování mnohých brzy příchozích, včetně jednoho (dle stylu rozpravy) dobře společensky situovaného páru padesátiletých (manželů?), kteří se to celé rozhodovali takto nenechat, a ačkoliv sami Pražáci, vcelku vtipným způsobem nadávali poblíž baru na všechno pražské, protože se jen krátce před tím bezúspěšně snažili probít ven na cigárko a nebyli propuštěni. A tak přihazuji pod kotlík: „My už z Plzně jezdíme spíš do Německa – do Norimberka, Mnichova...“ a čekám nadržen na nějakou další vtipnou reakci, na což jsem byl odměněn, protože mne bylo zapáleně přizvukováno a dáváno za pravdu: „No jistěěě že do Německa, kam taky jinam?!“, „Vždyť je to naprosto logické.“, „Bodejď, to celé přeci dává rozum, co taky tady v Praze, že jo?...tsss“, a tak dál přihazuji pravdivou historku o šatnářovi, co při mé minulé návštěvě tohoto klubu tahal lidem tašky, svetry, čepice z rukávů, aby dotyční platili rovnou za dvě věci najednou a nevyhýbali se většímu placení nacpáním svých zavazadel do rukávů zimních bund.  Bez ohledu na lehké rozvíření emocí čas v sále pozvolna ubíhal až do startu vystoupení. Akce navíc proběhla bezproblémově, takže si vlastně nemůžu vůbec na nic stěžovat. Koncert se zkrátka vydařil a dokonce bych řekl, že po zvukové stránce o dost překonal předchozí vystoupení z roku 2010. Výběr skladeb byl však o něco slabší než v roce 2010, protože nové songy se nesly spíše v pomalejších a středních tempech a set tak mnohdy neodsýpal, jak by si asi samotná kapela i její posluchači přáli, a v určitých momentech působil poněkud unavenějším dojmem, ale zas to nebylo něco zásadního, co by budilo u rock´n´rollových příznivců rozpaky.


Celkově bych tedy vystoupení nazval uspokojivě dobrým až rutinním a kapela nepopřela své letité kvality žádným výpadkem. Ona volba některých spíše pomalejších songů hrála navíc do ruky šamanské atmosféře, která, třeba v případě skladeb jako „Birds Of Paradise“, dosahovala až mystických okamžiků, za kterými se dalo tušit stíny tvorby legendárních THE DOORS. Z aktuální desky tak nakonec, kromě výše zmíněné ponuré a hypnotické písně s výrazným klavírním partem, zazněly ještě songy „Dark Energy“, „Deeply Ordered Chaos“ a v přídavku ještě „GOAT“, naopak klasiku zastupovaly věci s hitovějším a frišnějším potenciálem, kterým patřil začátek a konec večera. Výraznou nástrojovou složkou byla dle očekávání kytara Billyho Duffyho, na které vlastně hudba THE CULT stojí a padá (stejně tak to lze říct i o Astburyho hlase).



Začalo se tak zostra hitovkou „Wildflower“, vždy hozenou do riffového pojetí AC/DC, do kterého je ostatně situováno celé motorkářské album „Electric“, a pokračovalo se milníkem britského gothic rocku osmdesátých let, songem „Rain“ z alba „Love“. Došlo dál na „Lil´Devil“ a „Peace Dog“, stejně jako na songy jako „Phoenix“, Nirvana“ nebo dokonce jediný kousek ze surové bezejmenné desky z roku 1994 („Gone“), která onehdy celá tíhla do vod alternativního rocku a charakterizoval jí mohutný zvuk bicích, jistá neotesanost a surovost kytar, stejně jako mírná absence nějaké výrazné melodie. Když v závěru došlo na „Sweet Soul Sister“ a „Firewoman“, dvě tutovky ze zřejmě nejmainstreamovějšího alba „Sonic Temple“, koncert už velmi gradoval a stával se bombastičtějším, což samo sebou stvrdila i největší hitovka historie THE CULT, skladba, která v roce 1985 vyloženě ovládla britské alternativní a rockové žebříčky - „She Sells Sanctuary“. Koncert tak spěl utěšeně do svého finále a na Ianovi Astburym nebyly ani v pozdní fázi poznat žádné hlasové výpadky či chvíle svědčící o opotřebení. V průběhu přídavku byl koncert ještě navíc vyšperkován příchodem Duffa McKagana, baskytaristy z GUNS N´ROSES, který si se svými starými kámoši na kytaru vystřihnul další z jejich velkých klasik, a sice song „Love Removal Machine“, což dávalo tušit, že „Gáni“ už jsou pravděpodobně v Praze a relaxují před svým úterním koncertem, který se konal o dva dny déle na letišti v Letňanech. Za mne, THE CULT odehráli kvalitní a bytelný rockový set a potvrdili roli stálic, jež si svou fanouškovskou základnu stále udržuje v dobrém počtu.


Set-list koncertu THE CULT v pražském Roxy k nahlédnutí zde.


05.07.2017Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz