Last Hardrock Outsider

QUEEN - Made In Heaven

Dneska to bude trochu jiné. Seriál o albech QUEEN jsme minulý týden uzavřeli v recenzi na „Innunendo“ a povídáním o smrti Freddieho Mercuryho, po které se aktivní dějiny skupiny prakticky uzavřely. My samozřejmě dnes víme, že kapela existuje dál, že za poslední čtvrtstoletí udělala i nějakou novou hudbu (i když je jí velmi málo) a čas od času dokonce vyrazí na turné s tím či oním zpěvákem, jenže to všechno jsou už prakticky jen vzpomínky a o aktivní roli skupiny nebo jejich protagonistů se dá hovořit jen velmi těžko. V první půlce devadesátých let přitom budoucnost QUEEN ještě vypadala docela optimisticky a Roger Taylor, Brian May a John Deacon za sebou zanechali několik zajímavých nahrávek. Pak se ale začalo všechno hroutit a skupina se postupně stala spíš parodií sebe sama. Tak to pojďme všechno nějak shrnout s tím, že se budeme soustředit především na ony kvalitní věci z půlky devadesátých let.


 

Zpátky do světla

 

Jako první si musíme připomenout sólovou desku Briana Maye, která vyšla nedlouho po rozlučkovém koncertě QUEEN v londýnském Wembley. Dostala název „Back To The Light“, na britské pulty šla 28. září 1992 a přinesla kvalitní porci muziky, kterou si May postupně připravoval už někdy od roku 1988. Nejdůležitějším kouskem kolekce je bezpochyby skvělý ploužák „Too Much Love Will Kill You“, který May poprvé předvedl v už zmíněném Wembley v dubnu 1992. Se svým názvem i celkovým vyzněním začala skladba být přirozeně považována za oslavu Freddieho života i stesk po jeho odchodu, za chvilku si ale vysvětlíme, že okolnosti jejího vzniku byly trochu jiné. Teď se ale vraťme k „Back To The Light“ – celé album je vážně skvělé, May si na něj pozval spoustu hostů (například legendárního bubeníka Cozyho Powella, který jen o několik let později také odešel do rockového nebe) a sestavil soubor opravdu výborných pecek, ať už jde o kytarami narvané hitovky „Driven By You“, „Back To The Light“ a „Resurrection“, vyloženě introvertní „Nothin´ But Blue“ a „The Last Horizon“ nebo klasickým rokenrolem řízlé „Let Your Heart Rule Your Head“ a „Rollin´ Over“. May byl na začátku devadesátých let v báječné formě, desky, na kterých se podílel, oplývaly fantastickým materiálem i zvukem a tak se i na sólovce všechno setkalo přesně tak, jak má. Kdybychom si album rozebírali v samostatné recenzi, nebál bych se ho oštemplovat známkou 100 %.


 

Překvapivě další QUEEN

 

K „Back To The Light“ vyrazil Brian May i na turné, někdy v té době se ale zaktivizovali i zbývající dva členové QUEEN a začali pracovat na novém, přesněji řečeno staronovém hudebním materiálu. Existovalo totiž několik skladeb nebo fragmentů, které vznikly v rámci QUEEN ještě po „Innuendu“, dokud byl Freddie Mercury schopen pracovat. Někdy byly vlastně natočeny jen zpěvákovy party a Freddie pak své kolegy instruoval, jak mají skladby dodělat, pokud to on už nestihne. Kromě těchhle polotovarů pak byly k dispozici písničky z  Mercuryho sólovky, které bylo možné přearanžovat za použití zpěvákova už natočeného hlasu. No a do třetice bylo k mání ještě několik skladeb, které natočili QUEEN v té či oné etapě své kariéry, zůstaly ale nevydány nebo nedokončeny.

