Last Hardrock Outsider

GHOST - Prequelle

Čtvrtá řadovka švédských GHOST je na světě a z mého pohledu značí svěží vítr pro budoucnost tohoto tajemstvími opředeného projektu. Tobias Forge se tedy zjevně nadechl k delší kariéře, než jsem mu před lety předpovídal. Materiál na novince „Prequelle“, ačkoliv určitě není po stránce dramaturgie bezchybný, má všechny předpoklady, aby se zalíbil opravdu velkému počtu lidí. Sice téhle značce už nikdo neodpáře pověst producentsky vyšperkovaného projektu, který si klade za prvořadé jiné cíle než ty striktně umělecké, ale i tak přiznávám, že forma a provedení nových skladeb, zde zasazených výhradně do stylu Hard´N´Heavy osmdesátých let, mě přijde hodně kouzelné. Je poznat, že se o většině skladeb už ve fázi tvorby přemýšlelo ve smyslu, co song to potenciálně velký hit. Rozhodně bych v souvislosti s deskou nešermoval s výrazy jako pop nebo dokonce disco, tanečního není na albu takřka nic, protože ty nejchytlavější vály ze všeho nejvíc připomínají AOR hymny příchozí do současnosti snad z roku 1983. Ona romantická líbivost, ve spojení se starodávným zvukem a dekadentní obrazovou stylizací klipu k pilotnímu singlu „Rats“, je snad nejsilnější zbraní GHOST. Ve spojení s poměrně citlivým a vlastně i civilním hlasovým pojetím Forgeho získávají i další retro skladby osobité kouzlo.


 

Glosa: Když před dekádou zakládali ve Skandinávii jistí hudebníci hrozně tajemnou a hrozně anonymní metalovou kapelu GHOST, nikdo z nich netušil, že se o šest let později všichni servou a budou se tak vehementně hlásit ke svému členství, které od začátku před světem vlastně dobrovolně skrývali. Ostatně projekt to byl hodně úspěšný už od debutu „Opus Eponymous“, otázkou zůstávalo, jak dlouho bezejmenným muzikantům, kteří GHOST na začátku spoluzakládali, nakonec členství vydrží. Šéf a zpěvák, ze kterého se postupem let vyklubal jistý švédský vykutálenec Tobias Forge, totiž od druhého alba „Infestissumam“ údajně ve studiu spolupracoval spíše s producenty a zkušenými studiovými machry a čím dál více ignoroval své kámoše, stále zahalené pod maskami jakýchsi Ghoulů. Nakonec vše vyústilo v očekávané a vlastně i logické personální zemětřesení, kdy po třetím albu „Meliora“ Forge všechny své spoluhráče vyházel a nahradil je zcela novými a dle jeho slov spolehlivějšími hudebníky. Ten vývoj má svou opodstatněnost, zvlášť pokud s narůstajícím úspěchem měl Forge možnost spolupracovat s mnohem většími profesionály, než byli kdy jeho někdejší kumpáni. Jedna věc mě však vhání do tváře úsměv, představte si, co se asi tak vyhozeným mohlo honit hlavou, ve chvílích kdy došlo na obměny. Jste součástí mezinárodně úspěšné metalové kapely a hrajete (jste nuceni hrát) pořád v nějaké debilní masce. Dřív něž stačíte odhalit svou totožnost a příslušenství k této vyvíjející se kapele, vyhodí vás z ní, a vaší pozici obsadí zcela novým hudebníkem, který vlastně využívá totožnou masku co vy. Celá věc mě přijde hrozně tragikomická. Chápu to správně, když řeknu, že ten vyhozený původní hudebník si musí připadat jako ten největší blbec na světě? Ztratil své místo a nikdo se ani nedozvěděl, že v té kapele kdy hrál, blbec Nameless Ghoul!:-)


 

 

