Last Hardrock Outsider

BLACK COUNTRY COMMUNION - BCCIV

Ještě před pár lety to vypadalo s pokračováním super-projektu BLACK COUNTRY COMMUNION všelijak, neboť jednotliví členové zrovna neoplývali ochotou pokračovat spolu v nastoleném díle a plnit tak tužby mnoha fans prostřednictvím složení zbrusu nové sady skladeb, která by pokračovala v hardrockovém stavitelství a navázala by na úspěch všech tří alb z počátku této dekády. Glenn Hughes jako klasický workoholik a legenda celé jedné žánrové větve, prorůstající hudebním lesem napříč více než čtyřmi dekádami, v mezidobí přivedl na svět svůj další sezónní projekt CALIFORNIA BREED, ale i další, naprosto znamenitou a nebývale tvrdou hardrockovou sólovku „Resonate“. To Joe Bonamassa dle očekávání rozvíjel vlastní sólovou dráhu a upevňoval především svou pověst jednoho z nejpozoruhodnější bluesových kytaristů své generace. Ať se na to koukám jakkoliv, chemii, která už dříve (v letech 2010-2012) zafungovala mezi čtveřicí (oba zmíněné doplnili ještě bubeník Jason Bonham a klávesista Derek Sherinian) by bylo škoda ponechat ladem nebo se ztratit v nenávratnu, a tak tvrdím, že znovuzrození úspěšného projektu má rozhodně smysl, zvlášť pak, když mezi muzikantskými esy znovu zavládla pohoda a tvůrčí atmosféra, která se logicky odráží i v nových skladbách. Novinka „BCCIV“ absolutně v ničem nezaostává za svými předchůdci a opětovně přináší výživnou porci skvělé, generacemi obroušené hardrockové hudby. Na albu si cením zejména skutečnosti, že nestaví jen na nějakém oživení dávných předloh ze sedmdesátých let, ale vlastní stále skvělé songy, které mají šanci se mnoha lidem zalíbit doslova a do písmene v jakékoliv době, pakliže je někdo fanouškem velikánů stylu jako LED ZEPPELIN, FREE nebo DEEP PURPLE, přijme i novou desku BLACK COUNTRY COMMUNION s nadšením, netřeba se bát, že by šlo o nějaký nostalgický, starobou rozklepaný šunt, na to už ona hudební esa proslula svou touhou zvuk posílit aktuálnějším pojetím. Přesně tohle je hlavní zbraní současných BLACK COUNTRY COMMUNION, jsou schopni držet se klasicky hardrockové tradice, jejich songy inklinují k blues, díky Hughesově hlasu mají v sobě i špetku soulu, ale zároveň jsou udělány tak, že působí jako pastva pro uši zejména pro současné posluchače rocku, neboť značí mocný, dravý a velmi plně znějící materiál.



Když se k tomu připočte skvělé skladatelské řemeslo a onen těžko napodobitelný feeling, dostáváme jedno z nejpozoruhodnějších hardrockových alb letošního roku nebo dokonce několika posledních let. Čtyřka BLACK COUNTRY COMMUNION dle mého směle konkuruje nejlepším momentům z historie projektu, ale nechci tady na druhou stranu snižovat kvalitu některého z albových předchůdců, takže si tentokrát přímé srovnání nechám pro sebe. Dovedu si zkrátka představit, že pro leckoho by se mohla až letošní deska stát tou nejlepší od BCC. Za pilotní singl byla vybrána dravá „Collide“, která mne evokuje ty tvrdší momenty Hughesovi sólové kariéry, zemitý song jede správným směrem a charakterizuje jej suchý a těžký zvuk Bonhamových bicích, Bonamassovi hutné riffy a sóla, která mě evokují slavného Zeppelína Jimmyho Page. Výborná záležitost je brzy vystřídána odlehčenější skladbou snad s ještě větším hitovým potenciálem, v „Over My Head“ zaujme zejména chytlavá zpěvová linka a mladistvě a bezstarostně působící hlas Glenna Hughese. Zkrátka hitík jak se patří. Ve třetí skladbě „Last Song For My Resting Place“ je odhalen i Bonamassův nemalý vokální talent, neb si zde kytarista vyzkouší hlavní pěvecký part a je třeba uznat, že neskutečně válí. Tohle je opravdu majestátní kompozice obnažující ostrovní naturel formace, už prostřednictvím spojení bytelných rockových nápěvů a hutných, či zprvu poloakustických kytar s prvky venkovského folklóru v podobě housliček a banja. Mimochodem, fenomenální se jeví právě Bonamassovo kytarové sólo uprostřed. Jde o skladbu, která má mimořádnou schopnost uhranout, nechybí jí chytlavost, ale i rozmáchlejší struktura a trvanlivý charakter přecházející až dramatickému pojetí songu.