 

Proces sestavování a nahrávání nového materiálu probíhal v rozmezí let 1993–1995 a šlo o náročnou práci, kdy se z výše uvedených fragmentů, momentů a nápadů rodily nové nebo výrazně přearanžované písničky. Název pro nové album, které se QUEEN rozhodli vydat jako posmrtnou poctu svému příteli, byl zcela symbolicky vybrán podle písně „Made In Heaven“ a v podobném duchu se nese i obal desky – tvoří jej snímek sochy Freddieho Mercuryho ve švýcarském Montreaux, jejíž autorkou je plzeňská rodačka, jinak ale britská sochařka Irena Sedlecká. Album po sáhodlouhé práci vyšlo 6. listopadu 1995 a šlo o překvapení jako hrom!


 

Vyrobeno v nebi

 

Desku otevírá dvou a půl minutová vokální záležitost nebo, chcete-li, intro „It´s A Beautiful Day“, sestavené na základě demonahrávky z roku 1980, která vznikla v době příprav alba „The Game“. Protože pro posmrtné album měli QUEEN a produkční tým opravdu jen omezenou porci materiálu, museli všechno dotáhnout aranžemi, a už v úvodním kousku vidíme, že se to hodně podařilo. Druhá skladba a první regulérní písnička na albu je pak už zmíněná „Made In Heaven“, coververze skladby, která se poprvé objevila v roce 1985 na Mercuryho sólovce „Mr. Bad Guy“, kde byla podle mě nejlepší skladbou. I v queenovské úpravě výborně sedí, hlavně je ale, jak už bylo řečeno, symbolická – k heslu „Vyrobeno v nebi“ není potřeba nic dodávat!

 

Další věc „Let Me Live“ je gospel – tenhle hudební žánr QUEEN za svou kariéru použili jen párkrát a možná je to škoda, protože v jejich podání je vždycky neuvěřitelně intenzivní a s Freddieho vokálními libůstkami zcela neodolatelný. Píseň se původně zrodila někdy v roce 1983, kdy ji QUEEN v době přípravy alba „The Works“ chystali společně se zpěvákem Rodem Stewartem, pak to ale nějak nevyšlo a spolu s Mercuryho zachovalým vokálním fragmentem ji nakonec dozpívali May a Taylor. Opravdu skvělá záležitost, kterou navíc střídá zřejmě nejsilnější číslo na albu „Mother Love“ – úplně poslední hudební materiál, na kterém pracoval Freddie Mercury. Stihl sice natočit jen část, vyšponovaný refrén zpívaný prý za obrovských bolestí je ale tak sugestivní a naléhavý, až tuhne krev v žilách. Skladba je navíc protkána samply z různých období Freddieho života, takže se objevují vteřinové záznamy z Wembley, malý kousíček intra „One Vision“ nebo pár vteřin skladby „Goin´ Back“ z projektu Larry Lurex, což byla vlastně úplně první studiová práce sestavy QUEEN z doby ještě před debutovým albem.


 

Poslední várka hitů

 

Následující „My Life Has Been Saved“ je typický pop-rockový střední proud a vyšel už jako B-strana singlu „Scandal“ v roce 1989, na „Made In Heaven“ ale dostal nový zvuk. Úplně překopaná byla pecka „I Was Born To Love You“, která pochází také z Mercuryho sólovky a QUEEN z ní udělali naprostou rockovou šlehu s masivním zvukem, strhujícím kytarovým sólem a celkově nezastavitelným drajvem, jaký uměli jen v nejlepších okamžicích. No a ze sólových aktivit pochází i další hitovka „Heaven For Everyone“ – tentokrát ale z Taylorova projektu THE CROSS, kde mu ji už v roce 1988 nazpíval Mercury pro album „Shove It“.  Do sekce velmi úspěšných skladeb patří také už zmíněná „Too Much Love Will Kill You“, která byla natočena pro album „The Miracle“ a dokonce už byla zařazena na playlist, kvůli jakýmsi autorským dohadům ale nakonec šla pryč. Jde o jedinou věc, která byla na „Made In Heaven“ zařazena beze změny v původní verzi – za sebe ale musím říct, že i když měla velmi dobrý ohlas, mně mnohem víc sedí naléhavá verze z Mayova sólového alba.