Rozeberme si tedy materiál. Pokud nebudeme počítat minutové intro, máme zde devět položek, z nichž dvě jsou pětiminutové instrumentálky a jen v sedmi skladbách se zpívá. Ony instrumentálky mají poněkud rozdílnou skladatelskou kvalitu a vynalézavost, neboť zatímco „Miasma“ představuje dobrodružně vygradovaný příběh, klouzající lehce na vrstvách kytar a kvílivých syntezátorů, platí „Helvetensfonster“ za docela zbytečnou výplň, jejíž smysl vidím snad jen ve vyčuraném producentově navýšení stopáže už tak velmi krátkého alba. Naproti tomu z oněch sedmi zpívaných věcí považuji hned šest za velmi povedených, kdežto jen jednu jedinou, shodou okolností asi tu nejtvrdší („Faith“), za docela obyčejnou a skoro ničím výrazným neozvláštněnou. Zbývá tedy šest povedených hitovek, kterým vládnou chytlavé singlovky „Rats“ a „Dance Macabre“, kde se GHOST snaží znít chytlavě, načančaně, prostě osmdesátkově a to snad ještě víc, než leckterá miliónově úspěšná formace z té doby. S popem mají ony skladby společnou snad jen precizní produkci a nějakou tu nástrojovou aranži, jinak jde výhradně o naleštěný rock pro masy, který dokáže ohromit chytlavostí a poutavými nápady všech svých melodií i refrénů.

 

Z dalších skladeb mne zaujala hlavně peřinami kláves naducaná hymna všech notorických narcisů „See The Light“. Z počátku se píseň totiž vůbec netváří jako vypalovačka, ale po dohrání celého alba patří k těm, na které se jen těžko zapomíná, což je, myslím, dokladem jejího charismatu. Mám za to, že (stejně jako je tomu u nejhitovější písně „Dance Macabre“) složit něco podobného a dát tomu pořádný směr, je prostě kumšt. Podobně pozitivně slyším i skladbu „Pre-Memoria“, což je jakási umrlčí dekadentně-romantická hříčka. Oceňuji vlastně i píseň „Witch Image“ nebo baladu „Life Eternal“, které si obě drží onen posmutněle zábavný ráz všech těch temných 80´s retro drahokamů, tolik nádherných, melodických a celkově zábavných.


 

Za velký nedostatek alba naopak považuji jeho opravdu krátkou stopáž a s tím související malý počet skladeb, které si, navíc, mezi sebou dokonce udělají místo i pro nějakou tu věc docela zbytečného ražení (viz. druhá z instrumentálek). Tohle jsou prostě nedokonalosti, které by se u věcí s komerční ambicí stávat neměli, protože GHOST pak budí dojem kapely, která chce akorát nahodit několik singlových jednohubek, sbalit prachy a rychle vypadnout. Sedm zpívaných songů je v dnešní době (a po třech letech ticha) zkrátka děsně málo. K předvedenému však nemám nejmenších výhrad, byť trochu zamrzí stylizace samotné kapely do čehosi spotřebního.

 

Těžko říct, kam se směr téhle kapely bude vyvíjet dál. Ještě pořád těžko kousám tu alibistickou image souboru, neboť bych od podobně znějící party považoval za přirozené, aby hudebníci už konečně vystupovali trochu více civilně a neanonymně. Změnu stylizace frontmana z papeže na Cardinala Copiu považuji pouze za kosmetické zlepšení. K postavám bezejmenných Ghoulů už nemám tuplem co kladného dodat, svým způsobem je to Forgeho pojistka, že pod maskami může do kapely propašovat kohokoliv. Vždyť sám se tenhle protekční cápek také zrovna nemá k tomu, aby odhalil ksicht... 


PS: Pouze 80% ...díky tomu, že album vlastně není album, ale zatraceně chutná jednohubka, ve které těch pár šťavnatých skladeb ční nad veškerou starší tvorbou GHOST jako Eiffelovka.