Repetetivní kaskádový riff a klávesová mokřina, připomínající orientální zvuk kašmíru, to je „Sway“, song, kde mne zaujal hlavně dramatický vokální přednes Glenna Hughese, jehož hlas se okolo té zvukové hmoty proplétá, mění tlak i zabarvení a poměrně nenásilně zachází s atmosférou. Potemnělá „The Cove“ stojí zejména na atmosféře a na kytarových poryvech převalujících se v karavanově pomalém bluesovém rytmu, přesně tak, aby si posluchač doslova vychutnat každou vteřinu téhle nádhery. Po rychlém metalově zhutnělém boogie „The Crow“ přichází čas na „Wonderlust“ s dominantní linkou piána, tedy další rozmáchlou, avšak o dost odlehčenější kompozici, která v sobě koncentruje onu nepopsatelnou genialitu špičkové rockové hudby, bez ohledu na její subžánrové příklony, a která je nepsaným pomníkem čtvrtého alba BLACK COUNTRY COMMUNION a současné existence bandu. Když začne na klokotavém podloží kláves, bicích a kytar tahat Glenn Hughes z rukávu její parádní refrén, napadá mne, že právě v takové poloze jej slyším nejraději. Vysokou laťku si drží i „Love Remains“, která v sobě koncentruje, jak onu tvrdší stránku věci, zde charakterizovanou zepelinovským riffem Joea Bonamassy, tak i melodičtější záchvěvy zaznamenané prostřednictvím černošsky plastického a melodického Hughesova vokálu. Zkrátka další výtečná položka, která zní, jakoby se snad u WHITESNAKE nebo BAD COMPANY jednoho dne rozhodli, povolat na post vokalisty někoho jako je Steve Wonder nebo Lionel Richie a realizovat s nimi rockové album. Na trochu nervnější prog-rock strunu zahraje „Awake“, plná zapeklitých kytarových šmodrchanců i bytelného groovu. Další dobrá věc, kde se všichni instrumentalisté předvedou ve skvělém světle a kde upoutá zejména duel Bonamassovi sólující kytary s Sherinianovými klávesami po dvou třetinách časomíry. Nostalgická skladba „When The Morning Comes“ tohle mimořádně zdařilé album zakončuje a působí jako to pravé mohutné finále. Opravdu zdařilá věc od znovuzrozených BLACK COUNTRY COMMUNION bude rozhodně patřit mezi ozdoby jejich diskografie. Skvělé album, velmi silných 80%.


21.09.2017Diskuse (3)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Kropis09.10.2017 20:59

Silných 80 %, ano plně souhlasím. Album stále roste. Těžko vytáhnout hvězdný moment, ale zatím to je metalově řízlá The Crow za to, co Glenn Hughes předvádí. Fenomenální hlas, ostrá baskytarová linka a masivní pochod Gibsonů od Bonamassy. Neuvěřitelná jízda. Hughes se v posledních letech urval ze řetězu a má můj maximální obdiv.

 

Fenris 13
21.09.2017 09:31

Last Song For My Resting Place je jedna z nejkrásnějších skladeb, které jsem letos slyšel, nádhera...

 

down
21.09.2017 09:10

Tady není o čem! Má to neuvěřitelné kule. Hughes je borec, nechápu jak to ten dědek dělá. Zrovna včera jsem se díval na koncert Bonamassy, VYNIKAJÍCÍ! O tom, že každý z téhle grupy je skvělý muzikant nemá cenu diskutovat. U mě jasných 100%. Deska roku v celém kosmu a přilehlých vesmírech :)