 

Zbylé skladby na „Made In Heaven“ už nejsou tak výrazné. Klidná „You Don´t Fool Me“ je taková příjemná záležitost, která neurazí ani nějak zásadně nenadchne, má ale hodně zajímavý životní příběh – producent David Richards prý dostal jen fragmenty a v podstatě z nich sestavil novou písničku, kterou pak dal nahrát členům QUEEN. Ti prý jenom koukali, co se v daném materiálu vlastně skrývalo. Podobně příjemná, ale nijak zásadní, je pohádka „A Winter´s Tale“, poslední Mercuryho ryze autorská věc. Fajn je i poslední skladba na desce, druhá verze „It´s A Beautiful Day (Reprise)“, tentokrát o něco rockovější než na začátku alba. Do konečné stopáže pak zbývají ještě další dvě položky, jde ale už jen o jakési vtípky reflektující dobové čarování s formátem CD. První z nich je vteřinový výkřik „Yeah“ (prý sampl z dávné písničky „Don´t Try Suicide“), druhým skrytá skladba bez názvu, ve které se po dvaceti minutách ticha ozve jen chvilka jakési scénické hudby. Obojí jsou v podstatě zbytečné blbosti, které se na albu vůbec nemusely objevit.


 

K „Made In Heaven“ vyšlo celkem pět singlů a celý projekt měl vynikající ohlas, jako nečekané a definitivně poslední album QUEEN s Freddiem vlastně logicky. Ještě o dva roky později (1997) se na výběrovce „Queen Rocks“ objevila další, velice dobrá skladba vzniklá v tříčlenném tvůrčím týmu, „No-One But You (Only The Good Die Young)“, to už ale bylo od zbytku klasické sestavy skutečně všechno.

 

Pokračování? Proč vlastně?

 

Bohužel však ne všechno pod značkou QUEEN! Původně jsem měl v úmyslu někde tady povídání zakončit s tím, že současným aktivitám kapely moc nerozumím a nebudu je tudíž komentovat. Byla by to ale srabárna – když už si o tom něco myslím, nebudu se skrývat za přehnanou korektnost! Dějiny QUEEN po roce 1997 a odchodu Johna Deacona ze sestavy považuji za jeden z největších průserů v dějinách rock´n´rollu a smutný doklad toho, jak to dopadá, když někdo neodhadne, kdy skončit. Co mě tedy na QUEEN po přelomu milénia tak hrozně irituje?


 

Hlavně ztráta soudnosti. Brian May a Roger Taylor si podle mého měli založit novou kapelu, nazvat ji nějak, dělat muziku, která je baví a třeba přehrávat queenovské pecky až do zblbnutí. Všechno by bylo v pořádku, fanoušci by stejně vždycky věděli, o co se jedná a ty sportovní haly by vyprodávali tak jako tak. Jenže pokračovat pod názvem QUEEN s důstojným ksichtem bylo a je prostě nemožné – ve většině kapel lze odchozí muzikanty a dokonce i frontmany vždycky nějak nahradit, u Mercuryho to ale prostě možné není a podobný pokus nutně musí vždycky dopadnout blbě! Když May s Taylorem nejdříve angažovali pro koncerty výborného zpěváka Paula Rodgerse, bylo to ještě jakž takž snesitelné – koncerty, které tehdy odehrávali, byly laděné jako směs hitů QUEEN, do kterých se ale nebáli fláknout pár pecek z Rodgersových kapel FREE a BAD COMPANY nebo dalších cizích skladeb, všechno bylo pořádně nahlas a plné energie, takže – jako setkání tří zkušených muzikantů na jednom pódiu – vlastně proč ne! Jenže když v roce 2008 vydali pod značkou QUEEN + Paul Rodgers album „The Cosmos Rocks“, byl průser na světě! Album samo ani není tak zlé, najde se na něm pár dobrých písniček, jenže s QUEEN to nemá absolutně nic společného! Každá skladba jakoby byla v jiném stylu – jedna zní jako U2, druhá je r´n´r standard bez vlastní invence, další písničce dominuje až hardcorový kytarový riff – ok, jenže pod nadpis QUEEN tohle opravdu nepatří! Žádné typické harmonie, žádné kytarové hrdinství, nic co bylo poznávacím znamením kapely se nekoná. „The Cosmos Rocks“ je navíc jednou zařazováno do diskografie kapely, podruhé není, nikdo se v tom nevyzná a rozpačitý pocit tak převyšuje všechno ostatní. To horší ale ještě mělo přijít!


