GHOST - Praha, O2 Aréna, 11.května 2025

Z mého pohledu se švédští GHOST nyní nacházejí na vrcholu svých tvůrčích sil. Předposlední album „Impera“ je natlakována hitovými peckami a nejnovější „Skeletá“ za ním sice zaostává, ale zas ne o tolik. „Peacefield“, „Guiding Lights“, „Satanized“ nebo „Umbra“ jsou věci, které lezou do hlavy samy a mohly by se stát stabilními součástmi koncertních setů kapely, stejně jako zaútočit na přední místa popových hitparád. Podle Ritchieho Blackmorea je pro umělce vůbec největší kumšt dostat se do jukeboxu a tenhle um zvládají GHOST dokonale.

Na jejich koncertě jsem se ocitl poprvé během minulého turné, a to čistě náhodou. Vracel jsem se zrovna z výletu, když mi zavolal kámoš – „Hele, nechceš jít pozítří zadarmo na Ghosty? Mám lístky i s cateringem do O2 Areny“. O kapele jsme tehdy věděl zhruba to, že jde o nějakou divnou kombinaci popárny a blackmetalové estetiky a tenhle mix jsem vnímal (a do jisté míry dál vnímám) jako slizké pozérství pro méně náročné diváky/posluchače. Ale nakonec zvítězila i moje post-covidová koncertní vyhládlost a já na nabídku kývnul. Den před akcí jsem se tak ponořil do jejich tehdejšího playlistu a na koncertě už si řadu jejich pecek pobroukával s kapelou. Byl to můj první velký koncert po-epidemický koncert a já si ho dost užil…

Od té doby se tak nějak považuju za fanouška a postupně si doplňuju znalosti z diskografie kapely. Dodnes je mi fuk jejich stylizace a který „Papa“ je zrovna jejich frontmanem, stejně jako mi nesedí všechny ty převleky a pozice kolegů Tobiase Forgeho coby anonymního, a tedy i nedůležitého pozadí. A ani mě nezajímají texty s jejich popkulturně krotkým satanismem pro masy. Na GHOST mě baví dvě věci – jejich dokonalá vizualita a zejména zmíněná schopnost stvořit výrazné melodie. Zbytek cajk – koneckonců laciná šokéznost tak nějak k popkultuře patří. Ať už šlo o THE BEATLES a jejich prohlášení, že jsou populárnější než Ježíš, lascivní erotiku Madonny, nebo právě dnešní secondhandový satanismus GHOST, či třeba polských BEHEMOTH. Prostředky se mění, ale cíl zůstává stejný – dát tomu celému větší marketingový impulz, šokováním se odlišit a přitáhnout nové obecenstvo (a udržet to staré).

Myslím, že marketingovým tahem je i to, že během současného turné nemohou návštěvníci používat mobily. Zvyšuje se tím totiž pocit tajemna a exkluzivity. Co nás přesně čeká, zůstává před koncertem zahaleno tajemstvím. „Byls tam? Viděl jsi to? Bylo to tak cool, jak říkají ostatní?“ Není to prostě jen tak nějaké tour – je to „Skeletour“ a jen ten, kdo si koupí lístek, to může zažít a stát se členem exkluzivního klubu.

Setlist z pražského koncertu GHOST.

Jaké to tedy je? Myslím, že to celkem vystihli Ahumadus, pedrosph a Majk v diskusi pod recenzí „Skeletá“ na tomto webu, i když tak nadšený jako oni jsem já nebyl. Show bezesporu dobrá. Nic, co by svět ještě neviděl, ale dobře vymyšleno a dobře zrealizováno. Rozjíždí se to celé postupně a první třetina vystoupení proběhla v relativně komorním duchu s potemnělým pódiem a po stranách jen se zmenšenými obrazovkami ve tvaru oválných TV z šedesátých let. Na bedně se toho moc nedělo, občas to jen tak nějak zablikalo v obřím obráceném keltském kříži, který visel nad pódiem. Upřímně mě tahle část vizuálně moc nebavila a čekal jsem, kdy se to světelně trochu rozjede, což nastalo cca někdy při sedmé osmé písni, kdy se rozzářilo i gigantické ledkové pozadí za pódiem, a to do barev vitráží gotické katedrály, což je pro show GHOST typické. V závěrečné třetině koncertu pak kapela na ledku promítala různé animace a dočkali jsme se i tradičních plamenů a ohňostrojů. Celkově esteticky působivé a decentně udělané, ale nic zvláštního. I kostýmy a masky hudebníků slušivé, vypadalo to jako z fantoma opery, ale jak už jsem psal, tohle je mi tak nějak jedno a anonymní stylizace spíš proti srsti. Tobias se občas pokoušel o interakci s publikem, které se asi docela bavilo, ale já u jeho proslovů musím napínat sluch. Ten člověk má jednak pří mluvení dost nepříjemný kníkavý hlas a ještě huhňá. Profesora Higginse na něj!

Zvukově to celkově nebylo – alespoň v mé sedící části vzadu uprostřed – nic moc. Začátek zahuhlaný, pak se to zlepšilo a jelo ve vlnách nahoru dolů, což bývá v O2 Areně často. A to přitom z pódia neznělo nic extra – jen kytary, basa, bicí a zpěv.

Zbývá hudba a tam to dopadlo dobře… Bohužel pecky z mé oblíbené minulé desky zmizely v propadlišti dějin, ale na turné z ní alespoň koncertně oddebutovali „Darknes At the Heart of My Love“, kterou na minulém tour vůbec nehráli. Vynikající powerbalada, která má jednak lehkost a melodický švih a zároveň dostatečnou hudební závažnost, se stala vrcholem první poloviny koncertu. Ze „Skeletá“ zazněly čtyři věci včetně všech tří singlů a dobře vyzněly jak otvíráková majestátní „Peacefield“, tak hopsavě popová „Satanized“ i rockovější a méně přímočará „Umbra“. Naopak „Lachryma“ s úvodními journeyovskými klávesami a ostrým metalovým riffem mě nepřesvědčila ani naživo. Příjemné bylo zařazení loňské velmi výrazné „The Future is a Foreign Land“ z koncertního filmu kapely. Občas tenhle typ měkčích skladeb se silnou melodickou linkou ale bez výraznější instrumentální kostry naživo vyznívá do ztracena, ale to nebyl případ téhle písně, která měla i v O2 Areně patřičnou sílu a zemitost. Vůbec nejsilnější byl ale konec. „Iggypopovská“ „Kiss the Go-Goat“ rozhopsala sál a předznamenala závěrečný nápor v podobě trojice přídavků „Mary on a Cross“, diskotékové „Dance Macabre“ a vůbec největšího hitu kapely „Square Hammer“. To už i naše sedící řada stejně jako všichni ostatní stála a tancovala. Závěr to byl mocný, silný a intenzivní. Jen kvůli tomu na to stálo zajít.

Jo, předkapela žádná nebyla. Minule měli dvě, teď nic. Ale je to asi jedno.

18.05.2025	Diskuse (0)	Gazďa