07.06.2018Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Vatutin
09.06.2018 07:25

Souhlas s recenzí + 10% za vizuální stránku včetně image atd. (včera mi z musicrec. dorazil golden vinyl a je to nádherné), Takže letních 90%. Jinak ona je ta hudba taky úplně mimo mne, nicméně tohle je prostě strašně humorné, zábavné a skladby jsou podařené, propracované, mnohdy originální atd. Prostě hudba je volnočasová zábava a Ghoul tuhle definici naplňují.

 

Valič
09.06.2018 07:16

70% Kapela se sice po instrumetální i skladatelské stránce zlepšila, ale jejich současná tvorba už jde úplně mimo mě. Pokud si někdy budu chtít pustit nějakou "radio friendly" hudbu s chytlavými refrény, určitě sáhnu raději po něčem od Abby. :-)
S tou jejich image nemám problém, v podstatě se ale nejedná o nic nového ani originálního. Různé masky a převleky se v rockové a metalové hudbě používají už skoro půl století a skupin, jejichž členové tajili nějakou dobu svou identitu už tu bylo taky dost (třeba ti zmínění The Residents, kteří to dělají už od poloviny sedmdesátých let). U Ghost tvoří hudba, texty i image nedělitelný celek a jsem přesvědčený, že pokud by hráli bez masek, nikdy by své současné popularity nedosáhli. Je možné, že hodně lidí na nich právě ta záhadnost a anonymita přitahovala. Je pravda, že v dnešní době, kdy je možné najít na internetu o libovolném umělci v podstatě úplně všechno, působí podobná skupina dost výjimečně. Je jasné, že skutečná totožnost jejích členů se nedala utajovat věčně. To, že ambiciózní frontman nahradí své spoluhráče schopnějšími hudebníky taky není úplně neobvyklé (viz třeba Chuck Schuldiner, který měnil sestavu v podstatě na každém albu Death).

 

Dave78
08.06.2018 20:56

Klasický produkt pro Spotify, Tidal, Apple/Google music, atd., stačí si stáhnout 5-6 skladeb a máte vše podstatné, úplně zbytečné kupovat celé album. Je to jako pěkná ženská, co neumí vařit a má ráda pořádek, pár večerů potěší, dlouhodobá perspektiva žádná. Teď to poslouchám a líbí se mi to, za pár dnů, týdnů upadne v zapomnění...

 

Stray
08.06.2018 20:43

Právě díky tomu mlžení jsem nikdy Quorthona neoceňoval jako jiné frontmany jeho metalové generace, té, která v druhé polovině osmdesátých let formovala evropskou scénu, té, co byla tvrdší než hejvík. Nikdy jsem ho v mysli nedostal na úroveň Petrozzy, Schmiera nebo Angelrippera, ale nebyla v tom ta jeho náklonost ke schovávání a vedení kapely, která prostě nekoncertuje, prostě se mě jen alba BATHORY líbila méně než alba KREATOR a DESTRUCTION. Takže mě to nevyvracej. Já prostě chci vnímát každou kapelu ve vrstvách - a) hudba a její vývoj, b) osoby co kapelu tvoří, jejich životní styl a názory, jejich image. Kapela bez fotografií? Neexistuje, můžu ocenit, jo to je hezká písnička, ale nikdy tomu nebudu fandit stejně jako komplexněji pojatým věcem. Musím za tím znát ty osoby a obsazení, mě prostě to pinkfloydovské pojetí - hudba a nějaké diapozitivy (bez postav hudebníků), asi to byli Floydi kdo s tím anonymním pojetím začali, ten filosofickej směr - nevyčnívat, nezaclánět, nechme znít jen hudbu - mě nevyhovuje, není pro rock vhodnej. Já se na tu problematiku dívám prostě jinak - i průměrné album Rolling Stones si pustím radši než Division Bell od Floydů.