 

Níž a níž a níž

 

V červenci 2000 se v médiích objevila příšerná coververze „We Will Rock You“ v podání kýčovitého tanečního boybandu s názvem FIVE, to vše za účasti a pod patronací Taylora s Mayem. Je to opravdu hrůza, a to si stárnoucí „queeni“ nové pojetí ještě pochvalovali! Éter v mezidobí postupně zahlcovaly výběrovky, recyklující staré hity a ždímající stále ještě věrné fanoušky – příkladem budiž úplně zbytečný a (nutně) mizerně nakoncipovaný výběr „Greatest Hits III“ z roku 1999, který je oproti svým dvěma předchůdcům v nejlepším případě hodně chudým příbuzným. Na druhé straně se ale na trhu postupně až do dnes objevují různé živé záznamy z hodně starých časů – a tam se jedná o opravdové poklady!

 

Rád bych teď otočil list a začal zase chválit – jenže ono to nejde. V roce 2011 May a Taylor začali spolupracovat s absolventem jakési americké televizní soutěže a vycházející pop-hvězdou Adamem Lambertem, najali ho jako nového zpěváka a zabili tím poslední zbytky nadějí, že by pod značkou QUEEN mohlo vzniknout ještě něco smysluplného. Soudě podle záznamu koncertu na festivalu Rock In Rio v roce 2015, oba současní „kvíni“ totálně zfotrovatěli a koncert jejich skupiny je už jen vypelichané vzpomínání na dávnou slávu. Zrovna u Rock In Rio je srovnání s koncertem tamtéž před třiceti lety nemilosrdně tvrdé a na současnou formu kapely je strašně smutný pohled – na jedné straně muzikanti, kteří chtějí hrát dál, ale nevědí kudy kam... a už si snad ani neuvědomují, jak je to všechno hloupé. Na straně druhé doživotní obdivovatelé, kteří se opájejí sebeklamem, že „vidí Queeny“, přičemž ve skutečnosti mají před očima jen partu strejců a s nimi kloučka bez odpovídajících zkušeností, který je sice talentovaný, ale tak velký podnik jako koncert prvotřídní kapely absolutně není schopen utáhnout! Podle mého názoru situaci nejlépe vyjádřil publicista Honza Vedral (ano, onen legendární diskutér z pořadu „Ladí, neladí“ a autor poznatku, že každá písnička se musí dát zapískat!), když v některém svém článku pražský koncert QUEEN ze stejné doby označil za „něco mezi muzikálem, parodií, retrem a onanií“. Die-hard fanoušci si ho okamžitě zapsali na seznam smrti a zřejmě tam skončím i já, jenže ono je to opravdu těžké – koncert, kde je manifest nespoutanosti „Don´t Stop Me Now“ až parodicky unylý nebo kde zestárlý Roger Taylor, místo aby pořádně hrál, nacpe na pódium svého syna a předvádí tam s ním jakýsi „drum battle“, to už je opravdu jenom cirkus! I můj nejoblíbenější muzikant Brian May dopadl podobně – před napjatým a ztichlým publikem několik minut točí selfie-tyčí s kamerou a opájí se, kolik je pak na plátně lidiček, když hraje kytarové sólo, vypadá to, že brzy usne – ach jo! Když takhle působí nějaký stoletý dědeček v ušáku, je to v pořádku, ale je vážně nutné, aby se takové scény odehrávaly na koncertě QUEEN? O to víc je třeba smeknout před Johnem Deaconem, že se zavčas odmítl takového smutného divadla účastnit...


 

Konec dobrý, všechno dobré!

