Last Hardrock Outsider

THUNDER - Dopamine

Baví mě, jak si britští THUNDER stále udržují výborný skladatelský potenciál a vitalitu, navzdory faktu, že jde o šedesátníky, již po roce od jejich minulé nahrávky „All The Right Noises“ přichází s dalším materiálem, tentokrát dokonce s dvojalbem, které kapelu zachycuje ve vcelku rozmanitém rozpoložení. Jestliže comebackové album „Wonder Days“ (2015) i následující počin „Rip It Off“ (2017) stavěly z větší části na hřmotnějších a stadiónově chytlavějších skladbách, pak deska „All The Right Noises“ z roku 2021 se mě jevila o poznání dřevněji a vynikly na ní především bluesové ingredience. Okázalá a mimo jiné i atmosférou záhadného nočního světa prostoupená novinka „Dopamine“ navazuje sice spíše na předchozí album, ale i tak v ní nalézám více přesahů do rozličných stylových směrů (viz níže). Parta okolo zpěváka Dannyho Bowese a kytaristy Luke Morleyho zde dost možná nabízí své „Exile On Main Street“ (legendami opředené dvojalbum THE ROLLING STONES z roku 1972), neboť hned šestnáct, vesměs tradicionalisticky zaměřených a do detailu vypiplaných songů je rozděleno do dvou disků.


Současné skladby THUNDER nejsou sice tak dravé jako v starých časech, neboť kapela postupně dokázala vytlačit ze svého zvuku většinu z toho, co je kdysi dávno částečně spojovalo s Hard N´Heavy scénou, ale na druhou stranu ze songů dýchá muzikantská vyzrálost, nadhled a plná autenticita. Jejich aktuální feeling platí za oslavu anglo-amerického pojetí rocku s nápadnými vlivy boogie a blues, přičemž rozptyl všech šestnácti položek pojímá jak komornější věci různých nálad a stylových zabarvení, tak dravější songy (od řízného street rocku a jižanského rocku, přes decentní vlivy soulu, až po takřka folk). Není zde nouze o kytarové riffy, teskná sóla, slide-kytarové party, hammondy, barové piáno, saxofon, harmoniku, doprovodné vokalistky a další ingredience, rozvíjející zde odkaz velkých kapel sedmdesátých let, ať už mám na mysli již zmíněné THE ROLLING STONES, THE FACES, HUMBLE PIE či BAD COMPANY.



Vše zahájí právě hlučnější, silácky zatěžkaná hymna „The Western Sky“, snad jeden z nejlepších otvíráků v jejich diskografii. Nebyli by to však oni, aby takto hřmotné skladbě nevetkli svou specifickou poetiku. Romantika amerických panoramat tak ze skladby dýchá, stejně jako vášeň po kvalitním rocku. Vrstevnatá „One Day We´ll Be Free Again“ snad nejlépe vystihuje podstatu celého alba, neboť jde o skladbu, jejíž chytlavost je rozvíjena postupně, v namáklých středních tempech, skrz souhru kytarové vozby, barového piána a bytelných rytmů, nad čímž hlas Dannyho Bowese (za podpory vokalistek) vábí k následné hodinové jízdě snad nejlepším možným způsobem. Píseň budiž skvělým příkladem spojení neprvoplánové chytlavosti s pestrou instrumentací, která je tak vzdálena od označení art, naopak vyznává přirozenost.


Rovněž „Even If It Takes a Lifetime“ má velmi daleko do banality a s podobným zaujetím servíruje šťavnatou flákotu, kde skrz hardrockový naturel prosakují i vkusné jižanské prvky. Na albu se nachází hned několik balad. Žádná z nich si však svou formou není vzájemně podobná. Snad nejlepší je „Unrevelling“ - dojemný song, prostoupený tesknými kytarovými tóny a procítěným hlasem Dannyho Bowese. Přímočará věc, co musí zaujmout snad každého fanouška jemnějších podob rocku, připomene ve své druhé polovině, díky podpůrným mnohohlasým chórům, atmosférickým kytarovým momentům a klávesovým plochám, dokonce legendární PINK FLOYD v časech jejich mega-opusu „Darkside Of The Moon“Jiná pomalá píseň „Just a Grifter“ má pro změnu nepopiratelný venkovský naturel. Jde o komorní píseň, která je prostoupena nástroji z ranku amerického folklóru z období osidlování rozlehlé země, takže zde očekávejte i part hospodských houslí a jiné jímavé drobnůstky. Opakem k této písni se jeví nesmlouvavá boogie dusárna „The Dead City“. 