 

Cyberolas
08.06.2018 19:01

To o tom u tebe rozhodují tyhle věci? Já když si vzpomenu jak jsem hltal (a hltám) Quorthona a jeho Bathory, to je taky případ. On zase dokonale mlžil a nedával rozhovory (když pominu dobu okolo Blood on Ice, tam už v tom jel asi naplno...)V roce 1988 nikdo netušil, kdo to ten Qurthon je a žili jsme jen z fám. Neumím si představit, že bych si nějakej hudební výtvor škrtnul jen proto, že za ním nevidím lidi. Jééé, a co takoví Daft punk? To je to stejný. No, máš to hold jinak, proti gustu a přístupu žádnej dišputát...

 

Stray
08.06.2018 17:42

Mě to přehnané nepřijde. Na tom vlastně stojí celé mé fandovství rockové hudby, její poslechy, třicet let hrabání se v reáliích a vlastně i tyhle stránky, na tom, že mě zajímají lidi co to vytvářej a celá ta omáčka kolem nich, lidi jako Keith Richards (Ozzy Osbourne, James Hetfield, Axl Rose, Jimmy Page, dosaď si dle libosti...), který jsou symboly, je za nima nějaká práce, nějakej odkaz a člověk se s ním ztotožňuje a chce o nich tím pádem vědět pořád víc, nebýt toho, asi bych tu hudbu samých takových Ghoulů fakt snad ani nesledoval.

 

Cyberolas
08.06.2018 16:56

No některří dohnali anonimitu až do krajností. Takoví Residents na "svých" koncertech ani nevystupují. Tady v Česku hráli jejich role Už jsme doma a jen se šuškalo, že praví Residents jsou ukryti mezi publikem. Mě náhodou takové úlety baví. Že si dá někdo práci s takovým cirkusem:). Ale plakat nad tím, že si nemůžu vytvořit fanouškovský vztah, to snad přehnané...

 

Stray
08.06.2018 16:09

Santo: Dík za příspěvek. Mám to jinak. Nameless Ghouls nejsou skvělí, je to trapné skrývat totožnost, k podobnému hudebníkovi nemůžu získat nějaký fanouškovský vztah, prostě to nejde. Model SLIPKNOT se mi nikdy nelíbil. Mě ten rozbroj vhání úsměv, protože schovávající se dostali co zasloužili a o co si svým alibistickým schováváním za masky a bezejmenností celou dobu říkali. :-)

 

Santo
08.06.2018 15:23

Ghost bol založený dvomi ľuďmi s tým, že Tobias je Ghost. Hudobníci sa mu tam síce menili, ale základ bol z MCC - Magna Carta Cartel (viac ambient, viac fantázie). Nameless Ghouls boli a sú skvelí v tom, že nevieme, kto tam momentálne hrá. Sú indície, sú nejaké potvrdené účasti, ale väčšinou sa to nedozvieme, keď kapela nechce (tetovačky na rukách sú kríž pre takýchto maskovaných členov:). To mi príde na tom krásne, že aj v dnešnej dobe sa dá niečo podobné zrealizovať a nechať fanúšikov v nevedomosti (Slipknot začiatky, nádhera). Mne ale, naopak, scéna s vyhadzovom nevháňa úsmev na tvár, skôr naopak.

Mrzí ma, že sa už nikdy nedozvieme, ako by kapela znela na tomto albume s rovnakou zostavou, aká hrala na Meliore, pretože vyjadrenia boli, že to bude ešte temnejšie. Inak ale so smerovaním Prequelle k jemnejším melódiám nemám vôbec problém.

Súhlasím, že skladieb je málo, aj toho spevu je pomenej. Na druhej strane inštrumentálky sú pre mňa na albume jednoznačne ťahúňmi, nemôžem sa ich nabažiť. + sú na albume dve bonusovky.

Recenzia pekná, dobré čítanie.

 

Fenris 13
08.06.2018 08:36

Bude z toho příjemná letní jednohubka...ve filmové branži se tomu říká popcorn. A nemůžu si pomoct, ale některé melodie, zvláště pak v chytlavé Danse Macabre mi až příliš připomínají debut Get Heavy od Lordi.