Last Hardrock Outsider

THUNDER - Wonder Days

V první půli devadesátých let se hardrockové kapele z londýnského Hackney velmi dařilo. Tehdy nepřeslechnutelní THUNDER vydávali kvalitní alba, často koncertovali a vše na co sáhli, stavilo na Ostrovech úspěchy. Šlo o dobu návratů k pravé podstatě rocku, k nepřikrášlenosti, dobu, kdy se ideály přelomu šedesátých a sedmdesátých let znovu dostávaly do kursu. THUNDER bylo tedy dáno zapůsobit v pravý čas, jednalo se totiž tehdy pravděpodobně o nejlepší nový britský hardrockový band ovlivněný blues, jinak vycházející z odkazu velikánů žánru, jakými byly LED ZEPPELIN nebo FREE. Jejich první dvě řadovky si na svou stranu naklonily nemálo fanoušků klasické rockové formy a já osobně mohu potvrdit, že alba „Backstreet Symphony“ a „Laughing On Judgement Day“ opravdu stála za pozornost a obě se nakonec dočkala pozlacení. THUNDER však od té doby vytrvale pracovali a nahrávali bez výraznější pauzy až do současnosti, jenže už to nikdy nestačilo na mezinárodní úspěch, byť si stále na Ostrovech, coby tamní odpověď na americké THE BLACK CROWES, udržují oblibu a koncertní aktivitu, a rovněž se pravidelně umisťují v žebříčcích coby jedna z těch úspěšnějších domácích rockových atrakcí. Nová deska dokazuje, že tahle kapela prostě stárne se ctí.



Letošní novinka „Wonder Days“ se zdá být jejich nejzdařilejším počinem dost možná právě od poloviny zmiňovaných devadesátých let. Album vlastní potřebný tah na branku, svěžest, rázný sound, vykazující se bluesrockovou zemitostí a spoustu zdařilých fláků navrch. Kytarista a dvorní skladatel Luke Morey zde plní rovněž funkci producenta, takže lze samo sebou předpokládat, že album bylo stvořeno zcela v režii kapely. To co potěší především, je skutečnost, že těžiště alba tvoří právě svižnější nebo nekompromisně rozmáchlé rockerské jízdy s nájezdy na refrén, přesně takové, jaké jsou hned úvodní dvě věci – titulní „Wonder Days“ a „The Thing I Want“, takže kapela pověstná svou náklonností k akustickým písním letos opravdu nebývale přidala na důraze a sešlapuje pedál. Když se to tak vezme, mohlo by se jednat o jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního roku, protože desek klasicky rockového provedení, které nabízejí neotřelé nápady a chytlavé skladby, není v dnešní době zrovna dost.



Hlas Dannyho Bowese má stále svou charakteristickou barvu, ne nepodobnou chraplavému projevu Roda Stewarta. Když se k tomu připočte skutečnost, že je na albu, díky zvýšenému počtu vypalovaček, minimalizován prostor, který by snad nudil, je na místě o novince Britů mluvit pouze v pozitivech. Hitový potenciál mají rovněž skladby „Black Water“, „When The Music Played“ nebo třeba „The Prophet“. Samozřejmě nesmí chybět i zmíněné balady, na které měli THUNDER vždycky patent, takže ať už jde o akustickou „Rain“ nebo komorním klavírem opatřenou „Broken“, zůstávají věrní svému citlivějšímu já, které je dalece vzdáleno „power“ projevu amerických hardrockových frajerů z osmdesátých let. Odkazy za oceán zde však jsou rovněž, jenže tak nějak jiné. Americky střižené boogie „Serpentine“ připomene, jak pozdní fáze kariéry slavných LED ZEPPELIN, tak jižanský tradicionalismus a prapůvod blues rocku. LED ZEPPELIN ostatně zůstávají pro THUNDER stále nejvýraznějším předobrazem. Toto vlastně potvrzuje i závěrečný rock´n´roll „I Love The Weekend“, který povedenou sadu žene do finále. „Wonder Days“ je zdařilou sbírkou hardrockové hudby, na které potěší kvalitní skladby a mimo nich pak i způsob jak jsou přirozeně a bytelně ošetřené, nebo třeba i skutečnost, že album vlastní naprosto skvělý cover v podobě retro fotografie simulující dětství členů kapely odehrávající se v ulicích předměstí Londýna v prvé půli sedmdesátých let.


THUNDER v dobách okolo průlomu se svou debutovou deskou „Backstreet Symphony“ (1990).


09.04.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

spajk
20.08.2016 21:25

Thunder jsem velcí oblíbenci. Sázka na jistotu, která špatná alba nedělá. Jsou pro mě taková tvrdší forma Bad Company (a ty já můžu velice). Bowes je pro mě mladší brácha Rodgerse. Nikdy jsem u nich moc nerozlišoval, která deska je lepší/horší. Proto mám skoro všechny koupené. Pořídil jsem i letošní 2cd/dvd kompilačku All You Can Eat. Jde jen o živé záznamy. Ze studia, z koncertu a video koncert + dokument resp. rozhovor s kapelou. Nejpodstatnější info, že Ben Matthews prodělal boj s rakovinou a snad úspěšně. Thunder hrajou naživo stejně dobře jako na deskách, takže žádné obavy, jestli někdo váhá s investicí.

 

Bluejamie65
30.06.2016 20:33

Kdysi kdesi jsem napsal: "Následně je otázkou, nakolik je pak po ztrátě zájmu médií o tradiční rockové žánry po roce 1991 „pád“ levelu těch uvedených skupin věcí ztráty skladatelské invence a muzikantské kvality a nebo zda jde jen o ztrátu pozornosti médií a nezájem labelů vložit do alba a skupiny prachy. Mě osobně zajímali např. Gregg Fulkerson a Gilby Clark a na jejich další tvorbě bylo jasně viděl, že ke ztrátě skladatelské ani muzikantské invence rozhodně nedošlo." Ale napsal jsem to nepřesně, myslel jsem přitom i na Thunder:-)+(zřejmě nejen)... Neb se domnívám, že třeba právě u Thunder má díky muzikantské a zpěvácké kvalitě, schopnosti elektrizovat lidi na koncertech i bez elektriky a skladatelské invenci celá hromada písniček punc naprosté nesmrtelnosti.