Za vrstevnatou rock´n´rollovou lahůdku v dospěláckém provedení platí hned první skladba z druhého disku „Dancing In the Sunshine“, ta je charakterizovaná stadiónovým pojetím i výtečným Bowesovým projevem. Zaujala mne noční velkoměstská atmosféra songu „Big Pink Supermoon“, která loví příběhové živiny po zapadlých barech, a kromě decentních klávesových partů nabídne i okouzlující melodie drážděné kytarovými ornamenty. Jde vlastně o jednu z mých nejfavorizovanějších položek na desce. Song navíc obsahuje krásně ospalé saxofonové sólo, které působí, jakoby očekávalo a vítalo brzký rozbřesk. Důrazná „Across The Nation“ zaujme slide-kytarovými party a svou dálniční náladou mířící do nekonečných amerických plání. Vzývání motorkářského desperátství má v případě THUNDER prostě styl. „Is Anybody Out There?“ je vůbec nejkomornější a nejintimnější skladbou, neboť Bowese zde podporuje jen piáno a jde tak o vkusný kontrast k velkému finále v podobě šťavnatého hard rocku „No Smoke Without Fire“. Angličtí THUNDER jsou v laufu a jejich entuziasmus a zkušený týmový projev jim dnes můžou závidět skoro všechny kapely z jejich generace. Spolu s evropštěji vyznívajícími Švédy EUROPE, se dnes jedná asi o nejlepší hardrockový band současnosti. Jo a obal desky je naprosto fantastický (cover roku)! Mám vlastně velmi rád umělecké fotografie nastylizovaných osob na obalech hudebních nosičů.



10.05.2022Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Prowler80
11.05.2022 13:49

Jo, za dva dny tomu rovných 43 let, kdy navštívil jsem s tatíkem koncertní premiéru Prázdnin na Zemi v HDK. Krom skladeb samotných tehdy velké nadšení i z onohož zkreslovadla, jež po autorovi perutzofonem zváno.
Tě bůh.

 

Prowler80
11.05.2022 13:40

Arciť!
https://youtu.be/WTCyMa5vUwg

 

Stray
11.05.2022 09:09

Hlavně se z toho všeho neposrat.

QUIREBOYS bez Spikea dávaj asi stejný smysl jako OLYMPIC bez Jandy.:-) Axl u mě není aktivní muzikant. :-)

 

spajk
11.05.2022 00:34

Jo a ke Quireboys. Ti vyhodili Spikea, jediného zakládajícího člena kapely. Komikové. To je jako když tu píšou čtenáři Strayovi, ze z týmu píše nejhůře.

 

spajk
11.05.2022 00:31

Europe jedině s Marcellem!
Stopáž mi vůbec nevadí, naopak. Obzvlášť při pomyšlení na soubory vydávajíci desky jednou za 5+ let, kde je kolikrát poměr čekání/výsledek v těžkým nepoměru. Dokonce existujou kapely, co nové desky nenahrávají a jen dojej cash z koncertů. Třeba zrzek z Malibu...

 

Majk
10.05.2022 21:54

spajk: neee😄 Europe jsou od dob combecku možná fakt nejlepší hard rock, co v Evropě funguje. Úplně jiná kapela než paradoxně v dobách jejich slávy. A Thunder jsou skvělí, to je jasný. Škoda jen té absolutně nesoudné stopáže. Vlastně už minulá deska mohla byt v podstatě poloviční.

 

Stray
10.05.2022 21:46

Je to skvělá deska, kdyby všechny skladby byly jako těch několik nejlepších, tak bych neváhal jít s hodnocením výš, ale při té obří délce je tam pár věcí tak nějak do počtu, bohužel si to až moc uvědomuju. Zdá se mně však, že THUNDER v současnosti jdou trochu naproti výrazu prvních alb londýnských QUIREBOYS, což je v pohodě zjištění.
Ohledně EUROPE, jasně že na nich lze také najít slabší chvilky, ale pořád jsou u mne nezatuhlý, nezatavení. K srovnání s DEEP PURPLE asi tolik, že tahle britská hardrocková legenda byla pro Švédy odrazovým můstkem a členové EUROPE prostě milují odkaz DP. Já osobně považuji DEEP PURPLE v letech 1970-76 za jeden z nejfantastičtějších hudebních příběhů hard rocku, miluju tuhle jejich etapu, ať už s Gillanem nebo Coverdalem, ale v tom dalším období už mne oslovuje jen málo momentů, tu a tam lepší deska s několika super songy, ale jinak - současnost DP se u mne rovná téměř lhostejnosti.

 

Pekárek
10.05.2022 20:18

Za mě fakt borci s neuvěřitelným zpěvákem.

 

spajk
10.05.2022 15:15

Morley je blázen a Bowes zpívá jak Rodgers v nejlepší formě. V současné době nemají Thunder v Evropě konkurenci. Nebál bych se říct, že ani ve světě. Europe? Deep Purple pro chudý. Ani náhodou :-)
Skvělá recenze. Skvělej Stray. Skvělej web. Všechno je sluníčkový. Pusťte si Thunder!