 

Tohle všechno je ale ve finále vlastně jedno – QUEEN nám po sobě zanechali mimořádnou porci skvělé muziky a pokud zrovna nejste fanoušci zmiňovaných nových pořádků, stačí si prostě říct, že skupina skončila vydáním „Made In Heaven“ a hotovo! A dokonce vidím do budoucna ještě spoustu naděje – na světě pořád běhají tisíce muzikantů, kteří hudbu QUEEN milují a třeba zrovna teď chystají nějakou zajímavou coververzi nebo vzpomínkový koncert. Nadšení, čerství a toužící dobýt svět! Zrovna před pár dny jsem dostal tip na fantastický koncert, který v roce 2003 odehrál americký zpěvák Jeff Scott Soto se svou kapelou a který sestával ze samých queenovských pecek – žádné kudrlinky, žádné vizuální efekty, jen nástroje, skvělí muzikanti a hudba odehraná i odezpívaná od boku a s naprostým nasazením. Na takový koncert bych na rozdíl od originálních starců okamžitě běžel. Zkuste ho i vy, vážně to stojí za to !!!

 


01.12.2018Diskuse (10)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Hooya
04.12.2018 20:45

Přijde mi až neuvěřitelné, ze navzdory kostrbatemu tvůrčímu profesu vznikl takto kompaktní materiál, který opravdu zní, jako by vznikal v nebi. Ta floydovska zasnenost desce neuvěřitelně sedí. Mám ji rad o něco víc než Innuendo.

Taky přidávám díky za seriál, díky němuž jsem prolomil mou bariéru ke studiovkam Queen (vždy jsem slychaval jen výběry) a konečně si pečlivě naposlouchal a spoustu z jich nečekaně docenil (napr. debut mi přijde naprosto nedoceneny).

 

DarthArt
02.12.2018 13:22

Taky díky!

 

Meres
02.12.2018 10:44

Ďakujem za skvelý seriál. Snáď sa niekedy ten Queen naštudujem viac do hĺbky :)

 

DarthArt
02.12.2018 09:17

NDR: Jo, Taylor byl hodně plodnej, a to už hluboko v osmdesátkách. Já jeho sólovky ani The Cross moc neznám, ale chci to všechno proštudovat...

 

NDR
01.12.2018 23:07

S Lambertom suhlas, ten nech ide do prdele doslova ci symbolicky je mi jedno... este by som dal do pozornosti Rogerove solovky, niektore kusky su velmi podarene a zasluzia si skoncit v zbierke!!

 

DarthArt
01.12.2018 14:09

Přátelé, moc díky! Bylo mi vážně ctí, psát pro Vás !!!

 

Pekárek
01.12.2018 12:44

Krásně vypointovaný příběh. Budu se k němu rád vracet, až si začnu opakovat diskografii. Rovnám si teď cd. Jako první jsem našel Innuendo:)

 

Demonick
01.12.2018 12:37

V prvom rade OBROVSKÁ vďaka za nádherný serial, vďaka ktorému som si opäť pekne napočúval všetky nahrávky Queen a utvrdil sa, že ide/išlo o skutočne jednu z najlepších kapiel v histórií.
K albumu: na to v akej situácií sa nachádzala kapela, ide ešte o kvalitný počin, ktorý pre mňa stojí hlavne na skladbách ako You Dont Fool Me (moja naj skladba z albumu), Too Much Love Will Kill You (ďalšia obrovská srdcovka!), I Was Born..., Made In Heaven, Heaven For Everyone. Zvyšok je žiaľ už o niečo slabší...
7/10

 

Kelly
01.12.2018 09:38

DarthArt: Poklona za skvělý seriál. Psal ho opravdový fanoušek Queen. Queen miluju a postupem času a opakovaným posloucháním jsem začal mít rád i desky, které nejsou klasickou rockovou stopou Queen. A vše, co jsi napsal o Queen po Made In Heaven cítím naprosto stejně. D-Í-K-E-S !!!

 

Valič
01.12.2018 00:30

DarthArt: O další aktivity členů Queen po vydání Made In Heaven jsem se nikdy nezajímal a teď vidím, že jsem udělal dobře. :-)

Jinak díky za skvělý seriál. Škoda, že už je konec.